Lanzarote (4.den) – Od kaktusů k letadlu

Je pondělí a máme prakticky poslední celý den na Lanzarote. Jako obvykle posnídáme a pak už hurá do auta. Plán cesty máme stanovený. Nejdříve se podívat na další z domů Cesara Manrique. Dům, ve kterém umělec žil a kde nyní sídlí nadace César Manrique Foundation. Stejně jako na dalších místech nejen tohoto ostrova, i zde je už při příjezdu vidět další Manrique větrnou hračku. Kýčovitá, přesto krásná, se tu tiše otáčí ve větru. Na parkovišti u ní necháváme auto a jdeme se podívat dovnitř.

Na vstupné se tu nevztahuje naše “permanentka Bonos voucher” a tak musíme sáhnout do pěněženky. Naštěstí si u vstupu všimneme zvýhodněného vstupného pro oba Manrique domy a tak nás napadne ukázat včerejší vstupenku z Haríe u pokladny. Chlapík jen něco zabručí a vuala sleva je na světě. Při vstupu se na chvilku zastavujeme u další větrné hračky, která ve větru vypadá jako vánoční stromek. Ten člověk byl génius i šílenec.

I tenhle dům je skvělý a parádně zasazený do krajiny. Vlastně to vypadá, jako by tu nejdřív stál dům a teprve potom se okolní příroda utvářela. V jedné z místností je velké okno s výhledem na lávové pole. Kus lávy je ale i uvnitř u zdi a tak to vypadá, jako by láva protekla skrz zeď. Bazén, sklep vytesaný v lávovém poli a všechny místnosti jsou úžasné. Na závěr prohlídky se zastavujeme u videoprojekce, kde běží na obrazovce dokumenty s Manrique. Chvilku se tam díváme na dokumenty z jeho života a pak už míříme zpět na parkoviště.

Kolem lávových půlkruhových políček, ve kterých se na Lanzarote pěstuje víno a políček, kde až oko dohlédne jsou samé Opuncie, míříme do kaktusového ráje Jardín de Cactus. Opuncie se zde pěstují kvůli plodům, ze kterých dělá například marmeláda a džusy. Mladé stonky jsou zas využívány jako zelenina. Ze sušené mleté opuncie se peče dietní nopálový chléb, ale především slouží jako přechodné bydliště vzácnému hmyzímu cizopasníkovi jménem Červec nopálový, jehož larvy obsahují vzácné barvivo karmín. Málokdo ale ví, že výrobci jogurtů toto barvivo přidávají do ovocných jogurtů pro získání efektu jogurtu plného ovoce. Pokud na jogurtu ve složení uvidíte, že obsahuje Karmín E120, pak se jedná právě o jogurt obsahující toto barvivo. Není škodlivé, ale asi by bylo lepší ho používat v jiném průmyslu než v potravinářském.

Za stavbou kaktusové zahrady stál (jak jinak) opět Cesar Manrique.  Byla to vlastně i jeho poslední stavba. Pro nás je zase zahrada posledním místem, kde využíváme Bonos Voucher. I když využíváme jen pět míst ze šesti, kam máme předplaceno, tak i přesto se nám jeho koupě vyplatila.

V zahradě připomínající kráter či amfiteátr je k vidění více než 1400 druhů kaktusů z celého světa. Procházkou kaktusovou zahradou máme možnost vidět ty nejúžasnější kaktusové výtvory matky přírody v neuvěřitelných tvarech, velikostech i barvách. Vzhledem k horku si na chvilku sedáme v kavárně pod větrným mlýnem. Po kafíčku se jdeme podívat k větrnému mlýnu, odkud je na celou zahradu krásný pohled. Kaktusy jsou tu všude kolem a tak ani není divu, že Terka na schodech vedoucích k mlýnu zavrávorá a v domnění, že se chytne zábradlí, opře se celou svou váhou o kaktus se zabijácky velkými ostny. Naštěstí je Terka taková muší váha a tak se to obejde bez zranění. Smějeme se tomu a já si v duchu říkám, po kom asi to dítě je takhle šikovné, když v tom se mi zvrtne noha a jen tak tak, že se na zem neporoučí foťák ani já…jen to trošku zabolí. Pitomý schody… No a tak se pro změnu všichni smějou zas mně.

Po kaktusové zahradě máme chuť na koupání a protože jsme jen kousek od místa, které nám Karren doporučila, tak sedáme do auta a míříme ke Costa Teguise.

Vjezd do Costa Tequise vypadá jako nějaká celnice nebo brána k nějakému boháčovi. Jenže…po pár kilometrech a poté, co několikrát zastavuju u krajnice, abych z rukou vytáhl miniaturní ostny jednoho sympatického chlupatého kaktusu, který jsem si pohladil, tak vjíždíme do městečka, které vypadá jako turistické středisko a také že ano. No i tak tomu dáváme šanci a jdeme na pláž. Ups, tak tímhle se Karren do našeho vkusu moc netrefila. Pláž plná lidí a tak ještě rychleji než jsme sem přijeli, odjíždíme hledat jinou pláž. Nakonec kotvíme v Puerto del Carmen na nějaké pláži připomínající městskou pláž. Nicméně je tu klid a čisto. A tak si vybalíme svačinu a lenošíme u vody. Sem tam vidíme přistávající letadlo a tím v nás uzraje nápad, jít se podívat blíž. Lanzarote je jedním z pěti letišť na světě, kde si takřka můžete “sáhnout” na přistávající letadlo. Na pláži to tedy pomalu balíme a jdeme se projít k naváděcí rampě, umístěné ve vodě. Netrvá dlouho a první letadlo je tu…trvá ale celkem dlouho, než se nám ho podaří chytnout na foťák. Nejsme sami, kdo se o to snaží a tak za chvilku je nás tu takových bláznů víc. Ať už s foťákem nebo kamerou nebo jen tak čučících na blížící se letadlo.

Tyhle kovové potvory jsou strašně rychlé i při přistávání. Ještě, že je tu ten letecký provoz docela čilý a máme šanci co pár minut zkoušet další pokusy zachycení letadla. Nakonec se podaří a holky si “šáhnou” na jedno z letadel.

Barču to moc nebere a tak jde pěšky pomalu podél pobřeží zpět k našemu přechodnému bydlišti. Tam se spolu také poté, co chytneme jedno letadlo, potkáváme a večer opět zakončíme v restauraci Goliath Terraza výbornou baštiznou.

Během večerního klábosení nám Kareen prozrazuje, že jsme vlastně ranní návštěvou Manrique domu, byli i nedaleko místa, kde Manrique při dopravní nehodě zemřel. Ani ona nevěří,že šlo o nehodu. Svým bojem proti hotelovým komplexům si nadělal mnoho nepřátel a tak kdoví. My jdeme chtě nechtě pomalu balit a naposledy uléháme do svých lanzarotských postelí.