Home Poutě2018 Camino Portuguese Camino 2018 – Santarém

Camino 2018 – Santarém

od Jitka a Martin
2 komentáře 113 zhlédnutí

Je tu páteční ráno a my vyrážíme z albergue jako druzí v 6:45 hod. Po prvním kilometru natáčíme první video a jde se nám super. Na třetím kilometru nadšení opadá s objevením prvního puchýře. Zouvám boty a beru si sandále. Zpočátku to beru jako dobrý nápad, protože se jde lépe. Nicméně za další dva kilometry se přezouvám zpět do bot bohatší o další puchýř.

Nechápu. Navíc mě bolí pravé stehno zezadu. Nerozcvičili jsme se a následky se holt dostavují. V duchu si nadávám. Na sedmém kilometru nás předjíždí poutnice na kole, která s námi přespávala na albergue. Přejeme si buen camino a pokračujeme dál. Jdeme po silnici a kolemjedoucí řidiči na nás mávají.

„Cestování – to vás nechává beze slova. Až pak vás přemění na vypravěče.“

(Ibn Battuta)

Na 10 kilometru si v Reguengu v místní kavárně Cafe Campino dáváme snídani a doplňujeme vodu. Zároveň se zouváme a vystavujeme ponožky i nohy sluníčku, aby nám oschly. Jak tak pijeme kávu a relaxujeme, tak přichází kavárnice a snaží se nám cosi říct. Omlouváme se, že nerozumíme. Společně se zasmějeme, děkujeme za snídani a pomalu se loučíme. Máme před sebou ještě víc jak 20 km a čím víc kilometrů ukrojíme před obědem, tím lépe.

Puchýře, puchýře…

Na kraji městečka Valada opět malá přestávka na přelepení puchýřů. Nohy vypadají jako napadené nějakou chorobou. Víme ale, že puchýře k pouti patří a tak to bereme jako zkoušku, kterou když překonáme, tak budeme silnější. Po zalepení pokračujeme dál. Přiznávám se, že puchýře v botách jsou cítit, ale nejhorší je prvních pár kroků po pauze a pak už to zase jde. Procházíme kolem malých domků na levé straně a ovocných stromů na straně druhé.

Utrhnout nebo neutrhnout?

U jednoho ze stromů se zastavujeme a Jitka trhá několik broskví. V tom se otevřou dveře jednoho z domků a starší paní na nás něco volá a ukazuje, ať počkáme. Říkám Jitce ať nastartuje nohy, že paní si šla minimálně pro koště nebo vzduchovku a nás čeká trest za to, že jsme jí utrhly několik broskví. Než mi Jitka stačí odpovědět, objevuje se tahle portugalská babička s mísou ovoce a nutí nás, ať si vezmeme. Dělá nám křížek na hlavě a ukazuje adresu nějakého albergue, kde prý máme přenocovat. Něco ještě brebentí, ale bohužel moc toho nerozumíme. Jdeme dál a pochutnáváme si na dárku. Ovoce od téhle babičky i setkání s ní nám dává další energii a sílu.

Bez vody ani krok

V Porto de Muge u nás zastavuje auto, z něj vyskakuje chlapík v obleku a anglicky na nás prý jestli jsme v pořádku. Koukám na Jitku i na sebe, jestli nemáme někde roztržené kalhoty a on pokračuje dál, jestli nepotřebujeme někam svézt a když mu říkáme, že ne, že jsme na cestě do Santarému, tak jen odpoví, že za pár stovek metrů je poslední možnost koupit si vodu a ať si jí koupíme opravdu hodně, protože posledních 16 kilometrů není na trase žádná možnost doplnit vodu a že odpoledne má být i na místní poměry opravdu velké horko. Loučíme se s ním s poděkováním a na jeho radu si kupujeme další 4 litry vody v kavárně na konci městečka.

Zároveň míjíme Pension 177 (v průvodci označený jako Quinta da Burra) na který nás naváděla portugalská babička. S čerstvými zásobami vody se nám nechce zůstávat v půlce trasy a ačkoliv nohy hlasují pro odpočinek, my se vydáváme vstříc druhé polovině cesty.

Horko začíná být dost nesnesitelné. Ani sebemenší náznak vánku, slunce žhne a v prašné cestě hledáme každý náznak stínu, kde bychom se na chvilku zastavili a napili. Proto zajásáme, když se před námi objeví pás stromů podél cesty. Jenže kolem stromů jsou trnité keře a tak využíváme odbočky k vinohradu vlevo od cesty a i přes jasný zákaz vstupu shazujeme ze sebe batohy a boty, včetně ponožek. Stín, voda a malé leháro přichází vhod. Čas je ale neúprosný a my víme, že musíme vstát a pokračovat v cestě. Na nohách se z malých puchýřů stávají větší, my opět oblepujeme náplastí a natahujeme další suché ponožky.  

Santarém nebo fata morgana?

Následuje úsek, kdy mám pocit, že jdeme v kruhu. Slunce nás spaluje a když už zafouká vítr, tak je to jako horký fén, který zvedá prach z cesty a hází ho naše propocená těla. Nikde ani kousek stínu. Konečně se před námi objevují další vinohrady a pole s paprikami. Víno ani papriky se ještě nedají konzumovat, ale i tak si sem tam utrhneme pár větších hroznů vína. Jejich kyselost nám procvičuje obličejové svaly.

Snažím se nemyslet na to, jak vypadají nohy v dalších propocených ponožkách. Každé došlápnutí se dá přirovnat k chůzi přes žhavé uhlíky, ale víme, že krok za krokem se blížíme k cíli. V dálce vidíme kopec a na něm město Santarém, cíl dnešní trasy. Jak je řečeno v knize od Paula Coelha – Mágův deník, “my sami určujeme tempo času”. Moje nedočkavost a stálé pozorování cíle mi tak cestu jen prodlužuje.

Přitom stačí, že mou pozornost upoutají zemědělci na poli, v kterých poznáváme posádku korby náklaďáku, který nás míjel o pár hodin dříve. Oni nás poznávají také a vzájemně si máváme. Na úpatí kopce děláme další video a sbíráme síly na poslední kilometry. Po natočení videa nacházíme o kousek dál v kopci po levé straně něco jako ruinu římských lázní s tekoucí vodou, kde se osvěžujeme.

Je to doslova živá voda a my si připadáme jako blázni. Ale radost z takového osvěžení máme obrovskou. Konečně jsme ve městě na samém vrcholu kopce. Zbývá najít albergue, kde dnešní den zakončíme spánkem. Průvodce nám ukazuje několik albergue, ale my nakonec vybíráme hospic Santa Casa de Misericórdia.

Vcházíme dovnitř a u okénka se chlapíka ptáme na ubytování. Prý to stojí 5€ na osobu. Vyplňujeme formulář a dostáváme další razítko do kredenciálu. Pak nás chlapík odvádí do nějaké kanceláře, kde máme chvilku počkat. Po pár minutách přichází příjemná mladá žena, která se omlouvá, že klíče od ubytování budou za pár minutek. Čekání vyplňujeme rozhovorem, kdy se dozvídáme, že svatojakubskou pouť vykonala už čtyřikrát, ale nikdy v parném létě. Takový blázen prý není…hned si ale uvědomuje, že nás vlastně nazvala blázny a omlouvá se.

Změna plánu

Když jí prozrazujeme náš plán jít do Fatimy a pak do Tomaru a odtud pokračovat do Porta, tak nám říká, že do Fatimy jsou to ještě dva dny chůze a že bychom do Fatimy přišli někdy v neděli a to že není dobrý nápad. Prý máme sednout na autobus a do Fatimy se nechat dovézt. Získáme tím jeden den na regeneraci a vyhneme se nedělnímu návalu lidí ve Fatimě. Když vím jak jsou na tom moje nohy, tak se mi to zdá vzhledem k možným nedělním návalům ve Fatimě jako dobrý nápad.

Shodujeme se s Jitkou na tom, že se domluvíme večer u jídla. Ubytování je za tu cenu výborné. Žádné palandy, ale dvoulůžkové pokojíky. Navíc jsme tu téměř sami. Jen opodál v dalším pokoji je někdo slyšet, jak odpočívá. Následuje rychlá sprcha a vyprání věcí. Pak už jdeme hledat něco k večeři. Od “recepčního” Sergia se dozvídáme, že báječně se dá najíst v Tascá baru. A opravdu jídlo skvělé a sangrie také. Jen nevíme jak se odvalit od stolu.

Hýbejte mi s těma nohama

Nohy, které si odpočinuli, zatímco žaludek pracoval, teď odmítají spolupráci. Není to bolestí, jen se odmítají pohybovat. Nejvíc to je znát u přechodu, kde Portugalci dávají chodcům přednost a my s naší pomalou, kolébavou chůzí je viditelně zdržujeme. U dalšího přechodu tedy předstíráme zájem o výlohu, kde je nabízeno pojištění domu a vozidel. Předstírání končí v momentě, kdy není na obzoru žádné auto, které by nás nutilo přidat na kroku. Na pokoji chtě nechtě následuje propíchávání puchýřů, se kterými by mohl být problém dostat se následující ráno do bot. Hledám v batohu šitíčko, když tu náhle držím v ruce nůžky. Vzpomenu si na obrazovku na pražském letišti a chtě nechtě se musím smát. Ten idiot, co neví, že nůžky do příručního zavazadla nepatří, jsem by já.

…jeden z českých vzkazů…

Pak si pročítáme vzkazy v pamětní knize a po napsání našeho unaveni dnešním pochodem ve velkém horku usínáme jako do vody vhozeni.  

Video z dnešní dne

Mohlo by se vám také líbit

2 komentáře

Růžena Mužíková 26. 7. 2019 - 15:34

No nazdar…tolik kilometrů, s tolika puchýři,to jsou muka. Kde jste na to brali sílu?

Odpovědět
Jitka a Martin 29. 7. 2019 - 7:12

Puchýře bolí, ale je to vážně bolest hlavně v hlavě. Je to nepříjemné, ale nic kvůli čemu by se to mělo vzdát. 🙂

Odpovědět

Napsat komentář

* Použitím tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací

Zásady ochrany osobních údajů a cookies