Camino 2019 – Den D Návrat do Porta

Jupííí – máme sbaleno a my jsme tak po asi deseti měsících připraveni vrátit zpět do Portugalska a dokončit naší pouť do Santiaga. Ano, máme sbaleno. A to několikrát za sebou. Batoh má mít zhruba 10% tělesné váhy poutníka. A tak na váhu lezeme s batohem a pak i bez batohu. Blbá váha zase blbe nebo co. Jitky sbalený batoh má nějakých 6 kg bez vody, já se nemůžu ani za boha vejít pod 11 kg. A to jsem prosím vyndal například i síťku proti moskytům, určenou na hlavu. Zbývá už snad jen po vzoru Mr. Beana zkrátit zubní kartáček, vzít jen jednu botu apod. Pokud chci dodržet pravidlo 10% tak musím prostě buď ještě něco z batohu vyndat nebo naopak musím přibrat zhruba 20 kg. Obě varianty jsou kravina. No nic. Nějak se s tím porvu. Tím myslím jak kilogramy, tak moskyty.

Hurá na autobus

Je ráno a stejně jako vloni, tak i dnes nás můj tchán a Jitky táta v jedné osobě veze do Chebu na autobus. Zpočátku prší, ale pak vylézá sluníčko a na obloze se objevuje nádherná duha.

V Chebu na zastávce jsme sami. Přijíždí autobus a řidič se omlouvá, že stewardka nastoupí až ve Varech. Těšíme se na horkou čokoládu a do Varů to klidně vydržíme. Ve Varech se autobus díky nějakému školnímu výletu plní do posledního místa, ale s horkou čokoládou se na nás dostane.

Praha letiště

Kilometry na silnici utíkají a my za moment rovnající se asi třem hodinám vystupujeme na letišti. Svítí sluníčko, ale fouká strašně ledový vítr. Jdeme rychle odlovit kešku- vyluštěný restík z loňska. Pak už spěcháme do odletové haly. Kontrola probíhá v pohodě, jen můj batoh se celníkům nějak nelíbí. Respektive nůžky na nehty. Zajímavé, že vloni to prošlo. A tak zatímco Jitka už je v bezpečné zóně, já musím vybalovat batoh a vyndat nůžky, u kterých následuje důkladné přeměřování. Celnice nůžky drží jako leklou rybu a po přeměření mi je vrací, že prý je to v pořádku. Opět balím batoh. Ještě, že mám takový trénink. Na záchodě si doplňujeme vodu do lahve na pití a pak už začíná nástup do letadla. Naše letenky nejdou pípnout a hned zjišťujeme proč. Sedíme u nouzového východu a tak musíme projít menším školením, co máme dělat kdyby…

Pozor, muž na křídle

To samé školení nás čeká v němčině v letadle ihned po usednutí. Na všechno kýváme. Instrukce jako neotevírat nouzový východ beru jako urážku naší inteligence, ale chápu to. Vím, že jsou lidé s IQ tykve, kteří si myslí, že v letadle můžou otevírat okna stejně jako ve vlaku. Pobaví nás, ale upozornění napsané zřejmě pro Pana Tau, umístěné na křídle letadla.

Miluju Airbus. Oproti těm americkým křápům, co poslední dobou padají, je tu i krásné místo na nohy. Navíc sedíme v Lufthanse, což znamená žádné čekání na start. A taky že jo, hned se jde na věc.

Letíme

Start v pohodě a jen nabereme výšku, tak stewardky rozdávají sendviče a nápoje, co kdo chce. Ptám se letušky, jestli stíháme druhý let z Frankfurtu do Porta, když máme na přestup jen 45 minut. Prý úplně v pohodě, že prý určitě přistaneme dříve. Nevím, jak to pilot dělá, ale opravdu jsme na zemi o deset minut dřív.

I přesto následuje náš zrychlený přesun přes terminál k dalšímu letadlu. Ono to totiž pár stovek metrů od jedné brány k druhé je. I další letadlo odlétá načas. Opět Airbus, opět velký prostor na nohy, opět sendvič a nápoje zdarma. A nakonec i opět přistání dříve než bylo plánováno.

Na letišti spěchám na záchod. Přece jen nějaké tekutiny vlivem změn tlaku chtějí ven. Oproti pražskému letišti mají tady v Portu záchody v hrozném stavu. Středověk.

Jízda metrem

U automatu na jízdenky na metro dobíjíme naše loňské karty na MHD a pak jdeme čekat na soupravu metra. Na trase nás čeká jen jeden přestup a bohužel právě tam je malý zádrhel. Kvůli nějaké poruše spoj jede zhruba až po hodině, ale to už je v době, kdy se na zastávce mačkáme s desítkami dalších lidí, z nich někteří mají plné ruce práce se na nástupišti udržet. Několikrát mě napadne, jak by bylo jednoduché udělat kolem sebe trochu místa. Stačilo by nasadit batohy na záda a několikrát se otočit kolem své osy.

Vlak přijíždí a masa lidí na zastávce se dává do pohybu. Musím se přiznat, že ani nevím jak, ale bez jediného kroku jsme natlačeni do vnitřního prostoru vozu. Hlavou mi prolétne vzpomínka na Šimka a Grossmanna a jejich povídku Moje jízda tramvají. I já celou dobu stojím na jedné noze a to ještě navíc ne na své. Konečně vystupujeme. Cestou k ubytování se zastavujeme v lékárně a kupujeme si balení Voltarenu v prášcích. Vloni se nám osvědčili na bolavé nohy a záda, tak pro jistotu, kdyby byly potřeba i letos.

Bydlíme

Ubytování je z venku nenápadné, ale uvnitř stylové a komfortní. Do kredencialu dostáváme první letošní razítko a po ubytování a sprše se jdeme podívat na pláž a také sehnat něco na zub.

Na pláži je celkem dost lidí a příjemné teplo. Voda je teda trochu na můj vkus až moc osvěžující, ale protože nemáme v plánu se koupat, tak to neřešíme. Při jednom selfíčku to teda skoro skončí koupačkou, když se nám pokusí větší vlna podrazit nohy, ale vše naštěstí ustojíme.

Hostina na pokoji

Sehnat jídlo je dalším úkolem v pořadí. Shodujeme se s Jitkou, že bychom si s chutí dali nějakou grilovanou rybu, ale jen tak na tácek nebo do housky u nějakého pouličního kuchaře-prodavače, jenže tady je to samá klasická restaurace. Na sezení v restauraci nemáme chuť a tak pohledem na online mapu v telefonu zjišťujeme, že kousek od nás je Lidl. Tam nakonec kupujeme teplé grilované kuře, bagety, pivo a Coca colu v plechovce. Naproti ubytku si kupujeme v místní zelenině ještě rajčátka a na zítřek na první etapu banány.

Na pokoji si pak děláme z nakoupených potravin doslova poutnickou hostinu a po její likvidaci a přebalení batohů jdeme spát, protože už za pár hodin začíná naše dlouhá procházka.