Úvod 2017 - Skopje (MKD) Skopje (1.den) – cesta do neznáma

Skopje (1.den) – cesta do neznáma

od geomarbes
0 komentář 150 zhlédnutí

Nápad jet do Makedonie, tedy vlastně nápad jet kamkoliv, se zrodil jednoho letního dne na naší zahradě s našimi přáteli Petrou a Michalem. Dostali jsme úkol hlídat levné letenky a tak jsme pokaždé, když se něco zajímavého objevilo, ihned žhavili dráty, abychom se rychle domluvili. Ze všech nabídek se nám nejvíc zamlouvala nabídka letenek do makedonského hlavního města Skopje. Letenka do Skopje za 22,49 € a zpět za 14,99 € (celkem 37,48 €) se nám líbila, ale ještě hezčí byla cena pro členy wizzair klubu 11,59 € do Skopje a zpět za 9,59 € (celkem 21,18 €).

To by znamenalo úsporu 16,30 za osobu. Cena členství Wizzair klubu pro skupiny za cenu 60 € slevu téměř smazala, ale na druhou stranu otevřela možnost využít během následujícího roku slevu na další výlety. Jestli nějaký klapne se uvidí časem.

Po nákupu začalo vybírání ubytka a tentokrát jsme zvolili pro hledání server booking.com. Výběr celkem velký za velmi přijatelný peníz. Ze všech nabídek se nám nejvíc zalíbilo ubytování Aloha Apartments v centru města.

Čas utekl jako voda a my se scházíme ve složení já, Jitka, Petra, Michal a malý Míša v Mariánských Lázních na nádraží a čekáme na vlak Praha-Cheb.

Terka a Barča tentokrát zůstávají doma především ze studijních důvodů a také proto, že jsme jim prozradili, že ve Skopje se bude hodně šlapat po vlastních a že se budou hledat kešky. Je nedělní ráno 8. října a jestli můžu říct alespoň za sebe – je docela zima. Vlak jede na čas a my se uvelebujeme díky místenkám v kupé rychlíku vyšší kvality. Alespoň tak to hlásí ženský hlas z reproduktoru. Zajímalo by mě, jak České dráhy ohlašují příjezd vlaku nižší kvality. Je to stejné, jako když vidím v obchodě funkční triko, funkční ponožky. No do prčic, to mám šatník plný nefunkčního prádla? Dá se to reklamovat? Ale to odbočuji. Zpátky do vlaku. Sedíme v kupé a zkoušíme se z makedonských slovíček. Největší úspěch slaví slovíčka jako: običam te, zaminavam, spasitel, zastrachovka, svinsko meso a sladoled. Vlak mezitím staví na nádraží v Chebu. Na protější koleji už stojí červený vlak s cedulkou Nurnberg. Kupé tu není, ale volná místa tu vidíme a také hned obsazujeme. Malý Míša je zvědavost sama  a tak postupně každého z naší bandy vytáhne ze sedadla a chodí s ním na průzkumy dalších vagónů. Napadne mě jak to asi bude v letadle, až se bude dožadovat přístupu do pilotní kabiny. No uvidíme. I cesta tímhle vlakem uteče jako voda a my vystupujeme v Norimberku pod mírně ošklivě šedivou oblohou. Náladu nám to nekazí a protože máme skvělý čas, vydáváme se na odlov dvou keší u norimberského nádraží. Po jejich odlovu míříme k metru, kde si v automatu kupujeme jízdenky pro čtyři osoby za 10,70 €. Čekání na soupravu nám „zpříjemňuje“ starší němec, který si potřebuje postěžovat na sociální politiku německé vlády, která na důchodce kašle. Máme tu smůlu, že stojíme nejblíže a tak se nechtěně stáváme jeho vrbou.

Naštěstí metro po chvilce přijíždí a my můžeme z této konverzace ujet. Metro v Norimberku jezdí bez řidiče, takže zabíráme místa v prvním vagónu úplně vpředu a cestu na letiště si užíváme jako na nějaké atrakci v zábavném parku.

Na letišti jsme také v předstihu a proto logicky jdeme na odlov tří krabiček v okolí. Po prima procházce se usazujeme v letištním baru a objednáváme si kafčo. Naši spolucestovatelé mají po cestě hlad a tak si objednávají snad půlku nabídky z jídelního lístku. Čas se nachyluje a my konečně po bezpečnostní kontrole nastupujeme do letadla. Nemůžu si pomoct, ale Boeing 737 začínám nenávidět. Proč mi neřekli, že letíme tímhle letadlem? Nechal bych si odbavit nohy a nemusel bych je teď mít namáčknuté do sedadla před sebou. Těsně před přistáním je vidět z okének letadla makedonské hory, celé pokryté sněhem. Představu zasněžené Makedonie raději hned zapudím. Určitě je nasněženo jen na horách, uklidňuju se.

Protože cestujeme nalehko, nemusíme po přistání čekat na zavazadla. Jediná fronta nás tedy čeká jen u nepříjemně se tvářících celníků, kteří na každého „nemakedonce“ koukají jak na vraha. Naštěstí i toto probíhá v pohodě a my jdeme ke dveřím, kde už by na nás měl čekat kdosi, kdo nás odveze na ubytování. Je tu, drží cedulku s naším jménem a vypadá přátelsky. Djordje (tak se jmenuje náš řidič) nás odvádí k autu a už za tmy vyrážíme k 20 km vzdálenému hlavnímu městu a naší cílové destinaci – Skopje. Možností, jak se dostat z letiště do Skopje máme samozřejmě víc. Od letecké společnosti Wizzair za cenu 7 € za osobu nebo s makedonským dopravcem Vardar Ekspres za cenu asi 3,5 € (jezdí ale jen asi 10x denně) nebo taxi, které stojí 20 €. Taxikáři tady jsou ale stejný jako všude jinde a jak jsem někde četl, tak se stává, že 20 € počítají na kraj města…centrum o 5-10 € víc. Logicky jsme tedy vybrali možnost vyzvednutí a odvozu k bydlení přímo provozovatelem.

První dojmy z jízdy skrze Skopje mám takové, že všude vidím předvolební plakáty a londýnské doubledeckery. Naše ubytování je ve čtvrti, která na rovinu řečeno v této večerní hodině nevypadá moc bezpečně, natož luxusně. Ale co, za ty peníze… Zahrada, kterou procházíme a poté i samotný byt v patře nevypadají špatně. Každopádně na ty tři noci zcela postačující. Jen nikde nevidíme ručníky a povlečení. Holky to jdou vyřídit a když nahlas přemýšlí, jak se to řekne anglicky, si prostě vzpomenu na Slunce, seno, erotika a na paní Růžičkovou alias Škopkovou: “ Komnata, cimra naša zděs, jo, no ale tady, tady peřina nět.“ Nevím, jestli použili tuto hoštickou esperanto větu, ale za chvilku už máme nafasováno. Odkládáme batohy a jdeme se projít do blízkého obchodního střediska Vero, kde si chceme koupit něco k snídani. Ceny v obchodě o něco málo nižší než u nás, takže nakupování celkem příjemné. Ne tak pro Petru a Michala, kterým neprodají (na rozdíl od nás) pivo, protože je prý po 19-té hodině a také protože jim jejich kartu prodavačka podává s tím, že s ní nelze platit. Naštěstí naše karta zvládá větší provoz a tak se s nákupem vracíme pomalu zpět. Jak je nám doporučeno na ubytování, zastavujeme se na večeři v restauraci Kej.

My s Jitkou si objednáváme makedonskou specialitku Tavče Gravče. Petra už doma před odletem hlásila, že fazole teda fakt nee, takže si s Michalem objednávají kuřecí maso s hranolkami a vepřové medailonky, či co. Odpor k fazolím končí tím, že nám čísník přináší naše Tavče Gravče. Vzhledově nic moc, ale chuťově to nemá chybu. Netrvá dlouho a před Peťou leží talíř s Tavče Gravče. 🙂

Po večeři se vracíme na ubytko a po krátkém pokecu a naplánování pondělního dne se ukládáme k spánku včetně v tuto pozdní hodinu nejčilejšího člena naší skupiny, malého Míši.

Mohlo by se vám také líbit

Napsat komentář

* Použitím tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací

Zásady ochrany osobních údajů a cookies