Lanzarote (2.den) – Drsná krása sopek a pláží

Sobotní vstávání a pohled na zataženou oblohu mě uvádí do nejistoty, kam jsme to přiletěli. Je zataženo, ale nám to ani moc nevadí. Máme na dopoledne naplánované výlety a říkáme si, že aspoň nebude pařák. Společně s Karren připravujeme snídani a během ní nám dává několik rad na cestu. Po snídani sedáme do auta a míříme na jihozápad ostrova do národního parku Timanfaya. Park byl založen v roce 1974 a má rozlohu 51 km². Velkou část parku tvoří oblast pokrytá vulkanickými vyvřelinami. Je to místo, které připomíná svým charakterem a zbarvením spíše povrch Marsu.

V roce 1730 a 1824 zde došlo k velkému sopečnému výbuchu, při němž láva pokryla přibližně třetinu ostrova. Údajně je tu prý tolik lávy, že by si každý člověk na zemi mohl odnést tolik, co sám váží a ještě by zbylo. Ovšem jen obrazně. Ve skutečnosti je v parku až na výjimky zákaz volného pohybu a to jak kvůli ochraně přírody, tak i z důvodu bezpečnosti.

Cesta do parku je stylově lemována lávovým polem po obou stranách. A po několika stech metrech nás po levé straně vítá vstupní cedule do parku s maskotem zpodobňující čerta či ďábla. Pokračujeme dál silnicí a míjíme parkoviště k turistické atrakci – velbloudí karavaně. Tohle není nic pro nás, i když Terka by prý asi chtěla. Nakonec ale sama řekne, že by to za to smradlavé oblečení asi nestálo. To už se ale blížíme k trojúhelníkové křižovatce, kde stojí několik aut. Zařazujeme se do fronty a říkáme si, že je to dobrý, že tu moc lidí zatím není. Po pár minutách popojíždění stojíme před závorou a budkou, ze které vyskakuje maník a chce 40€ za vstup. Naštěstí od Karren víme, že pokud chceme navštívit i další místa na ostrově (a to chceme), tak si máme říct o multi lístky se slevou, stačí říct “Bonos vouchers”. Jsou buď na 3 (21€/os.), na 4 (28€/os) nebo na 6 vstupů na určitá místa. Karren nám doporučuje 4-vstupové lístky, ale my nakonec volíme 6-vstupové za celkem ranec 33€ za osobu. Sami jsme zvědaví, jestli se nám vyplatí a kolik díky nim nakonec ušetříme. Po zaplacení vjíždíme do areálu a s otevřenou pusou jak Kelišová, obdivujeme tu okolní drsnou krásu.

Obdiv nám vydrží jen na horizont, ze kterého vidíme, že hlavní fronta do parku je tady. Mají to chytře udělané, nejdřív zaplať a pak to klidně vzdej. My to nevzdáme a popojížděním se dostáváme po asi 40 minutách na čelo pelotonu, který je teď tak dvojnásobně velký, než byl při našem příjezdu.  Na samotném vrcholu je malé parkoviště a ve frontě se prostě musí čekat tak dlouho, dokud nějaká auta z parkoviště neodjedou. Pro nás tu místo je a tak bereme foťák a jdeme na průzkum. Nahoře je postavena budova z lávových kamenů, skrývající prodejnu suvenýrů, toalety, restauraci a jeden z taháků místa. Velký kulatý gril na jakési studni. Z díry v teto studni jde opravdu velmi veliké horko.

Zde připravují maso na horkém vzduchu sálajícím z vnitra země. Ekologická příprava jídla. Před budovou po levé straně stojí dva autobusy, určené k vyhlídkové jízdě po parku (jediná možnost jak se do centra parku podívat). Jízda je v ceně vstupného. První autobus už je plný a tak se jdeme postavit k druhému. Jsme tu první…. jupí… velká šance sednout si dopředu a mít tak hezký výhled. Řidič už přichází a žádá ukázat vstupenky (asi aby někdo nejel víckrát). V tom nás div neporazí žena opravdu velmi statné postavy s velmi nepříjemným výrazem na přední straně hlavy, se svou ne příliš odlišnou rodinou a narve se do autobusu před nás. Sumo zápasník převlečený za mrchu. No nic, na rozdíl od ní se vejdeme a spokojíme i s druhou řadou sedadel. A pokud by autobus ve strmých zatáčkách náhodou sjel ze silnice, tak máme před sebou airbagy. Řidiče to viditelně strašně baví. To samozřejmě říkám ironicky. No není se čemu divit, pokud dělá tu samou práci každý den. Na druhou stranu je to profík. Jede bravurně po silničce, která je uzoučká a místy i tunelem v lávě, kde bych se já bál jet s osobákem. Po okružní cestě se jdeme podívat na atrakci s vodou a senem.

Místní zaměstnanci zde ukazují, jak žhavá země je jen kousek pod našimi chodidly. Jeden vezme kyblík vody a nalije ji do roury v zemi, ze které během okamžiku vystřelí vzhůru gejzír páry. Jiný zase bere do rukou vidle, kterými nabere seno. To pak pokládá do mírně vyhloubené díry. Seno během okamžiku sežehnou plameny.

Říkám si, že tady musí být opravdu horká půda pod nohama. Po předváděčce jdeme koupit magnetku a pomalu míříme k autu na parkovišti, abychom uvolnili místo dalšímu čekajícímu. Cestou zpět vidíme, že čekajících je tu tak moc, že poslední auto ve frontě už to má tak na 3 hodiny čekání. Takže tady určitě platí, čím dříve, tím lépe.

Náš nový cíl je přírodní rezervace skrývající krásné pláže Playa Papagaya na jihu ostrova. Cestou se zastavujeme u Salinas (odsolovací zátoky) a také na skok u Hervideros.

Moc se tu ale nezdržujeme, protože máme v plánu zajet se podívat na jihozápad ostrova na známé El Golfo. El Golfo je vyhaslý vulkán ve tvaru připomínající půlměsíc. Vlny oceánu se tu vylévají na pláž Playa de los Clicos. Ale první, co nás bouchne do očí při příchodu na vyhlídku, je zelené jezírko obklopené sopečnou pouští. Za svou barvu měnící se během dne od smaragdové po zelenou šeď, vděčí jezírko přemnoženým řasám. Zelené jezírko, černá pláž, modré moře, skály v odstínech od červené po hnědou, to vše dělá z tohoto místa úžasnou podívanou, na kterou určitě jen tak nezapomeneme.

Z El Golfa se vracíme k autu a míříme na jih ostrova. K dalšímu cíli – Playa Papagaya nás čeká nás ještě kus cesty. Kusem cesty teď nemyslím vzdálenost, ale čas do cíle. Cesta přírodní památkou Los Ajaches je podobná z Rallye Paříž Dakar. My stejně jako několik dalších aut, majících stejný směr, jedeme pomalu a dáváme pozor na velké kameny a díry na cestě. Po asi deseti minutách jízdy se auta před námi zastavují. Když usedne prach na cestě, tak konečně vidíme, že je před námi mýtná brána. Za vjezd do parku se tu vybírají 3 Eura za auto.  Někteří řidiči se to snaží ošidit a bránu objíždějí, což se strážcům samozřejmě logicky moc nelíbí. Zbraně ale netasí a s klidem ostrovanů jen něco vykřiknou a pohrozí pachatelům. My poslušně poplatek platíme a jedeme po prašné cestě dál. Po dalších cca. 15-20 minutách se dostáváme na rozcestí, kde odbočujeme vlevo. V dálce je vidět něco jako parkoviště. To něco vypadá zblízka celkem hrozivě. Ano je to parkoviště a plné k prasknutí. Pro naše auto tu ještě místečko je, takže parkujeme a po převlečení do plavek se vydáváme na prozkoumání pláží. Jakmile dojdeme na horizont, tak musí říct wow. Na to množství aut tu není vůbec moc lidí. Na jedné z pláží trávíme asi hodinku nebo dvě, když Jitka projeví zájem jít odlovit jednu kešku na kopečku nad námi. Vylézt nahoru stojí za to…jednak kvůli výhledu a jednak proto, že vidíme i na další pláže vedle naší. Po návratu se nenápadně s dekami vydáváme vodní cestou na vedlejší pláž, kde jsme chvílemi i úplně sami…PARÁDA…

Čas je dost neúprosný a tak se musíme sbalit a jdeme k autu. Cesta do Playa Honda, našeho dočasného bydliště, ubíhá v pohodě. Cestou se zastavujeme v obchodě nakoupit pitnou vodu (ta z kohoutků na Lanzarote pitná není) a také Sangrii na večerní pokec s Karren, kterou jsme náplní dnešního dne téměř omráčili. Prý vůbec nečekala, co všechno stihneme.