Úvod 2017 - Skopje (MKD) Skopje (3.den) – kaňon Matka

Skopje (3.den) – kaňon Matka

od geomarbes
816 zhlédnutí

Vstávání do dnešního rána nic moc..k ránu cítím docela zimu a připisuji to vypnutému topení. Až teprve před snídaní zjišťujeme, že večer zůstalo otevřené okno… sluníčko venku ale už svítí naplno a ačkoliv je téměř půlka října, tak teplo paprsků je celkem slušně cítit. Po vydatné snídani jdeme zaplatit za bydlení, které ač má sem tam nějaké mouchy, tak je za velmi solidní cenu nějakých 1700,-Kč za 3 noclehy pro 4,5 osob. Pak už hurá na autobusovou zastávku. Cílem dnešního výletu je kříž Millenium na kopci Vodno a odtud máme naplánovaný pěší výlet ke kaňonu Matka. Jízdu taxíkem jsme zavrhli a chceme zkusit dopravit se autobusem jako většina místních, tak jdeme hledat nějaký spoj. Já se po cestě k zastávce odpojuji a jdu ještě vyměnit nějakou kačku na makedonské denáry. Na zastávce se snažíme zjistit, jak je to s jízdenkami a co člověk, to jiná odpověď. Jeden tvrdí, že můžeme platit až v autobuse, další zas že musíme mít jízdenky v podobě karet. Protože se tryskem blíží čas příjezdu a odjezdu našeho autobusu směřujícího k lanovce pod kopcem Vodno, tak to nechceme nechat náhodě a pak zůstat trčet na zastávce další hodinu. A proto pádím s Jitkou na blízké autobusové nádraží zjistit co a jak. A opět se vše opakuje. U okének, kde se prodávají jízdenky se dozvídáme, že musíme mít jakési kartičky pro MHD a že je prodávají v kiosku, běžíme do kiosku a tam se dozvídáme, že se platí hotově přímo řidiči. Jsem z toho makedonský jelen a skoro bych řekl, že jsme účastníky nějaké skryté kamery. Ale co, běžíme zpět s tím, že prostě do autobusu nastoupíme a uvidíme co se bude dít. Přibíháme na zastávku chviličku před příjezdem autobusu číslo 25.

Je to dvoupatrák podobný tomu, kterým jsme před rokem jeli v Londýně, ovšem po nastoupení nám čínské klikyháky a strohé vybavení autobusu napovídá, kdo je výrobcem. Jdeme hned k řidiči a říkáme mu směr naší jízdy. Řidič či řidička (bohužel se nedá poznat ani pohledem ani po hlasu, co je to zač) se s námi chvilku dohaduje a z jeho řeči chápeme, že máme mít jízdenku…paráda…Naštěstí přichází něco jako průvodčí a po nějaké době dalšího dohadování, kdy zpočátku oba nedokážou pochopit, že potřebujeme jen 4x jednosměrnou jízdenku, si jdeme s jízdenkami vyčerpaní z běhu i dohadování konečně sednout. Jízda v horním patře dvoupatráku je celkem adrenalin. Zvlášť když se autobus vymotá z města a najede na klikatou úzkou silnici vedoucí strmě vzhůru. Naštěstí má autobus nejen skromné čínské vybavení interiéru, ale i motoru a tak autobus jede rychlostí splašeného šneka. Funí do kopce a nechává za sebou slušný černý mrak z výfuku. V zatáčkách se naklání tak, že mám pocit, že cestující musí nutně vyrovnávat rovnováhu. Naštěstí jsme po půlhodině jízdy na místě. Vystupujeme mezi prvními a hned míříme k lanovce. Máme štěstí, protože před námi skoro nikdo není a tak bez čekání nastupujeme do kabinky, která s námi stoupá vzhůru.

Pohled na vzdalující se město pod námi je moc pěkný, ale není to nic proti výhledu od kříže Millenium. Zasněžené vrcholky okolních hor i okolní příroda nám berou dech.

Samotný kříž tisíciletí – Millenium Cross měří na výšku 66 m a je to nejvyšší monumentální kříž na světě, který lze vidět ze vzdálenosti až 30 km. Byl vystavěn v roce 2002 u příležitosti 2000 výročí křesťanství. V noci navíc celý svítí a je opravdu dominantou celého okolí v jakoukoliv denní či noční hodinu.

Od kříže už si to míříme ke kaňonu matka. Cestou se zastavujeme pro několik keší a sundaváme ze sebe přebytečné oblečení. Sluníčko se dneska snaží nás trošku přismažit. Cesta nás přes lesík táhne doslova skrze pasoucí se stádečko krav k bunkrům. Tady si děláme malou pauzičku. Zatímco se nejmladší člen výpravy občerstvuje, jdeme s Jitkou odlovit kešku k jednomu z bunkrů.

Pak už všichni pokračujeme dál. Vstupujeme do dalšího lesa a dřevěný ukazatel nám oznamuje, že ke kaňonu to máme ještě nějakých 3,5 hodiny. Vesele si vykračujeme lesní pěšinou, na které je vidět, že není zrovna moc frekventovaná do doby, než se nám přes cestu přeplazí ukázková zmije. Naštěstí si nás nevšímá, zato my si od té doby o dost víc všímáme okolí a především míst, kam šlapeme.

Krajina se postupně mění a stejně tak i výhledy.

Chvilku to vypadá jako když procházíme spálenou krajinou, chvilku si připadáme, že jdeme po horském hřebenu, po chvilce jako na divokém západě. Tomu jsme nejblíže u informační tabule, která je prostřílena. Cesta začíná strmě klesat a my musíme dávat velký pozor na každý krok.

Kamení po kterém jdeme je dost nestálé a každým krokem se nás snaží strhnou dolů. Kolem nás všude rostou malé, magicky vonící kytičky, nápadně podobné bramboříkům.

Díky Petře (která nás na blízkou keš upozornila), odlovujeme cestou i keš Cyclamen paradise, která je právě těmto kvítkům věnovaná a při zápisu s radostí zjišťujeme, že jsme teprve druzí, kdo ji odlovili. O kousek dál nás udiví nález Petry a Michala, kteří na skále podél cesty nacházejí mušle.

Dodnes mi nejde do hlavy, kde se tam vzaly. Následuje ještě prudší sešup a já mám několikrát co dělat, abych neletěl cesta necesta kdoví kam dolů. Nechápu, jak to zvládá Petra s malým nalepeným na břiše, bez možnosti vidět si na nohy, kam šlape. Konečně jsme dole a všichni si schlazujeme nohy v Tresce. Tak se jmenuje říčka, která teče kaňonem Matka a vlévá se do řeky Vardar. Čas nás tlačí a tak nazouváme ponožky a boty a vydáváme se po mostě přes řeku a poté po cestě do cíle dnešního výletu, do kaňonu Matka. Kaňon Matka vyhloubila v krasovém podloží řeka Treska, pravý přítok Vardaru. Kaňon zabírá plochu okolo 5000 ha a jeho celková délka je cca 30 km. Je oblíbeným cílem filmařů a myslím, že zcela právem. Divokost přírody okolo se tu snoubí s krásou a tichem vodní plochy.

Na začátku kaňonu je restaurace a přívoz. Právě u přívozu se potkáváme s několika chlapíky, se kterými se dáváme do řeči. Skvělé je, když zjišťujeme, že dva z nich mluví obstojně česky a slovensky. Celou dobu mám pocit, jako bych je znal a opravdu. Před cestou do Makedonie jsme se koukali na internetu na nějaká videa z Makedonie a jedno z nich bylo z České televize, pořad Cestománie a právě tam byl s nimi rozhovor, kde vyprávěli o kaňonu Matka.

Děláme společné foto a chtě nechtě musíme dál, abychom ještě za světla mohli zkouknout krásy kaňonu. Petra s Michalem jdou napřed a my je doháníme u místa, kde má být další keš. Zrovna když přicházíme k nim, vidíme, že vzduchem letí směrem k vodě cosi lesklého. Michalovi bohužel vypadl telefon Petry. Je nám jasné, že telefon je prostě ztracený, ale Michal přece jen slézá dolů a po chvilce hledání nalézá telefon nepoškozený. Zřejmě větve, kterými prolétl zpomalily a změnily směr pádu telefonu. Po tomto dobrodružství se obracíme jdeme zpět k východu z kaňonu. Pomalu začínáme mít hlad a tak jdeme hledat nějaký odvoz do Skopje. Jako na potvoru nevidíme nikde žádnou zastávku autobusu ani taxík. Přitom když jsme šli do kaňonu, bylo jich tu podél cesty několik. Nakonec ale štěstí máme a zastavujeme taxík jedoucí proti nám. Ani nemusíme smlouvat a dostáváme celkem férovou cenu za odvoz do Skopce 700 Denárů (v přepočtu nějakých 280,-Kč za 20km). Konečně jsme ve Skopje a jdeme si naposledy koupit nějakou svačinu na zítřejší cestu domů. Cestou na byt se zastavujeme na večeři. Na bytě pak jsme nuceni dopít zbytek lahvinky whisky, kterou bychom do letadla nepropašovali. To se nám daří díky několika partičkám žolíků. Pak už si jdeme plni zážitků z dnešního prima výletu lehnout před zítřejší cestou domů.

Mohlo by se vám také líbit

4 komentářů

Pavla 7. 2. 2018 - 12:14

tato kapitola mě dostala :
1/ klobouk dolů před Petrou jak takovou tůru zvládla s malým v klokánku a neměla ani žádné pomocné hole… a je to ta paní, co s vámi byla na plavbě již těhotná? a kde jste nechali kočárek? nebo jste ho vláčeli také?!
2/ bramboříky ti, Martine, ukradnu, je to má velmi oblíbená květina a pěstuji je na severním okně již mnoho let
3/ ty mušle na kopci mají vysvětlení, že je tam zanesli ptáci … i kdyby tam někdy bylo moře, tak by dnes vše leželo pod zemí… a lidé si tam určitě neudělali svačinu z mušlí …
4/ některé výrazy a spojení si zaznamenávám… splašený šnek… nemáte třeba již z nich vytvořen sborník?
5 /nádherné hory a ten rudý keř…..

Odpovědět
Jitka a Martin 7. 2. 2018 - 13:53

Pavlo, moc díky za milý komentář!
I nás ten den v přírodě doslova dostal 🙂 Předešlý den byla procházka městem pěkná, ale osobně jsme si víc užili ten další den strávený v přírodě 🙂
1/ Petra je fakt statečná, prcek už nějaké to kilo váží a ona ho zvládla celou dobu nést v nosítku na břiše (u Michala odmítal být), chvilku i ťapal, ale celý sešup dolů do kaňonu musel být v nosítku (hlavně kvůli bezpečnosti). Všichni jsme si dopomáhali dřevěnou holí (silnější větví) a pro Petru to muselo být opravdu náročné, protože terén byl hlavně kamenitý. Kočárek jsme naštěstí nechali na ubytování, fotka u autobusu je z předešlého dne, kvůli zmatkům s hledáním, jak nakoupit jízdenku jsme byli rádi, že jsme stihli do autobusu naskočit a fotku už jsme nezvládli, takže tahle je spíš ilustrační. A ano, je to ta Peťula, co s námi byla těhotná na plavbě na Preziose po západním Středomoří
2/ brambořík byl ve skutečnosti mnohem menší druh, než který máš doma na okně :-), na první pohled jsme vůbec nepoznali, že to je brambořík, jen když jsme přicházeli k místu, tak nás to trklo do nosu, jak úžasně to tam vonělo a až podrobným prozkoumáním a překladem slova Cyclamen jsme se ujistili, že šlo opravdu o druh bramboříku
3/ to zní jako docela logické vysvětlení, díky! Tahle varianta nás skutečně nenapadla
4/ 🙂 nene, slovník jsme ještě nezaložili, ale možná se na nějaký časem vrhneme 😀
5/ MOC díky! Jak dobře víš, tak přírodní krásy já ocením víc, než ty člověkem vytvořené, takže tady jsem si fakt užívala a ačkoliv jsme ten den naťapali téměř 20km v dost náročném terénu, tak jsem byla večer doslova nabitá energií. Bylo tam vážně nádherně… místní lidi si ťukali na čelo, když jsme jim sdělovali náš plán přejít pěšky (a ještě s prckem) od kříže až do kaňonu a jediných pár jedinců, co jsme cestou potkali, byli turisté, místní asi vůbec netuší, jakou nádheru mají doslova za humny
Jsme rádi, že se cestopisy líbí! Jitka

Odpovědět
Mužíková 7. 2. 2018 - 19:04

Dnešní čtení jsem doslova hltala a kvůli prožitku jsem se často vracela a četla znovu.
Humorný styl mám moc ráda. Několikrát mě to rozesmálo.
Ty bramboříky…jak já je miluji. Okna mám ale na jih a to pro ně není.
Krom kešek jste odlovili fantastické snímky. Paráda ! Krajina je tam úžasná!
Paní s Míšou, ta tam snad lámala rekordy. Smekám před ní.

Odpovědět
Pavla 8. 2. 2018 - 16:13

Jiti, mám bramboříky v různých velikostech … od obrovských žíhaných, jednobarevných , lampionkové co pak se rozvinou do motýlových , až po úlně mini mini , květ i listy malinkaté jako nehet… ty jsem si dovezla 2 za Španělska před 3 lety, po odkvětu nechám cibule odpočívat až 3 měsíce ve sklepě a pomaločku zalévám a při prvních lístcích je vynesu nahoru na severní okno- nemají rády teplo….viděla jsem nádherné i v Turecku, ale jsem si neriskla je z tama vézt … srdce mě bolelo…

Odpovědět

Napsat komentář

* Použitím tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací

Zásady ochrany osobních údajů a cookies