Home Poutě2019 Camino Portuguese Camino 2019 – Den 18 Corcubión > Finisterre

Camino 2019 – Den 18 Corcubión > Finisterre

od Jitka a Martin
2 komentáře 147 zhlédnutí

Fakt nevím, komu jsme co udělali. Fakt netuším která noc z těch hrozných byla horší, ale vím přesně, že tahle noc hraje finále.

Možná šlo o nějakou oslavu, možná je to tady každý den, ale celou noc hrozný kravál, jako by někde pod námi v kavárně slavili nějaký silvestr nebo co. A tak ráno, i když jsme měli v plánu vyrazit dříve než jindy, spíme naopak o trochu déle. Proto ačkoliv svítání obyčejně pozorujeme během chůze, nyní se na něj po očku koukáme z postele. Ale co. Dnešní etapa je celkem krátká, tak kam spěchat.

Po ranní hygieně bereme na záda batohy a uvědomujeme si, že jsme se včera nedomluvili s tím místním cápkem, kam máme dát klíče. Na recepci samozřejmě nikdo není a tak je necháváme ve dveřích pokoje a vyrážíme ven.

Ach ty kopce

Samozřejmě klasika posledních dní. Asi pro zahřátí je tu opět krpál nahoru a tak mikiny, které jsme si raději hned ránio oblékli sundaváme po prvních stovkách metrů.

I dnes je trase celkem dost poutníků, ale není to nic hrozného. Procházíme lesíkem, který je svým složením takový divný. Navíc všude se tu válejí odpadky. No ale v zatáčce se nám otevírá výhled skrze nějakou bránu na cíl naší dnešní cesty. Na Konec světa.

První pohled na stále ještě vzdálený Konec světa nám vlévá energii do žil. A tak postupně doháníme poutníky, které jsme měli před sebou. A to do té doby než zazvoní telefon. Na druhém konci Barča a řeší svatbu našich přátel, na kterou jako vyslanci naší rodiny dnes jdou.

Ital nebo prase?

Díky telefonnímu hovoru zpomalujeme a před nás se dostává dvojice Italů. Hovor končí a jak se tak bavíme, najednou vidíme, jak jeden z Italů smrká a posmrkaný kapesník pouští z ruky na cestu. Tak třeba mu to vypadlo omylem a tak Jitka na něj volá, že něco ztratil a jeho reakce? Nejprve mává rukou, ať to necháme být a když teda Jitka kapesník za jeho cíp zvedne, tak se Ital k nám vrací, bere kapesník a odhazuje ho do lesního porostu. Prý, že to je papír. No co víme určitě, tak že tenhle Ital je hovado.

Vylézáme z lesíka a před námi je městečko Fisterra a Praia de Langosteira, nazývaná jako poutnická pláž. Úžasný pohled a ještě úžasnější pocit. Najednou je všechno tak blízko. Všechny ty kilometry tak utekly. Ne, ještě nejsme na konci, ale už teď mi to chybí a při pohledu na Jitku je mi jasné, že v tom nejsem sám.

Poutnická pláž

Jsme u pláže. Oficiální trasa vede podél pláže, ale my sestupujeme na písek a chceme využít odlivu k hledání svatojakubských mušlí. Říká se, že oceán zde má pro každého poutníka vlastní „compostelu“ v podobě vyplavené svatojakubské mušle. A tak se prodíráme sypkým pískem blíž k vodě. Přímo podél vody je písek pevný a jde se po něm už mnohem lépe.

Netrvá dlouho a jednu svatojakubskou mušli držím v ruce. V ten samý okamžik na mě mává Jitka, která o několik metrů dál také nachází jednu mušli. O kus dál vidíme další mušli. Sbírám jí a po dohodě s Jitkou ji dáváme protijdoucímu poutníkovi staršího věku, na kterého se zatím štěstí neusmálo. Je tím hrozně zaskočen a se slzami v očích nás objímá, jako bychom mu právě sdělili, že vyhrál ve sportce.

Setkání s camino přáteli

Z pláže se dostáváme po schodech k nějakému sloupu, odkud je krásný výhled na pláž a vlastně i na kopce, které jsme dnes přešli. U sloupu se setkáváme s postiženým Holanďanem a jeho partnerkou, které jsme potkali v Alto da Pena, s Italem, kterého jsme poznali na espiritual variante v Armenteira a také se Švýcarkami, které známe od prvního noclehu v Povoa de Varzim. Hezké přátelské setkání na krásném místě.

Fisterra a i mys Finisterre je podobně jako Santiago či Fatima je cílem i motorizovaných turistů a to jak těch s auty a na motorkách, tak těch, kteří sem míří autobusem. Těch prvních se týká nutnost zaparkovat na jednom z parkovišť za úžasnou cenu 5€. Bohužel už nevím, jestli šlo o denní nebo hodinovou sazbu, ale vím, že při pohledu na cenu říkám Jitce, že v obchodě, ke kterému se blížíme, bychom mohli z ušetřených peněz na parkovném koupit dvě studená piva.

Compostela za Camino de Fisterra

Po občerstvení pivem se přesouváme do centra města, kde chceme najít kancelář, vydávající potvrzení o absolvování Camino de Fisterra. Ale nějak se nám nedaří. Až poté, co se Jitka zkusí zeptat v malém infostánku v přístavu, jsme posláni správným směrem.

V kanceláři potkáváme opět postiženého Holanďana, který nás pouští před sebe, prý musí najít poutnický pas, tak aby nezdržoval. Před námi jsou tak jen dva „poutníci“ dožadující se této Compostely. Na dotaz úřednice kudy šli a kde spali, odpovídají, že ze Santiaga dnes přijeli autobusem. Odpověď úřednice, že na dokument mají nárok jen poutníci, kteří jsou pěšky, se jim nelíbí a mumlají něco ve smyslu, že nevěděli, že musí jít pěšky.

Jsme na řadě a po kontrole razítek dostáváme do sbírky další Compostelu. Je to jen papír, ale časem to bude hezká vzpomínka. Opatrně obě „lejstra“ rolujeme do tubusu k těm ze Santiaga a po rozloučení se jdeme dál.

Na konec světa jedině s batohem

Nastává otázka, jestli se ubytovat a pak jít na mys Finisterre nebo i s batohem pokračovat dál. Připadá nám to moc jednoduché zbavit se naší zátěže a jednohlasně pokračujeme i s batohy na zádech dál. Čeká nás cesta do asi 4 km dlouhého, táhlého kopce. Horko je luxusní a chůze bez možnosti schovat se ve stínu je celkem výživná. Kolem sem tam projede autobus a auta. Většinou ale jen nahoru a tak máme celkem strach, jak to tam asi bude vypadat. celou cestu se jde po úzkém chodníčku, který je od silnice ohraničen betonovou zábranou. Problém tak nastává, když jde někdo proti nám a ještě větší, když chceme někoho předejít.

Cestou míjíme i sochu poutníka, který míří stejným směrem jako my. Jenže na rozdíl od nás, jeho pouť bude tady pokračovat ještě mnoho let.

Turistický cíl

Jsme nahoře. Podle čeho se to dá poznat? Podle parkoviště. Je to zklamání. Prostě si myslím, že taková místa by neměla být tak lehko dosažitelná. Samozřejmě s výjimkou těch, kteří by pěší tůru nezvládli díky svému handicapu. Jeden takový tu má pamětní desku. Netřeba asi Stephena Hawkinga představovat. Stejně jako ve Vigu i tady se jeho a naše cesta spojuje.

Od pamětní desky pokračujeme k nultému milníku a tady bohužel fronta. Fronta, ve které mimo nás dvou jsou za námi ještě tři poutníci, jinak všechno samí turisté. Pochybuju, že vůbec ví, co tenhle nultý milník znamená, ale lidi jsou prostě ovce a jednoduše: když už se u něj fotí někdo s batohem, tak se u něj vyfotím i já. Aspoň tak mi to připadá.

A tak větší zážitek mám z opodál stojícího hudebníka, který hraje úžasně na kytaru a kterému se navzdory svému batohu ukláním. A ty dvě eura, které bych stejně utratil za pivo si za to, že mi po zážitku s turisty u milníku zlepšil náladu, zaslouží.

Na konci světa

Jdeme dál kolem majáku. Dál, až najednou před námi jen skály a kamení a dál už nic. Kam jen oko dohlédne, všude jen modrá plocha. Je celkem pochopitelné, že při tomto pohledu před objevením Ameriky, považovali všichni toto místo za konec světa.

„To, co lidé nazývají štěstím, je okamžik, kdy přestanou mít strach.“

Gilbert Cesborn

A je to tady. Najednou cítíme, že to opravdu končí a dostavují se emoce. Ne, nebrečíme. Jen máme sevřené hrdlo. Neschopni cokoliv říct si sedáme na jeden z kamenů a chvilku jen tak koukáme a přemýšlíme. Vzpomínáme na celou pouť a musíme souhlasit s názorem, že pouť je jako život. Někde člověk pouť začíná a to je jako narození, občas se jde super, občas to bolí, na cestě potkává lidi a stejně jako v životě, někteří jsou pro člověka důležití, jiní se jen objeví a hned zmizí. Někdo pouť dokončí a někdo ji třeba vzdá. A ti, co dojdou až na konec si až nyní uvědomují, že pouť pomalu končí.

Koukám kolem sebe a na okolních kamenech sedí v podobném rozpoložení další poutníci a mě je jasné, že mají stejné myšlenky. Sem tam jsou vidět mezi kameny umístěné kříže za ty, kteří štěstí dojít až sem neměli a na pouti umřeli.

Chmurné myšlenky zaháníme video vzkazem našim přátelům, kteří právě v ten okamžik mají svatbu v Mariánských Lázních. Bohužel v době oznámení termínu svatby jsme už měli letenky koupené a tak jim můžeme poslat jen videopřání.

Kříž přání

Kousek od nás je kamenný kříž a u něj jsou kameny a papírky popsané prosbami a přáními, další visí na vedle stojící stěně, připevněné k elektrickému stožáru. Před poutí jsme se ptali příbuzných a známých, jestli nechtějí, abychom jejich přání odnesli na konec světa ke kříži přání. Někdo se nám vysmál, další neměl zájem, ale dvě přáníčka jsme nakonec donesli a ty tu teď spolu s naším popsaným kamínkem umisťujeme.

Památka s příběhem, který budeme vytvářet

Poté už kolem majáku míříme zpět. U stánku se suvenýry si kupujeme magnetku na naší cestovatelskou lednici a koukáme, co všechno tu nabízejí. Vesměs to je ale kýč vedle kýče, až najednou…svazek klíčů. Vypadají velmi staře a jakoby byly vytaženy z moře. To je ono. Památka s příběhem. Je úplně jedno, jestli jsou to původní klíče od původního majáku nebo klíče, které jen někdo odhodil do moře. Teď je důležité, jestli jsou na prodej. Prodavač jen kývne hlavou a na dotaz na cenu nás změří pohledem a řekne 5 euro. Za tuhle cenu do toho jdeme. Třeba je s sebou potáhneme na další a další poutě, které máme v budoucnu v plánu absolvovat. Třeba se sem někdy dostaneme zpátky my nebo naše holky a klíče pak vrátíme na stejném místě do moře, aby je pak někdo vylovil a prodal za 5 euro dalším poutníkům.

Cesta zpět

Se svazkem klíčů jdeme zpět dolů. Horko je samozřejmě ještě větší, ale cesta z kopce není tak ufuněná jako cesta nahoru, takže se jde v pohodě. Naopak si teď všímáme krás okolí, které jsme cestou nahoru mezi za zády a tak je bohužel tolik nevnímali.

Ať už je to zvláštní opar nad oceánem nebo krásné odstíny tyrkysové a modré barvy oceánu. Vše je tak neopakovatelně okouzlující.

Kolem kostela Santa Maria vcházíme zpátky do městečka Fisterra. Naším současným cílem je najít hotel, kde jsme si udělali už včera večer rezervaci.

Bydlíme

Hotel, který hledáme se jmenuje Ancora a patří mezi levnější ubytování. Nacházíme ho celkem rychle, ale i přes výlet na mys, jsme tu brzy a prý musíme ještě tak půl hodiny počkat, než bude náš pokoj připravený. Nikam se nám s batohama už nechce a vlastně se nám nechce na tu půlhodinu nikam ani bez batohů, protože recepční nám pohlídání batohů ochotně sám hned nabízí. A tak si objednáváme dvě piva a jdeme si sednou na tu půlhodinku na terasu.

Půlhodinka uteče jako voda a my už stojíme ve výtahu a krátce na to i v našem pokoji. Celý je provedený v barvách červeno bílo béžové a je celkem útulný. Po rychlé sprše jsme na odchodu, když v tom volá Barča. Mám z toho málem infarkt. Melodii, kterou mám na Barču nastavenou je její oblíbená písnička od Offsprings Why Don’t You Get A Job a prostě když to takhle spustí, tak je to pro mě jako srdeční test v Ikemu.

Rozloučení s poutnickou pláží

Po zklidnění mé tepové frekvence na obvyklou hodnotu se vydáváme na procházku městem. V obchodě si kupujeme Coca Colu a jdeme se projít po poutnické pláži. Nyní je tu o trochu víc lidí, ale na procházku to nevadí. Správně by se tu měl každý poutník vykoupat a pak jít k majáku na mys Finisterra na západ slunce a nakonec přes noc jít do Muxia na východ slunce. Má to být takové symbolické znovuzrození. No my se v téhle ledové vodě dnes koupat určitě nebudeme. Na majáku jsme už byli, ale na západ slunce? To bychom ještě mohli jít. Jenže na obloze se začínají objevovat mraky a tak to necháme na počasí.

Procházka je moc fajn i když cítím, jak se mi do obrpuchýře na noze dostává písek a došlápnutí živého masa na písek není extra příjemné. Ještě před odchodem z pláže voláme Terce, abychom jí podali informace, že jsme v pořádku a zeptali se, jak probíhá nebo probíhala svatba.

Cestou na hotel si kupujeme v obchodě klasickou studenou večeři chorizo, olivy, chleba, sýr, čokoláda a Cola Cola. Na pokoji pak s plnými bříšky trochu zklamaně pozorujeme zataženou oblohu, která rozhoduje o plánu vrátit se na západ slunce k majáku, za nás. Nedá se nic dělat. Jdeme spát, protože zítra nás čeká poslední etapa letošní a vlastně i celé poutě.

Video z dnešního dne

Mohlo by se vám také líbit

2 komentáře

Růžena Mužíková 10. 11. 2019 - 17:24

Ahoj,krom nádherných fotografií které krásně doplňují zajímavý děj,mě přišlo známé to s tím kapesníkem. Mořský písek v prasklém puchýři,to musela být hrůza.

Odpovědět
Jitka a Martin 12. 11. 2019 - 16:02

Děkujeme! 🙂
Písek v „puchýřové ráně“ způsobil bolest onen večer, ale díky mořské vodě, která se tam dostala také, tak po vyčištění od písku došlo k bleskovému zhojení puchýře, až se tomu skoro nedalo věřit.

Odpovědět

Napsat komentář

* Použitím tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací

Zásady ochrany osobních údajů a cookies