Home Poutě2019 Camino Portuguese Camino 2019 – Den 17 Olveiroa > Corcubión

Camino 2019 – Den 17 Olveiroa > Corcubión

od Jitka a Martin
2 komentáře 115 zhlédnutí

Tma. Dokonalá tma. Taková tma, že nevím, jestli mám otevřené oči nebo zavřené. Nebýt budíku, tak si možná myslím, že spím. Rozsvěčuji lampičku nad postelí a její světlo jako ostrý nůž rychle prořezává tmu. Potichu bereme všechny své věci a stejně potichu opouštíme pokoj, kde všichni ještě spí. Na chodbičce už to pěkně žije. Ze záchodů jsou slyšet zkoušky na pěveckou soutěž. Chci se také zúčastnit, ale chvilku to trvá, než se nějaké nahrávací studio uvolní.

No Wilson to není, ale aspoň něco

Vycházíme ven a při zavazování bot mi Jitka říká, že ať si vezmu místo svého zapomenutého Wilsona (bambusová hůl) nějakou náhradní hůl. Už včera při příchodu jsme si všimli, že venku byly v rohu odložené hole a klacky všech možných druhů a velikostí a protože jsme na albergue byli mezi prvními, tak jde jednoznačně o hole zanechané předchozími poutníky. I tak ale mám pocit, jako kdybych někomu kradl nohu. Jednu hůl podobnou té, co v Mrazíkovi měli loupežníci tedy adoptuji a vyrážíme.

„Pokud žiješ v souladu s přírodou, nikdy nebudeš chudý. Pokud žiješ podle mínění lidí, nikdy nebudeš bohatý.“

Ty rána jsou kouzelná

Venku začíná svítat a to je prostě nádherná doba. Slunce opět ukazuje, jak umí vykouzlit krásné ráno. Vrcholky kopců zalité zlatem, pod námi zvuk vodopádů, nádherné výhledy. No prostě paráda. Škoda, že to ráno netrvá déle.

Po zdolání několika kopců, po předběhnutí několika poutníků je tu kavárna a výmluvná cedule oznamující, že se jedná o poslední kavárnu na dalších 15km. Nemáme ještě v nohách našich klasických 8-12km, při kterých se zastavujeme na snídani, ale představa, že dalších 15km nic není, rozhoduje o trošku dřívější snídani.

Během snídaně říkám Jitce, že uvnitř kavárny prodávají i banány, tak jestli nějaké nekoupíme, ale prý snad bude něco cestou. Poslední doušek kávy a už bereme batohy a jdeme. Kousek nad kavárnou je rozcestí. Vpravo je Camino de Muxia a vlevo naše trasa směr na Finisterru.

Při každém takovém rozhodnutí, kam půjdeme následují myšlenky, jestli třeba ta druhá cesta není hezčí, co bychom mohli vidět a neuvidíme apod. Naštěstí se tu teď nemusíme rozhodovat. Jdeme vlevo na Fisterru.

Chvilku jdeme podél silnice a nějaké celkem ošklivé továrny, ale pak nás cesta vede mimo civilizaci a do přírody a tady se nám líbí. Kolem kostela, ukrytého v lesa jdeme pěšinou z kopce a do kopce.

Všude krásný klid a až na několik poutníků je tu i liduprázdno. Co nás ale dostává je auto přímo na cestě. Říkám si, že to možná bude nějaký strážce parku a nemýlím se, ale má tu sebou nějakou paninku, tak kdo ví, co tu má za lubem. Ostrahu parku ale asi ne. Nechceme dělat křoví a tak jen pozdravíme a pokračujeme bez ohlížení dál.

Je libo banán?

Na Caminu se dějí zázraky a nevysvětlitelné věci. Banán na zemi k nim patří. Banán na zemi i když nikde v okolí žádný banánovník. Jediné rozumné vysvětlení je, že ho ztratil nějaký poutník. Ale zrovna jsme na cestě rovné, že je vidět daleko před nás a nikde nikdo. Banán není potlučený, není zaprášený. Prostě jako by ho někdo právě položil na cestu a z křoví natáčel naší reakci. Rozhlížíme se, ale nikde nikdo. Banán tedy sbíráme a protože se jedná o nález pomíjívé hodnoty (prostě banán by byl v tomhle počasí na sračky dřív, než bychom našli majitele), nejde nic jiného s ním dělat než ho sníst.

Po pár minutách se proti nám vynořují nějaké dvě paničky a hned k nám. Aha, tak ty jsi asi ztratila banán, co? Blikne mi v hlavě. Ale ona prý, jestli nevíme, kde je tady nejbližší kavárna nebo prostě nějaká civilizace. Naše odpověď, že určitě nějakých 8-10km nic není, jí teda moc radosti nedělá.  

Po dalších několika kilometrech se najednou okolí otevírá a my po nějaké době opět vidíme oceán. Následuje sešup z kopce dolů, který je sice zpočátku mírný, ale s přibývajícími metry stále více svažující. Cyklista, který kolem nás projede celkem rychle nemá prostě zdravé hovno, jinak by nejel takhle rychle. Leda, že mu nefungujou brzdy, to pak ano. Jdeme pěšky a podkluzují nám na kamínkách ležících na cestě nohy, jak kdybychom měli brusle.

Wilsone, vítej!

No nemít nového Wilsona…cože já se o tom nezmínil? No to si tak o několik stovek metrů dříve potřebuju odskočit a zatímco konám potřebu, tak mi Jitka říká, ať se nezabiju o tu hůl na zemi. Někdo tu prostě odhodil trekovou hůl. Podle stavu v jakém byla to už nějaký pátek asi ležela a protože tohle fakt jako odpadek do přírody nepatří a protože Wilsona potřebuju, tak proč ho neadoptovat.

Cesta z kopce dolů nás přivádí do městečka Brens, odkud už vidíme cíl naší dnešní etapy, městečko Corcubion, které leží přímo před námi přes vodu. Vodu, kterou ale musíme obejít. První, co ale děláme je, že na první volné lavičce si na chvilku zouváme boty. Nějaká místní babička se u nás zastavuje na pokec. Jejímu monologu nerozumíme ani za mák, ale možná se to týká našich nohou, které když vidí, tak jen spráskne ruce a za chvilku jde dál.

Kolem vody se jde celkem hezky. Hlavně tu fouká celkem příjemný větřík, který nás trochu ochlazuje. Přes další městečko Cee se pomalu dostáváme do Corcubionu. V prvním „supermarketu“ si kupujeme studené pití, nějakou bagetu a k ní pár plátků sýra a salámu a na první lavičce se posilňujeme.

Albergue nebo hotel

V albergue na recepci nikdo není, tak zkoušíme hlasitě pozdravit a na to se objevuje nějaký cápek a prý, že musíme chvilku počkat, že recepční uklízí nějaký pokoj. No já jsem v pohodě, ale Jitka potřebuje urgentně na záchod. Takže si říkám, že je to v zájmu toho uklízecího recepčního, aby sebou hodil a vyvaroval se možného dalšího úklidu, tentokrát tady na recepci.

Jako by mi četl na dálku myšlenky, je tady a omlouvá se, že jsme museli čekat. A prý že mají takovou akci, že první poutníci dostávají za cenu postelí v albergue hotelový pokoj. WOW. Tak to je něco. Hned nám jde ukázat albergue a pak nás vede do hotelového pokoje s výhledem na zátoku. Paráda.

Pokoj se slušně zařízený a vidíme, že tu je i lednička a sporák. Jen tu není žádné nádobí. Říkáme si, že bychom si mohli něco uvařit a tak když recepční odejde, jdeme na lup do albergue kuchyňky, kde nádobí je. S kastrolem, talíři a příborem se vracíme zpět. Naštěstí máme nápad vyzkoušet sporák. Jenže ten není zapojený a spíš je tu jen proto, aby zakryl díru v lince. A tak zase vše uloupené vracíme zpět do albergue. No kdyby nás někdo sledoval…

Po sprše a vyprání se vracíme zpět do města pro něco k večeři a všude zavřeno. Siesta. Naštěstí jeden krámek si na to nehraje a tak si můžeme koupit nějaké pečivo, něco k pití a nějaký salám, sýr a olivy. Něco k pití…protože tu mají jen samé vetší balení, tak nakonec bereme 1,5l láhev Coca Cola a 1l láhev místního piva.

Na hotelu vše dáváme do ledničky, která naštěstí funguje. Bereme si plavky a hurá na pláž.

Tak do toho fakt nejdu

Horko je dost velké a na pláži nejsme v žádném případě sami, ale nikdo kromě pár dětí není ve vodě. Poté, co jsem okusil ledové moře na ostrovech Cies si myslím, že to tady tak studené nemůže být. Ale omyl. Jen první smočení nohou a jsem rozhodnutý, že do toho teda fakt nejdu. A tak se chvilku sluníme na ručnících z hotelu, chvilku se procházíme kolem vody, ale asi tak po hodině nás to prostě moc neba a vracíme se do hotelu.

Tady si dáváme večeři z nakoupených surovin a po připravení věcí na zítřek si jdeme lehnout. V posteli si ještě dělám poznámky, když v tom je slyšet nějaký rámus z venku. Říkám si, že asi zdejší omladina, co se se západem slunce probouzí k životu něco slaví a jen doufám, že brzy odejdou o kus dál.

Video z dnešního dne

Mohlo by se vám také líbit

2 komentáře

Růžena Mužíková 10. 11. 2019 - 13:24

Tak jsou tu opět nádherné fotografie a hezké čtení. Rozesmála mě akce banán a nádobí. To přenášení. Po tolika dnech mít svůj pokoj,to byla bomba. Díky,bylo to hezké.

Odpovědět
Jitka a Martin 12. 11. 2019 - 16:13

Tato etapa byla skutečně úžasná, vůbec nás nemrzela ta 15km absence civilizace a možnosti cokoliv dokoupit nebo doplnit ze studánky vodu. Akce banán nám do dneška leží v hlavě, zejména když jsme u snídaně zvažovali, jestli banán koupit a doufali, že ho někde cestou seženeme (denně jsme se kvůli přísunu hořčíku snažili banán nevynechat), no a on se pak najednou banán objeví uprostřed cesty? 😮
Pokojíček byl krásný, tedy jen do té chvíle, než se pod námi pubertální mládež rozhodla dost hlasitě slavit něčí narozeniny… ale i o tom je Camino 🙂

Odpovědět

Napsat komentář

* Použitím tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací

Zásady ochrany osobních údajů a cookies