Lanzarote (5.den) – výstup na sopku

Je to tady. Blesková dovča je u konce. Ale protože letíme až odpoledne a protože nám Karren sama nabídla, abychom si u ní nechali věci a šli se ještě třeba vykoupat, tak sedáme do auta a jedeme za dalším dobrodružstvím. Jsme na ostrově, kde je kolem tří stovek sopek a tak se nám líbí myšlenka, na nějakou sopku vylézt. Na mapě vidíme Caldera Blanca. Navigace si z nás dělá ale srandu a dovede nás k nějaké jiné sopce. To by nám tak nevadilo, jako to, že na místě pro zaparkování je hromada střepů ze skel aut. Blikne mi před očima, že až se vrátíme z výstupu bude auto fuč nebo poničené a kvůli řešení s policí a půjčovnou nám uletí letadlo. A tak se vracíme na silnici a hledáme tu správnou cestu. V tom se na palubce auta rozsvítí opět žebravé oko. Tohle auto teda fakt žere jak blázen. Po natankování už jedeme správně a k sopce to máme podle navigace nějakých 10 km. To je v pohodě, říkám si a v tom silnice zmizí a my jsme na dost brutálně hrbolaté cestě. Šouráme se tempem splašené závodní želvy a navigace začíná přepočítávat dobu dojezdu. Poté, co vyplivne dojezd za více než hodinu, je rozhodnuto. Na Caldera Blanca kašleme. Kdybychom nemuseli dnes letět domů, tak proč ne, ale takhle? Ne, najdeme jinou, trochu dostupnější sopku a Caldera Blanca počká na někdy příště.

Zanedlouho u jedné “dostupnější” parkujeme. Už tu stojí dvě auta, takže to vypadá, že se na ní dá dostat. Cestou na vrchol potkáváme nejprve nějakého vracejícího se mlaďase, který je z jednoho auta a těsně pod vrcholem sopky rodinku starších Angličanů. Paní má na nohách pantofle a získává tím náš velký obdiv. Povrch po kterém jdeme totiž neuvěřitelně klouže. Chůze po jemném sopečném písku není úplně jednoduchá.

Konečně jsme ale na vrcholu a pohled kolem sebe nás dostává. Výhled je tu úžasný na všechny strany a tak stejně jako paní Růžičková alias Heduš Homolková skoro jednohlasně řekneme: “to jsou panoramata, co”. Díváme se i do kráteru sopky na které stojíme, ale i sopek kolem nás, ale místo očazené díry tu jsou políčka místních farmářů. Děláme pár fotek (mezi nimi i jednu Terky skákací) a jdeme pomalu dolů.

Potvrzuje se, že sestup bývá náročnější než výstup. Jitce v dolní polovině sopky náhle podklouzává noha a poroučí se k zemi elegantním stylem Olda Kaiser, když předváděl v TV vozembouch. Naštěstí kromě pár oděrek žádné zranění a tak se můžeme od sopky vydat ještě do další destinace, kterou jsme chtěli vidět a zatím na ní nezbyl čas. Do surfařského ráje  Playa de Famara. Po cestě vidíme na lávovém poli pasoucí se stádo krav. Nejde nám do hlavy, co tam asi žerou. Náš údiv nad kravami střídá údiv nad dopravní značkou varující na možné návěje na silnici. Okamžitě nám dochází, že tu nejde o sněhové nebezpečí, ale o písečné. Dnes se ale vítr nekoná a tak silnice je sjízdná. Bohužel kvůli momentálnímu bezvětří tu dnes nejsou obří vlny a místo profesionálních surfařů tu moře okupují děti a surfařští začátečníci.

Pláž Famara se zlatavým pískem je dlouhá více než pět kilometrů a nachází se na severozápadě ostrova mezi rybářskou vesničkou Caleta de Famara a skaliskem Famara. Tohle místo je prý kouzelné v době po odlivu, kdy ustupující voda vytvoří na písku tenkou vrstvu, ve které se skalisko Famara zrcadlí. To vše pak krásně dokresluje v dálce ostrov La Graciosa. Odlovujeme tu jednu kešku a jdeme se alespoň podívat na pláž. Je škoda, že jsme si sebou nevzali plavky, protože moře i místo je prostě parádní. No nic, snad někdy příště. Sedáme do auta a pomalu se vracíme zpět. U Karren si bereme zavazadla a ukládáme je do kufru auta. Pak se ještě vracíme do domu, abychom se rozloučili s naší milou paní domácí. Loučení je dojemné. Nechápu jak je možné, že je nám za těch pár dní našeho pobytu tahle osoba tak blízká. Stačí jeden pohled na dojatou Karren a je jasné, že je ten pocit oboustranný.

Slibujeme si, že pokud se někdy dostaneme na Lanzarote, tak se u ní alespoň na chvilku zastavíme. Z letadla prý máme koukat na její dům, že prý ta CRAZY LADY, co uvidíme mávat ručníkem bude ona. Poslední zamávání a už jedeme na letiště. Směrovky na letiště jsou srozumitelné a jasně ukazují, kam máme jet, ale i tak málem špatně odbočím. Naštěstí mám sebou několik dalších očí, které mě hlídají a tak zanedlouho vjíždíme do haly plné aut všech možných autopůjčoven. Dle cedulek hledáme místa určená k zaparkování našeho auta. Máme štěstí a místo k zaparkování je naše. Bereme kufříčky a batohy a jdeme odevzdat klíče od auta. U okénka autopůjčovny je to podobně rychlé jako při půjčení. Chtějí jen vědět, jaký je stav nádrže a na jakém místě auto parkuje. Žádná kontrola, jestli mluvíme pravdu. Prostě tu lidem důvěřují.

Jdeme se odbavit a k naší smůle si vybíráme frontu u přepážky, kde je nepříjemná paní. Viditelně ji práce nebaví. Po odbavení jdeme na bezpečnostní kontrolu, když v tom si vzpomeneme, že máme sebou plechovky piva, sangrie a kdoví čeho všeho. Se slovy, přece to nevyhodíme, v nás během pár minut mizí obsah plechovek. U bezpečnostní kontroly si stejně jako v Lipsku vybírají mě a dělají mi nějaké stěry z batohu, oblečení a dlaní. Netuším, zda je to kvůli drogám nebo střelnému prachu. Vše je v pořádku, jsem hotov. Otáčím se, kde jsou holky a vidím, jak Jitce hrabou dámy z bezpečnostní kontroly v kufříku a prohlížejí si salám, který si vezeme domů. Vtipkují, že tohle je nedovolené, ale vzápětí s úsměvem salám vrací zpět a přejí šťastný let.

Let do Lipska utíká mnohem rychleji…tedy alespoň mi to tak přijde. Auto nacházíme v pořádku na parkovišti a tak můžeme vyrazit na poslední úsek cesty domů.

Závěrem:

Lanzarote je úžasný ostrov a volba strávit zde pár dní byla dobrou volbou. Cenově nás těch pár dní vyšlo jistě laciněji než jet na stejnou dobu autem na sever Itálie nebo Chorvatska. Takže pokud se vám naskytne možnost levných letenek na Lanzarote, berte to!