Camino 2019 – Den 11 Combarro > Armenteira

Ufff, nechápu jak je to možné, ale noc se obešla bez střevních nebo žaludečních potíží. Balíme se a jdeme do restaurace na snídani. Teda hodláme jít. V restauraci sedí dvě poutnice, před sebou mají kafe ve sklenici na Coca Colu s barvou vymáchaných ponožek. V ruce drží něco jako kus croisantu a ťukají s ním o desku stolu. Mají legraci z toho, jak je to tvrdé. No my se nesmějeme, protože víme své.

Buenos Dias

V tom se na place objevuje baba alchymistka ze včerejšího “rautu” a jak zjišťujeme nově také jako baristka a chvilku na nás kouká jak na svatý obrázek. Myslím, že je ráda, že nás vidí živé a zdravé. Asi ani ona nevěřila, že to přežijeme. A prý Buenos Dias a ať si sedneme, že nám přinese taky snídani. S kyselým úsměvem při představě, jak by nám mohla tahle káva zrychlit náš krok děkujeme a odcházíme co nejrychleji z jejího dosahu.

Dneska nás čeká jen pouhých 12km, z toho ale 10 km vede skoro pořád do kopce. Proč tak málo? Jednak kvůli šplhání do kopce (s převýšení 500m), ale hlavně kvůli absenci dalších albergue na trase a po včerejší nevečeři a dnešní nesnídani bychom možná ani víc nedali.

„Ze země ke hvězdám nevede vyšlapaná cesta.“

Seneca

Kopec začíná vlastně hned za hotelem a šplhání neustává. Není nám moc do smíchu, ale přece jen uprostřed jednoho kopce kousek nad Combarrem se zastavujeme a oba se řehtáme jak blázni. Zrovna totiž stojíme u informační cedule s plakáty, kde je oznámení, že v Combarru bude v srpnu probíhat “LA FESTA GASTRONOMICA 2019”. Takže baba není alchymistka, ale možná místní masterchef, který si na nás zkoušel soutěžní menu.

Kopec jako kráva, ale ty panorámata

Po vyšplhání části kopce, na zhruba 4-5 km je úžasný výhled na Combarro a celý záliv. Na chvilku se tu zastavujeme a relaxujeme.

Od vyhlídky šplháme dál do kopce, většinou lesem. Před sebou máme jednu poutnici, za sebou také jednu. Procházka lesem je parádní a okolní ticho a klid je narušováno jen velmi hlasitým hovorem poutnice před námi. Je od nás asi 50m, ale slyšet je jako by místo telefonu držela megafon. Naštěstí jde stále rychleji nebo my pomaleji. To je fuk, hlavní, že se vzdaluje stejně jako její hlas.

Do hovoru je tak zabraná, že na jednom rozcestí zapomíná odbočit. Volat na ní nemá na tu dálku cenu a tak jen sledujeme, jestli se neotočí, abychom na ní signalizovali, že jde špatně. Nic, zkoušíme volat, nic. Kolem jede cyklista a pokračuje směrem k zbloudilé poutnici a zřejmě pochopil, o co jsme se snažili. V momentě, kdy jí míjí, tak jí ukazuje, že jde špatně. Naposledy se otáčíme a vidíme, že jí to konečně docvaklo, že se otáčí a vrací se na rozcestí.

Cestou odlovujeme kešky, ale občas jejich zbytečně složitý úkryt nechápu a oznamuji Jitce můj prozatimní bojkot keší schovávaných mimo cestu. Ten trvá přesně k další kešce, která je trochu výš položená. A tak rezignuji a společně přistupujeme na dohodu, že kešky umístěné v trnitém křoví nebo výrazně mimo cestu necháme být. Kešky jsou prima zpestření na cestě, ale občas dokáží svým úkrytem člověka – mě otrávit.

Občas je to o držku

Čím víc se blížíme k cíli naší dnešní krátké etapy, tím horší je terén. Uzoučká stezka, přeskakování potoků, slézání po kamenech a vyhýbání se bahnu. Terén, kdy nám nepomáhají ani hole a kdy je bezpečnější použít doslova pohon 4×4. A tak čas od času jdeme po čtyřech, abychom eliminovali nebezpečí pádu na minimum.

Všechno má ale konec a stejně i tahle cesta, která končí v kavárně stojící přímo naproti naší cestě. Usazujeme se a dáváme si dvě kávičky a k tomu z batohu dvě sušenky. Kavárna je hned vedle kláštera a máme cuky se tam jít po kávě podívat. Jenže s batohama to není úplně to pravé ořechové a tak se domlouváme, že se nejdřív skočíme ubytovat a po sprše a vyprání věcí se půjdeme cournout na průzkum kláštera a okolí.

A tak jdeme k albergue. Je brzy, ale říkáme si, že když je soukromé, tak nás třeba ubytují bez nějakého čekání. Ale ouha. Albergue je zamčené a otevírá za dvě a půl hodiny. Naštěstí tu je telefonní číslo a tak Jitka zkouší zavolat a poprosit, jestli by nám někdo nešel otevřít, abychom si mohli dát dovnitř aspoň naše batohy. Ta paninka na druhém konci telefonu je ale neoblomná. No jestli tady nebydlí, tak to chápu, ale jestli je teď v nahoře v patře a má z nás srandu, jak tu přešlapujeme, tak ať se těší na můj úsměv.

A tak sundaváme batohy, boty a čekáme. Jitka odskakuje odlovit místní kešku a vrací se nadšená, že prý zítřejší trasa začne hezkou přírodou. Mezitím přichází další a další poutníci. Hezké od nově příchozích je, že všichni dodržují pořadí při příchodu. Automaticky staví své batohy za ty naše dva.

Hurá, jdeme se ubytovat

Přijíždí auto a z něj vystupuje zřejmě ta paninka, se kterou Jitka mluvila telefonem. Tak to zase chápu, že se jí nechtělo se kvůli nám trmácet kdoví odkud. Ubytováváme se jako první a vybíráme si dvě spodní postele v rohu místnosti. Albergue je čisté a voní novotou. Boty musíme všichni nechat venku a tak mám strach, jak budou ráno vlhké. Na druhou stranu to chápu, protože i na čerstvém vzduchu jsou takhle pohromadě dost cítit a vlastně se už těžko dá mluvit o tom, že jsou na čerstvém vzduchu. Využíváme toho, že jsme první ubytovaní a jdeme do sprchy a prát.

Po sprše a pověšení prádla se vracíme procházkou ke klášteru. Před kavárnou sedí u několika stolů pár poutníků a před sebou mají prázdné talíře od jídla. Napadá nás, že to není špatný nápad se najíst, když je možnost a tak si sedáme a čekáme na obsluhu. Po několika minutách, kdy se nic neděje a nikdo o nás nejeví zájem si jdeme teda objednat něco k jídlu k barovému pultu dovnitř. Tam se dozvídáme, že kuchyně je už zavřená a že si jídlo můžeme dát až zhruba za tři hodiny. No tak holt nic. Jdeme se podívat do kláštera.

Klášter Armenteira

Určitě tu budou mít hezké razítko do našeho kredenciálu. Ale co to? Infocentrum s pokladnou je zavřené. Razítko tedy nebude. Dostáváme se alespoň do atria kláštera, kde panuje až strašidelné ticho.

Nakukujeme do kostela, kde to krásně voní a na zemi všude je rozsypaná rýže. Poblíž vchodu jsou prázdné klece na hrdličky a celý kostel je vyzdobený květinami. Zřejmě tu dnes byla svatba.

Obcházíme celou budovu kláštera a odlovujeme jednu kešku. Protože máme času dost, tak se jdeme projít podél klášterní zdi k místu, kde podle mapy má být bývalý mlýn. Tam je to ale tak zarostlé, že kromě polorozbořené zarostlé budovy nic moc k vidění není.

Vracíme se zpět na albergue, kde nám mezitím uschlo prádlo a dáváme si malý relax odpočinek. V břiše nám ale díky včerejšímu půstu po chvilce kručí tak, že máme strach, abychom nebudili ostatní odpočívající poutníky. Takže obouváme boty a vracíme se ke kavárně.

Jean Reno na Caminu!

Cestou míjíme dva zaparkované prázdné autobusy. Ze srandy říkám, že se turisté z autobusů budou divit, až zjistí, že je klášter zavřený. Bohužel turisti jsou nastěhovaní v kavárně a tak najít volný stůl venku je zcela nemožné. A tak si sedáme k jednomu z posledních volných stolů uvnitř. Přichází dvě Švýcarky (známe tváře z prvního albergue v Povoa de Varzim) a sedají si ke stolu vedle nás. Poslední volný stůl obsazuje jeden známý francouzský herec Jean Reno. Jsem v šoku a chystám se ho požádat o podpis. Bohužel je to asi jen jeden z turistů z autobusu, ale ta podoba.

Přichází obsluha a my si objednáváme něco, co podle translatoru má být vepřová panenka a hranolky. K tomu si dáváme Coca Colu. Čekání si zkracujeme sledováním hokeje našich proti Kanadě na telefonu. Vtipné je, že vedle u stolu sedí jiný poutník a pro změnu kouká na telefonu na fotbal. Díky hokeji to čekání utíká a my tu máme jídlo. Není nejteplejší a maso je trošku méně udělané, ale úžasně ochucené a po včerejšku je to prostě bomba jídlo, co se dá jíst bez strachu z možných následků.

Po jídle platíme a s plnými bříšky se vracíme na albergue. Všechny boty jsou přeneseny do společenské místnosti, díky čemuž tu teď nejsou žádné mouchy, komáři a ani poutníci. My tu ale chceme dokoukat hokej, takže si kupujeme v automatu Radlera a sedáme si s nadějí v dobrý výsledek našich hokejistů ke stolu. Přitom ošetřuji puchýře a plánujeme zítřejší den. Ale protože se venku stmívá, hokej vypadá beznadějně a také protože nás z neznámých důvodů nějak moc pálí oči a je tu trošku těžký vzduch, přesunujeme se na naše postele, kde bez problémů během chvilky usínáme.

Porto >> Santiago de Compostela – Etapa 11 Combarro >> Almenteira – 12 km

Video z dnešního dne