Úvod Poutě2019 Camino Portugues Camino 2019 – Den 20 Muxia > Porto

Camino 2019 – Den 20 Muxia > Porto

od geomarbes
2 komentáře 1244 zhlédnutí

Budík máme nařízený na 5:45, ale díky našemu asijskému spoluležníkovi vstáváme o dobrou půlhodinu dříve. Někteří lidi se v tom asi vyžívají, když si nesbalí večer a ráno tak musí každý vědět, že odchází.

Po ranní očistě na recepci necháváme naše klacky na místě tomu určenému. Je jich tam celkem dost, ale třeba se někomu, kdo půjde camino obráceně a kdo třeba svojí hůl někde zapomněl, bude hodit. Na recepčním pultě píšeme vzkaz pro další poutníky a poděkování do pamětní knihy. Díky tomu zjišťujeme, že jsme se tu o jeden den minuli se Slovákem Vladimírem.

Venku poprchává a na zastávce, tedy přesněji řečeno na kryté zahrádce jedné z restaurací se schovává nějakých 10 poutníků. Je to divné, ale nejsme tu první. To tak nevadí, jako to, že každou minutou sem přichází další a další. To má za následek počátek davové mánie, kdy se všichni, snad ze strachu o místa v autobuse, vydávají na místo označené jako zastávka.

Jak rychle přichází realita

Snažíme se být v klidu, protože nás včera uklidňovala recepční. Že prý nemusíme mít strach, že autobus vždy přijede a pokud je poutníků víc, tak že jedou klidně i dva autobusy. Náš klid se vytrácí spolu s delším a delším zpožděním autobusu. Poutníků už tady čeká podle rychlého počtu hlav, tak něco kolem 60-70. Asi je čas mít strach o místo. Nejhorší je, že z Muxie se dá dostat autobusem jen dvakrát denně, což na klidu nepřidává.

V dálce jsou vidět světla. Lidský roj se nebezpečně sune do silnice a náklaďák, kterému světla patřili má co dělat, aby sebou někoho nevzal. Konečně je tu autobus. Snažím se situaci odlehčit a Jitce říkám, že zažíváme live povídku Šimka a Grossmanna Jak jsem jel tramvají. Snad za trest, že se tomu směje jí přistává cosi velkého na hlavě. Prostě racek měl trefu. Řehtáme se tomu a společnými silami se snažíme z jejích vlasů dostat toto přírodní vlasové tužidlo. Koukám kolem sebe a nepřítomné pohledy lidí, které nevnímají nic než zastavující autobus mi připomínají mrtvé loutky jdoucí jen za svým cílem.

„Všichni lidé, s nimiž se setkáváme, mají své osudy, které ovlivňují jejich chování, ale na to příliš málo myslíme. Očekáváme, že budou reagovat tak, jak bychom zareagovali na jejich míste my, a proto jim v naprosté většině případů nemůžeme rozumět, nemůžeme je pochopit…“

Johannes Mario Simmel

Crazy bus

Konec pouštění před sebe, konec zdvořilostí. Ti co jsou za námi, prostě už nedostanou možnost dostat se před nás. Výjimku dělám u staršího páru, kterého by snad ty idioti za námi byli schopni ušlapat. Pouštíme je před sebe a poté, co cestou odložíme batohy do otevřeného zavazadlového prostoru, jsme lidskou řekou vplaveni do prostor autobusu.

Řidička je v klidu a buď nechce aby tady někdo zůstal nebo chce dokázat, že se do autobusu vejde dvojnásobek lidí než činí kapacita vozu. Výsledkem je při odjezdu prázdné nástupiště, zpoždění 40 minut, tak plný autobus, že jak by řekl Šimek v povídce – většina lidí stojí na jedné noze a to ještě ne na své. Při odjezdu jen doufám, že tam nezůstali ležet naše batohy. Lidská zvířata, tedy naši spolucestující je totiž do zavazadlového prostoru házeli takovým způsobem, že bych se nedivil, kdyby na druhé straně zase nějaké batohy vypadávaly.

Autobus je nejčastější místo, kde mám jako ateista potřebu se pomodlit

Snažíme se doufat, že všechny batohy jsou v autobusu. Jízda je v pohodě. Problémem jsou ale zatáčky, kdy se vlivem fyzikálních zákonů stojící cestující až moc naklánějí a autobus má alespoň podle mého pocitu snahu se v každé zatáčce podívat do příkopu. Naštěstí kousek od Quintans zastavujeme a část cestujících přesedává do druhého autobusu. Navrhuji, že bychom si mohli také přesednout, ale Jitka správně říká, že bude dobře sedět v autobuse, kde máme batohy. Navíc, jak zjišťujeme, tak náš i po vysazení velkého počtu cestujících, plný autobus jede přímo do Santiaga, zatímco o trochu prázdnější autobus, do kterého přesedla část cestujících pokračuje přes zastávky v Negreira.

My naštěstí tedy jedeme přímo a konečně si můžeme chvilku oddechnout. Řidička ale stejně jede jako kdyby nás ukradla. V Santiago de Compostela prší. Stejně jsme měli velké štěstí na počasí říkám si. To už ale náš autobus vjíždí do podzemí místního nádraží. Tady už nervózně přešlapují turisté a poutníci, kteří se autobusem chtějí dostat do Muxia. Až do teď jsem si myslel, že nejhorší máme za sebou. Otevřením dveří autobusu se z nepochopitelných důvodů tlačí proti sobě lidi, co chtějí vystoupit a lidi, co chtějí nastoupit. My naštěstí vystupujeme zadními dveřmi chvilku předtím, než „zvířata“ na nástupišti stihnout otevřené zadní dveře postřehnout.

Otevřený zavazadlový prostor a sypající se batohy, přes které nastupující a vystupující přeskakují jak na Velké Pardubické. Nejhorší pohled se nám ale naskýtá, když už jdeme po schodech do haly a ještě jednou se otočíme. Autobus právě odjíždí a na silnici u nástupiště leží několik batohů na zemi. Zřejmě patří těm, co přesedli na zastávkový autobus a stále ještě nedorazili. Ale možná jde o ty šťastnější. O ty, kteří své batohy najdou tady na zemi. Těm méně šťastným míří jejich batohy zpět na Muxii. Rád bych teď zamáčknul budík a vstal z postele s tím, že se mi to všechno jen zdálo. Bohužel ale návrat z poutě do reality je drsnější a rychlejší než bych čekal.

V kavárně na nádraží si dáváme dvě kávy, dva croissanty a do autobusu do Porta dvě bagety. Platíme 12,80 €. Ceny jako na letišti. Pak si jdeme sednout na lavičku v hale, kde zjišťujeme, odkud nám pojede autobus do Porta. Lístky už máme koupené a tak by se tenhle špatný sen z Muxie neměl opakovat.

Směr Porto

Po hodině čekání jdeme zpět dolů k autobusům. Batohy se tu už neválejí. Náš autobus přijíždí opět se zpožděním. Tentokrát ale jen asi desetiminutovým. Odevzdáváme batohy a usazujeme se v pohodlných sedačkách. Vyjíždíme. Venku prší jako blázen, ale stejně závidíme poutníkům, kterým dnes camino teprve začíná.

Cestou autobusem poznáváme místa kudy jsme šli a je to divný pocit. Připadá mi to jako včera a zároveň tak dlouho, co jsme tudy vykračovali.

Je šílené, že cestu, kterou jsme šli několik dní pěšky, autobusem zvládáme za půl dne. Jsme opět v Portu. Ve městě, kde začalo naše letošní pokračování Camino Portugues.

Nasazujeme batohy a pěšky se vydáváme na rezervovaný hotel. Ten je kousek od letiště a tak nemusíme řešit zítřejší přesun na letiště v brzkých ranních hodinách. Hotel je malý, ale útulný a přestože je kousek od letiště, tak je uvnitř dokonalé ticho. Dostáváme klíče od pokoje, od kterého bychom měli dostat ještě návod nebo beranidlo. Dveře jsou nějak zkřivené a dostat se do pokoje vyžaduje trochu víc síly, nehledě na zvuk linoucí se při strouhání dlaždice spodní hranou dveří.

Pivo s Tadeášem

Po sprše máme namířeno do centra a tak jdeme na metro doplnit kredit 2€. Usazeni v jedoucím voze metra píšeme Tadeášovi (Čech, kterého jsme potkali na první etapě ze Santiaga), jestli je v Portu a jestli nechce zajít na pivo. Vzápětí odpověď, že je teď na pláži, ale že na pivo rád zajde. Sraz si dáváme v centru. Tam narážíme na problém najít klidné místo, kde si na pivo nebudeme muset brát půjčku v bance. Cestou odlovujeme kešky a zároveň komunikujeme s Tadeášem, že netušíme, kde by to bylo nejlepší. On jeden tip má a tak se přesouváme na zaslanou adresu.

Dát si pivo a pokecat byl dobrý nápad. Dozvídáme se, že na Fisterru nakonec vůbec nešel, protože měl problém s nohou a že cesta na Muxii nebyla žádná olympiáda. Chválí nám nápad jít nejdřív na Fisterru a odtud na Muxii. Když je člověku dobře, tak je největším nepřítelem čas. A to i teď. My se musíme pomalu loučit, abychom se ještě někde najedli a na pokoji sbalili a Tadeáš má objednanou plavbu lodí. A tak musí přijít loučení. Ale třeba se ještě někde někdy potkáme. Kdoví. Svět je přece malý.

Cestou kupujeme zákusky a protože chceme nějakou rychlou večeři a jdeme kolem jednoho fastfoodu, tak děláme výjimku a kupujeme si sebou několik nezdravých pokrmů, ke který dokupujeme v dalším obchůdku něco k pití. Pak už míříme zpět na hotel.

Je fakt, že hlad má velké oči. Mám dost, Jitka taky a to jsme snědli tak něco málo přes půlku zásob. No co, něco si vezmeme sebou zítra ráno. A protože potřebujeme něco naspat na zítřejší brzké vstávání, jdeme spát.

Cesta domů

Budíček ve 4 hodiny je jako rána palicí. Netuším, kde jsem a ani kdo jsem a co tu dělám. Chvilku mi trvá se zvednout z postele a bez úrazu se dostat do koupelny. Venku je ticho a nikde ani živáčka. No něco jiného je to na letišti. Nevěřil bych, kolik lidí cestuje takhle brzo ráno.

Kontrolou procházíme v pohodě a jdeme hned k našemu gate, kde ale už čeká tolik lidí, že nevěřím, že by se mohli vejít do jednoho letadla. Nástup do letadla začíná přesně načas, ale bohužel i tady se všichni cpou, jako by neměli svá sedadla jistá. Možná jsme to dříve tak nevnímali, ale je to hrozné pozorovat, jak se lidé občas chovají. My nastupujeme skoro až na závěr a v pohodě si sedáme na svá sedadla.

V letadle opět dostáváme pekanovou taštičku a nápoj k tomu zdarma. Mňam. Ve Frankfurtu jsme o 20 minut dřív, no fakt nevím jak to ty piloti v Lufthanse dělají. Po vystoupení z letadla nás čeká pochod napříč celým terminálem, ale máme čas, takže jdeme pohodovým krokem. Přicházíme ke Gate, kde už čeká dost lidí, ale jak se dozvídáme, tak teprve čekají na odlet svého letadla do Řecka, které má zpoždění. Čekání si Jitka zkracuje hledáním kešky.

Pak přichází na řadu letadlo naše. Let je pohodový a jen dojíme sendvič, tak už přistáváme v Praze. A opět o pár minut dříve. Domů jedeme žlutým autobusem, na který Jitka zajistila už včera jízdenky. Zatímco já jistím autobus a hlídám naše batohy, běží Jitka odlovit jeden geocaching restík z loňského roku a vrací se s nakoupeným obědem a vodou.

Žluťasem domů

Autobus přijíždí a opět jsme upozorněni, že v autobuse nebude stewardka, takže žádná káva, čaj aopd. Nevadí nám to, jen nechápeme, jak RegioJet „fuckuje“ (fuckuje = slušně řečeno zapomíná) tuhle linku směr Cheb. Už si nepamatuji, kdy naposled v něm byla stewardka. Odjíždíme s menším zpožděním, protože je řidič na všechno sám a hlavně je totál mimo. Bohužel se snaží časovou ztrátu dohnat a tak jede s autobusem, jako by ho ukradl. A jako na potvoru mně nefunguje bezpečnostní pás.

Konečně jsme v Chebu, živí a zdraví. Nějaké ženské sedící v autobuse před námi se vypotácí z autobusu a shodují se, že i vzhledem k šílené jízdě už mají kuřácké abstineční „přízraky“. No jo, příznaky nebo přízraky…vždyť je to to samé.

Z Chebu do naší domoviny jedeme miniautobusem, který zastavuje v každé pr.eli, ale je to v pohodě a při výstupu jsme bez abstinenčních přízraků.

Závěrem

Martin: „Myslím, že jsem si několikrát sáhl na dno a pokaždé jsem zjistil, že se dokážu od toho dna vždy dostat nahoru. Díky tomu se cítím silnější.“

Jitka: „O pouti do Santiaga jsme přemýšleli už nějaký ten pátek, možná bysme mohli litovat, že jsme to tak dlouho odkládali, ale ne… myslím, že jsme se tam vydali v tu správnou chvíli. Neumím přesně definovat, co všechno nám pouť dala, ale určitě nás neuvěřitelně obohatila (hlavně na duchu) a na spoustu všedních starostí i radostí se teď koukáme úplně jinou optikou. Pokud jsme někoho našimi články přesvědčili, že toto byl ten poslední impuls, proč se na pouť vydat, budeme moc rádi!“

Mohlo by se vám také líbit

2 komentáře

Růžena Mužíková 10. 11. 2019 - 19:18

Všechno má svůj konec. I ta vaše pouť. Cesta autobusem,to tedy bylo probuzení z poklidu poutí. Hlavně že jste se v pořádku vrátili domů.

Odpovědět
Jitka a Martin 12. 11. 2019 - 16:08

To ano – byla to docela rána, vidět, jak se poutníci, kteří ještě včera ctili frontu před albergue, se rázem proměnili ve zvěř s jediným cílem – dostat se do autobusu. Ano, i my jsme potřebovali odjet, jel nám v poledne autobus ze Santiaga do Porta, ale snad bysme si radši ten přípoj nechali ujet, než se snížit na úroveň některých spolucestujících (záměrně už neuvádím poutníků, protože to pojmenování už si nezasloužili)

Odpovědět

Napsat komentář

* Použitím tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací

Zásady ochrany osobních údajů a cookies