Úvod Poutě2019 Camino Portugues Camino 2019 – Den 04 Carreço > A Guarda

Camino 2019 – Den 04 Carreço > A Guarda

od geomarbes
1 komentář 240 zhlédnutí

Spaní s plným břichem není úplně dobré. Celou noc jsem měl nutkání jít na záchod a trochu odlehčit tělu, ale nechtěl jsem být předskokanem ranního záchodového koncertu a tak jsem se snažil spát. Sny o tom, jak jsem na záchodě mě ale dost strašily. No teda spíš představa, že tělo uvěří snům a já se … probudím, tak jak nechci. Vstávání pro mě bylo tedy celkem osvobozující. Po vykonání potřeb a ranní hygieny jsme si sbalili batohy a šli se do vedlejší místnosti obout. Nevím, jestli jsem to už zmínil, ale boty v každém albergue jsou z logických důvodů umístěny mimo místnost, kde se spí.

Chčije a chčije

Obouváme se a slyšíme jak venku pěkně prší. Ve dveřích z ložnice se objevuje potetovaný Němec a stylem pana Komárka z filmu „Na samotě u lesa“ pronáší v němčině „Scheiß Wetter, regnet und regnet“. Usmívám se, že má pravdu a s Jitkou se domlouváme, že si na sebe vezmeme pláštěnky. Nasazování pláštěnek v tomhle malém prostoru musí vypadat jako tanec strašidel, ale nakonec pláštěnky na sobě máme a tak hurá ven.

Si dělá to počasí … ucedíme navzájem pohledem na déšť v jeho závěrečné fázi. No ale představa, že budeme sundavat pracně pláštěnky a mezitím zase začne pršet je horší, než jít v tomhle kostýmu hrbáče.

Les po požáru

Vcházíme do lesa, z kterého se kouří. Není to ale klasické odpařování, jaké známe. Tohle smrdí jako spálená tráva. Nevím kdy to stihlo shořet, nevím kdy a kdo to uhasil, ani jestli ten požár byl přírodního původu, ale spoušť kolem nás působí celkem smutně. Třeba to byl vážně požár od slunce a ten noční slejvák ho uhasil, kdoví. Místy procházíme hustým a štiplavým dýmem, díky místům, která ještě nejsou úplně uhašena.

Ze shořelého lesa se dostáváme přes malou osadu do dalšího lesa, který ale zase žije a díky okolní květeně se jde hned veseleji. Svlékáme naše pláštěnky a pokračujeme volným tempem. Snažíme si užívat okolí, takže není divu, že nás předbíhá jeden poutník z Portugalska. Doháníme ho na dalším rozcestí, kde stojí a neví kam pokračovat, protože na obě strany ukazují šipky. Nakonec se vydává stejně jako my cestou vpravo, aby po pár desítkách metrech zjistil, že se tu obě cesty opět spojují.

Ancora

V městečku Ancora se zastavujeme na snídani. Sice máme teprve asi 7 km za sebou, ale nechceme riskovat, že na další kavárnu narazíme třeba za dalších 10 km. Snídaně klasika – káva s mlékem a zákusky. Během snídaně oblepuji puchýře, zatímco Jitka jde zjistit jaké tu mají razítko do našeho poutnického pasu. Nejsme děti, abychom lpěli na obrázcích, ale klasické razítko bez obrázku do credenciálu nechceme, takže nic.

Mezitím se obloha čistí od mraků a nám na cestě opět dělá společnost ta žlutá žhavá koule na nebi. Městem proklouzneme celkem rychle a už se opět můžeme těšit z pohledu na oceán, protože cesta nyní vede kolem něj. Ohlédnutím za sebe vidíme nejen vzdalující se město Ancora, ale také stoupající kouř ze zbylého požáru lesa.

Podél oceánu

Tady u oceánu je ale krásně. V dálce vidíme něco jako lodě na souši. Když se přiblížíme, zjišťujeme, že to jsou lavičky v podobě lodě a vedle stojí cosi kovového co z dálky vypadalo jako plachty.

Na cestě potkáváme několik skupinek lidí, z nichž jedna nás zastavuje a ptá se odkud jsme. Na naši odpověď hned začínají sypat jako z rukávu všechno, co znají o naší domovině. Fotbalová jména, pivo, města a dokonce jídla. Jen je prý mrzí, že se tam nikdy nepodívali. Na oplátku jim po pravdě říkáme, že Portugalsko si nás získalo a že tu určitě nejsme naposledy Nakonec nám přejí šťastnou cestu a všichni pokračujeme svým směrem.

Španělsko na dohled

Cestou se také zastavujeme na odlov několika posledních keší v Portugalsku. Před námi se v dálce tyčí kopec podobající se nevybuchlé sopce, který je už ve Španělsku a někde kousek za ním už náš dnešní cíl. Městečko A Guarda.

Vcházíme do města Caminha, odkud nás čeká krátká přeplavba na španělské území. Klidné a celkem hezké město. Bohužel i tady prý mají velké problémy se štěnicemi v ubytovnách. Jinak bychom klidně uvažovali o přespání tady.

Převoz je fuč

V Caminha infocentru se ptáme jak je to s převozem. Kde je, kolik stojí a kdy jezdí. Prý ten nejbližší nestíháme a další, že pluje za hodinu a půl. Díky této informaci není kam spěchat a tak se loudavým krokem suneme k „přístavu“. Sem tam nakoukneme do kostela a do výloh obchodů. A díky tomu vidíme po příchodu k převozu právě odplouvající loď. Stačilo tak málo. No nic. V klidu si jdeme koupit lístky na převoz. U budky se z cedulky dozvídáme, že se lístky prodávají 15 minut před odplutím.

Na všem hledej pozitivum

Ale jak se říká, že na všem má člověk hledat něco pozitivního, tak se snažíme i my. V tom k nám přichází hodně divná poutnice. Začíná na nás mluvit německy. Prý, že má problém s nohou a neví co má dělat. Říkáme jí, že jestli to je malý problém, tak ať si dá v albergue den dva volna, pokud je to větší problém, ať jde k doktorovi a ten jí řekne co dál a pokud cítí, že to dál nedá, tak ať jede domů, že Santiago tu bude i příští rok. Ale ona mele pořád dokola to samé. Aha, říkám si, tak tohle je to pozitivum, které máme hledat na tom, že jsme tu zůstali trčet.

„Donuťte svou mysl, abyste byli každý den pozitivní.“

Napoleon Bonaparte

Pak najednou sundá batoh a pokládá ho k nám, že prý musí na záchod. S Jitkou si vyměníme pohledy. To bude určitě nějaká teroristka a teď vyletíme do povětří. Ne, bohužel to je asi smutnější případ. Ta paní je trošku jednodušší. Po příchodu ze záchoda si bere batoh a prý že se na záchodě rozmyslela a že do Santiaga jede autobusem (NO HURÁ) a prý ať jí zjistíme odkud a v kolik jí to jede. „A peníze a svačinu na cestu nechceš?“ Chce se mi zakřičet. Místo toho jí poradím, ať se jde zeptat dovnitř do kavárny.

Poslední portugalská snídaně

Protože dává na mou radu a protože je mi líto obsluhy, na kterou jsem snesl tuhle boží ránu, tak poté co paninka odkráčí směr město, jdeme udělat kšeft číšníkovi a objednáváme si poslední portugalskou snídani a poslední zákusek. Konečně to pozitivum.

Po druhé snídani, během čekání nahrazují podivnou poutnici dva sympatičtí starší Němci z Regensburgu. Příjemná konverzace nám všem krátí čekání a ani moc nevadí, že v momentě, kdy otevírá budka na prodej lístků, má převoz na odplutí už 20 minut zpoždění.

Cena za převoz je 1,50€ na osobu. Usazujeme se na sedačkách a převoz startuje. Od vody to pěkně profukuje a tak vybalujeme naše větrovky.

Vítr fouká pěkně studený, ale my si užíváme přeplavbu. Je nám moc líto, že ta portugalská část končí, ale třeba ve Španělsku to bude ještě lepší. Za chvilku už převoz zastavuje u mola a my nasazujeme batohy a nohy načítají první metry po španělské půdě.

Buenos Dias Španělsko

První, čeho si všimneme je jiné značení cesty. Patníky – milníky s označení směru a vzdálenosti do Santiaga. Hezké. Druhé, čeho si všimnu, je kopec. Ano ten kopec, který jsme viděli ještě v Portugalsku tu teď stojí před námi a tyhle patníky ukazují směrem nahoru. Tak tedy hurá do toho.

Naštěstí po opuštění „přístavu“ a vyšplhání jednoho kopce následuje další stoupání už přírodou. Díky tomu se jde parádně a tak nás zarazí, že už zase klesáme a po chvilce vylézáme v civilizaci.

Ty závěrečné stovky metrů a někdy i kilometrů městem jsou strašně ubíjející a strašně se táhnou. Možná je to tím, že mysl člověka je soustředěna na cíl cesty. Albergue nacházíme dobře a uvnitř se nás hned ujímá sympatická mladá dvojice. Platíme 5€ za postel a jdeme se vysprchovat.

Sprchy jako v lágru

Sprcha je jak ze zlého snu, stejně jako záchod. Sprchy jsou tu tři, ale hned vedle sebe bez zástěny. No štěstí, že tu jsme mezi prvními, jinak bych měl vážně strach se sehnout pro mýdlo. Záchod je tu jeden hned za dveřmi do sprch. Dveře nejdou zavřít a světlo nějak nesvítí. Oproti tomu pisoár je na světlém místě u okna hned vedle umyvadla. Představa, že si čistím zuby a někdo vedle mě vykonává malou potřebu je prostě divná.

Raději se tedy jdeme projít do města. A Guarda je malé městečko. Tak malé, že mě překvapují celkem vysoké ceny v restauracích. Je to možná tím, že ještě včera jsme jedli v Portugalsku. No ale při pohledu na zdejší jídelní lístky se rozhodujeme pro hostinu sebou. V malém obchůdku si kupujeme bagetu, sýr, salám, piva a Coca Coly. Platíme 5€ a míříme si to zpět na ubytování.

Večeře s Brazilcem

Na albergue už je slušně plno. Chci si odskočit na záchod, ale na míse už někdo trůní a u umyvadla se holí další. Ale co, mně se vlastně až tak moc nechce. A tak jdeme na večeři. Jak tak jíme, říkáme si, že je divné, že jsme ještě na cestě nepotkali žádné Čechy.

V tom se objeví ve dveřích pan Chrápal a jakmile nás vidí, hned radostně letí k nám. Sedá si k nám, otevírá si láhev vína a k tomu nějaké mořské potvory v konzervě. Během toho povídá a vyptává se nás na všechno možné. A tak se dozvídáme, že se jmenuje Sergio a je z Brazílie. Po večeři vytahuje čokoládu a nabízí nám. Ze slušnosti si bereme kostičku, protože jinak jsme nacpaní a navíc s pivem to ani nejde moc dohromady. V tom přichází česká skupinka. Radostně je pozdravíme, ale protože se netváří, že by si chtěli pokecat a také protože během chvilky se u nich projeví první vypitá lahev vína a dělají bordel jako Němci na Mallorce, tak si jich snažíme moc nevšímat.

Pohyblivé zdi

Po večeři se přesouváme na pokoj na postele, když v tom mi pípne telefon a v něm zpráva z jedné sociální sítě s aktuálním upozorněním, v kterých albergue si dávat pozor na štěnice. Je tam soupis ubytoven z různých tras a tak to jen očima přelétnu, když v tom nahlas pronesu „a do prd…“ Ukazuju Jitce zprávu, ve které je tohle albergue označené jako místo se štěnicemi. Kontrolujeme postele, ale ty se zdají být čisté. Pro jistotu ale zhasínáme v pokoji a s baterkou koukáme na místa, která byla ve zprávě označena, tedy roh místnosti a za košem na odpadky. Světlo po chvilce objevuje pohyb po stěně a tak máme jasno.

Jdeme ke stolku, kde jsme se zapisovali a ptáme se holčiny, která tam má asi noční hlídku, jak je to tady se štěnicemi a ona, že tady nejsou. Když jí říkáme, že před dvěma dny tu ale byly, tak prý ano, ale to už jsou dva dny a teď už tady určitě nejsou. Jasně, odjely na dovolenou. Tahle odpověď se nám moc nelíbí a tak si balíme batohy a vycházíme do tmy.

Co teď? Říkám Jitce, že je škoda, že nemáme karimatku, protože venku je teplo a nohy jsou odpočaté tak, že by pár kilometrů určitě daly. Nakonec ale koukneme do mapy a jdeme o pár ulic dál, kde nám přístřeší na dnešní noc zajistí malý hotel Elimar. Navíc dostáváme poutnickou slevu, takže o zas tak moc dražší nocleh nemáme.

Porto >> Santiago de Compostela – Etapa 04 Carreço >> A Guarda – 24 km

Video z dnešního dne

Mohlo by se vám také líbit

1 komentář

Růžena Mužíková 30. 8. 2019 - 16:26

Ahoj,sny o záchodě? Kdo je někdy neměl? Boty ve vedlejší místnosti,úžasnej nápad. Copak asi drží Jitka v ruce na fotografii? Líbí se mi informace na mobilu o štěnicích. Spát s nimi musí být děs. Opět jsem si ráda početla.

Odpovědět

Napsat komentář

* Použitím tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací

Zásady ochrany osobních údajů a cookies