Home Poutě2019 Camino Portuguese Camino 2019 – Den 19 Finisterre > Muxia

Camino 2019 – Den 19 Finisterre > Muxia

od Jitka a Martin
2 komentáře 21 zhlédnutí

Vycházíme z hotelu časně ráno. Vzduch je studený a smíchaný s mlhou. Přesto se brzy zahříváme dalším z ranních pochodů do kopce. I na této etapě dost brzy narážíme na další poutníky. Ale až na výjimky jdou všichni mlčky a skoro to vypadá, jako by nešli rádi. Ne, spíš je to tím, že pro téměř všechny jde o opravdu poslední den, poslední etapu. Stejně jako pro nás. Pochmurné počasí nám ale náladu nekazí a ani puchýře už po pár stovkám metrů nejsou skoro cítit.

Jde se celkem dobře a chůze nás zahřívá a tak brzy sundaváme mikiny. Cesta vede vesničkami a střídá se s cestou vedoucí lesem. I když tu nejsou eukalypty v takové převaze jako na dřívějších etapách, tak se snažím naposledy tuhle divnou vůni do sebe nasát na památku.

Z kopce do kopce

Šplháme do dalšího a dalšího kopce a čas od času se před námi ukazují v tomhle zamračeném počasí krásné výhledy na Atlantik. Za sebou máme Francouze, který se nás už ve Fisterra ptal na cestu a před sebou dva Italy. Ano, ty dva, po kterých zůstávají na cestě odpadky…

Výhledy jsou tu opravdu krásné a za jasného počasí musí být opravdu úžasné. O trochu smutněji působí vzpomínková místa na ty, kterým krátká čára života nestačila na dokončení celé pouti. Bohužel je jich po celé trase Camina dost velké množství. Říká se, že kdo umře během konání poutě, ten prý jde hned do nebe.

Před námi další poutníci. Jak se k nim blížíme, poznáváme v nich rumunský pár ze včerejší etapy. Několikrát jsme se s nimi viděli a pokaždé on šel dobrých 50 metrů za ní a pořád na sebe křičeli. Těžko říct, vzhledem k iejich řeči, zda to byl křik kvůli vzdálenosti na trase nebo kvůli vzdálenosti v jejich společném životě. Doháníme je, když se zastavují a on trhá listy eukalyptu. Nevím proč, ale jestli potřebují na záchod, tak bych hledal měkčí materiál a hlavně jiné, o něco méně frekventované místo.

Korida

Po předběhnutí Rumunů vycházíme z lesa přímo do malé vesničky. Následuje malá křižovatka a žádný ukazatel. To mate nejen nás, ale i poutníka, který se k nám blíží zleva a prý, jestli nevíme kudy má jít. Koukáme se do mapy a trasa by měla vést vpravo. Poděkuje a pospíchá na opačnou stranu než mu ukazujeme. Tak nevím, jsem blbej já nebo on? Pak nám docvakne, že tam možná má ještě nějakého kolegu, kterého jde vyzvednout. No nic, my jdeme vpravo. A za několik málo sekund toho litujeme. Jsme snad v Pamploně?

„Strach je bolest vyplývající z očekávání zla.“

Aristoteles

Proti nám se řítí stádo krav a býků a není kam uhnout. Jsme v pasti. Snažím se ochránit Jitku svým tělem, ale je jasné, že jestli nějaké nukleární hovado neudrží stopu, tak nás v té rychlosti jejich běhu přinejlepším zazdí do zídky, ke které se teď tady tiskneme. Naštěstí máme bambusové hole a tyhle tuny hovězího z nich mají respekt. Asi vzpomínky na výchovu. Pro nás teda naštěstí. A tak krok po kroku se suneme ulicí proti proudu téhle živé řeky a jakmile jsme v pořádku mimo koridu, tak si opravdu oddychávám.

Ekosnídaně

Docela nám přichází vhod cedule směřující na nějakou místní farmu, kde se dá nasnídat. Potřebujeme si na chvilku sednout, zklidnit rozklepané nohy a když bude možnost, tak se i dobře nasnídat.

Sedáme si venku na terase, kde nám dělá společnost místní kočka a objednáváme si kávu. Na cokoliv k tomu ale musíme zapomenout. Zákusky nebo něco sladkého k snídani (sladké snídaně my milujeme) tady nevedou. Káva je ale výborná i když trošku dražší než bych daleko od nějakého města počítal. K ní s i tedy bereme železnou zásobu – sušenky.

Obří sršeň

Po snídani a nabrání sil jdeme dál. Procházíme opět lesem a proti nám jde nějaká starší poutnice. Během pouti se občas snažíme pohledem na poutníka uhodnout, odkud je. O to samé se snažím i teď, když v tom… mi proletí ostrá bolest nohou. A tak místo pozdravu ze mě vyjíždí „Au, do pr.ele au“. Můj neobvyklý pozdrav trochu vyděsí nejen Jitku, ale kolem jdoucí poutnici. Koukám, co je zdrojem a vidím, jak mi na ponožce sedí obří sršeň. Neobratným pohybem ruky ji bohužel jen odháním. Sundavám botu a ponožku a vidím kousanec o průměru asi 2-3mm. Jak mě ta svině mohla kousnout přes ponožku, netuším. Jisté je jen to, že to bolí o něco víc než obyčejné žihadlo a taky mi začíná pěkně natékat místo kolem kousnutí.

Nevím, jestli jsem alergický, ale vím, že pokud to půjde, tak to dneska prostě dojdeme. Nejsem žádný hrdina, ale nešli jsme tolik kilometrů, abychom to nějakých 15km od cíle poslední etapy vzdali. A tak pokračujeme dál. Snad už se nás žádná fauna nebude snažit zabít. Konečně skrze mraky začíná prosvítat sluníčko a s ním to vypadá všechno hned veseleji.

Kopec střídá kopec a já si říkám, že je asi jedno, jestli jde člověk tímto nebo opačným směrem. Netrvá dlouho a beru tenhle názor zpět. Jdeme z tak prudkého kopce, že všichni, kdo šli, jdou nebo půjdou z Muxia do Fisterra mají můj velký obdiv.

Vycházíme z lesa a v dálce tušíme místo našeho dnešního noclehu Muxía. Slibovaná vyhlídka, alespoň podle mapy nikde nahoře v lese nebyla, ale i pohledy, které se nám naskýtají, jsou úžasné.

Muxía

Následuje další kopec dolů, ve kterém necháváme za sebou partu mladých poutnic. Cesta vede podél silnice, ale všude je naprostý klid. Kromě dvojice na jedné pláži, koně, pasoucího se na malém pobřežním pozemku a několika aut, které kolem nás projedou, je všude až strašidelné ticho a klid.

Sluníčko stále bojuje a tak na nás občas dopadá některý z jeho paprsků. Bohužel ale je vidět, že se od oceánu řítí něco, proti čemu slunce nemá moc velkou šanci.

Ubytování nalézáme ve spleti uliček města celkem rychle. Během ubytování dostáváme po kontrole našich poutnických pasů další z osvědčení o absolvování poutě. Prostě tady není jeden konec světa, ale dva. A my jsme právě dorazili i na ten druhý.

Po ubytování se jdeme vysprchovat, ale dnes už nepereme. Za prvé by nám prádlo vzhledem k počasí asi neuschlo a také na zítřejší přesun do Porta a následnou cestu domů věci máme. Raději se jdeme podívat do sklepa, kde mají pro poutníky malé lázně. V korytě tu teče studená mořská voda a je to opravdu velmi osvěžující na chvíli si do ní dát nohy. Zvlášť tu jednu mojí nateklou, kterou mi chtělo sežrat to pruhovaný hovado v lese. Je to ale taková ledárna, že to po chvilce vzdávám a společně jdeme na procházku městem a okolí.

Tapas miluji

Přicházíme na nějaké prostranství, odkud má zítra ráno jet náš autobus do Santiaga a které je jakýmsi společenským centrem města. Jsou restaurace a kavárny a právě v tuto dobu jsou totálně plné. Už chápu, proč všude bylo mrtvo. Všichni z okolí jsou totiž tady. Teda jak to tady voní jídlem, tak dostáváme opravdu docela chuť si tady sednout , něco popít a také sníst. Nakonec dvě místa nacházíme uvnitř nějaké kavárny, kde jídlo viditelně nemají a tak si objednáváme alespoň dvě piva a dvě Coca Coly. Servírka je v mžiku zpět a přináší nám zdarma dvakrát tapas. Je jasné, že na zahnání hladu je to málo, ale jednak je to zdarma a také i ta trocha jídla je super. Platíme 6,40 € a jdeme dál.

Maják a další konec světa…nebo začátek?

Procházkou docházíme k majáku Punta Barca, který je pomalovaný grafity. Nejsme nijak proti hezkým grafity, ale za tuhle prasárnu bych samozvaného umělce, co to má na svědomí, hodil bez výčitek do vody. Vítr tady fučí jako sviňa a vzhledem k počasí to tady vypadá opravdu jako konec světa nebo spíš to připomíná jeho příchod.

Kousek od majáku je kostel Santuario da Virxe de Barca, pocházející z 18. století, který je od vody chráněn obrovskými žulovými kameny různých tvarů a velikostí. Dodnes se také traduje, že tyto kameny mají léčivou moc. Podle křesťanské víry jde o zkamenělé pozůstatky bárky, na níž prý připlula Panna Maria.

Dovnitř kostela není šance se podívat, ale i přes mříže je vidět výzdoba kostela. Z ní je patrné, že lodě tu byly důležitou součástí života místních odjakživa.

Pobřeží smrti

Celé pobřeží od mysu Finisterre až sem a vlastně ještě dál se jmenuje Costa da Morte, smrtící pobřeží nebo také pobřeží smrti. Za svůj děsivý název vděčí díky lodím, ztroskotaným zejména kvůli nepřístupnému pobřeží a velkým hrozivým vlnám, které ho bičují za každého počasí.  

Od kostela jdeme k dalšímu nultému milníku, kde ale oproti Finisterra není žádná fronta turistů. Jediné, co mě zaráží a kde asi místní soudruzi udělali chybu je, že nultý milník má na sobě směrovku, ukazující další směr poutě na Finisterra.

Monte do Corpiño

Celkem pohodlnou cestou mezi balvany přicházíme na vrchol Monte do Corpiño ke kamennému kříži, odkud je úžasný pohled na celou Muxii. Chvilku si tu užíváme sami, než se k nám celkem vydrápají nějací poutníci. Ty ale nejdou jako my po cestě, ale šplhají jako horolezci kolem trnitých keřů po skalách přímo z města…Blázni. To jim nakonec také říkáme a oni to sami uznávají poté, co jim ukazujeme pohodlnou cestu, kterou jsme přišli. Z Crazy Pilgrims se vyklubává pár Poláků, žijící v Německu. Dáváme se s nimi do řeči a vyměňujeme si naše zážitky z poutě. I oni zažívali něco, co se vysvětlit nedá, jako náhlé zlepšení počasí, po několika dnech deště, když už to chtěli vzdát apod. Lákají nás na mši pro poutníky, ale nic jim neslibujeme, protože se chceme najíst a počasí je horší každým okamžikem. Navíc Jitka začíná mít nějaký problém s hlasivkami. Možná právě z dnešního počasí.

Cestou od kříže si kupujeme v jedné pekárně, která je dnes otevřena empanady a různé pečivo slané i sladké k dnešní večeři. Pak jdeme odlovit kešku, která je blízkosti místní sušárny ryb.

Na albergue si dáváme večeři a protože venku se začínají ženit všichni čerti máme o zbytku večera jasno. Půjdeme spát.

Podobný nápad bohužel ale nemají děti nějaké poutnické party, které lítají po všech patrech a postupně otevírají dveře a křičí Good Niiight…. Zpočátku je to vtipné, ale postupem času mi úsměv na tváři mizí. Naštěstí je jejich matky zhruba po hodině této zábavy odvádějí násilně do jejich pokoje a v té naší asi 20-lůžkové samotce je najednou hrobové ticho.

Video z dnešního dne

Mohlo by se vám také líbit

2 komentáře

Růžena Mužíková 10. 11. 2019 - 18:33

Ahoj,ty křížky u cesty na mně působí hodně depresivně. Ale i o tom je život..Nenapadlo by mě,že si sršeň vybere místo přes ponožku. Zadařilo se mu. Kočka tam je krásná. Stejně tak všechny ostatní fotky které příběh provázejí.

Odpovědět
Jitka a Martin 12. 11. 2019 - 16:05

Ty křížky u cest vůbec depresivní nebyly, bylo to hodně smutné, ale zároveň dojemné.
Akci sršeň nám do dneška nechápeme, no hlavně, že nenastala alergická reakce, ono to v článku není zmíněné, ale radši jsme případnou reakci zahnali preventivním polknutím tabletky.

Odpovědět

Napsat komentář

* Použitím tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací

Zásady ochrany osobních údajů a cookies