Díky zataženým žaluziím je v pokoji celkem tma, ale budík na telefonu řve, že je nejvyšší čas vstát. Voláme Barče, která si nás včera večer pár minut před naší večerkou objednala jako budík a poté, co nás ujistí, že nemusíme mít strach, že by zaspala, hovor končíme. Následuje mazání nohou před prvními kilometry. Já si beru navíc dvoje ponožky. Sichr je sichr. Ano, je to tak, letos to dám určitě bez puchýřů.
Snídaně před poutí
Dole už na nás čeká snídaně. Poutníků je tu na můj vkus už celkem dost. Zároveň zjišťujeme, co je podle paní domácí výborná káva. Do hrnku si naléváme překapávaný vývar z ponožek a k tomu si bereme zabalený muffin. Usrknu kafe a mám jasno. Muffin si dám někde jinde k normálnímu kafíčku. Jitka už má snězeno a když vidí, že si beru muffin sebou, tak jen procedí mezi zuby, že je jí jasné, jak to s ním dopadne. Jak může vědět, jak to s tím muffinem dopadne. Ujišťuji ji, že se mýlí, že muffin zbaštím na první zastávce.
Odevzdáváme klíče a vyrážíme. Ulice jsou ještě klidné a to nám vyhovuje. Za chvilku už jsme na trase a na místech, která známe z loňského camina, kdy jsme si pár hodin před odletem dali na rozloučenou ještě nějaké kilometry navíc.
První poutníci na trase
U mostu, vedle rybího trhu (zastávka Mercado) vidíme zmateně pobíhat dvojici starších poutníků. Jasně, neví kudy dál. Když je míjíme, ukazujeme jim, kde je další šipka, udávající směr. Děkují a s menším odstupem jdou za námi. V první kavárně se zastavujeme pro vodu a zároveň pro první letošní razítko z Camina. Před kavárnou potkáváme opět tu samou dvojici. Mají stejný nápad s vodou a stejnou radost z krásného razítka v poutnickém pase – kredenciálu. Dozvídáme se v rychlosti, že jsou Američané a si touhle poutí plní velký sen. Zatímco oni zůstávají v kavárně na snídani, my pokračujeme dál.
Budou tam nebo nebudou?
Pomalu se blížíme k místu, kde jsme nechali poslední den loňské pouti naše bambusové hole. Čím víc se blížíme, tím víc jsme napjatí. Místo uložení – velký živý plot u dětského hřiště jsme vytipovali jako bezpečné uložiště a doufáme, že jsme se nemýlili. Poslední zatáčka a a a a hřiště tu je, živý plot také, i když nějak prostřihaný. Tušíme zradu. Jitka se jde podívat na místo, kde jsme je zanechali a bohužel hole jsou pryč. No co se dá dělat. Cestou snad najdeme adekvátní náhradu. A tak pokračujeme po pobřežní kolonádě směrem k místu, kde jsme vloni skončili. Tím místem je maják v dálce před námi. Nalevo oceán, slunce nad námi, jsme natěšeni na tohle pokračování a tak se jde krásně.
Někteří jsou tu asi za trest
Sem tam doháníme jiné poutníky, jindy dohání cizí poutníci nás. Ale není to tak usměvavé a přátelské míjení ostatních poutníků, které si pamatujeme z trasy z Lisabonu do Porta. Bohužel většina poutníků se tváří, jako by tu byli za trest, jako otráveni životem. V duchu si říkám, kolik z nich tu cestu dokáže dokončit. A kolik z těch, co trasu dokončí, tahle cesta změní k lepšímu.
Chovej se k ostatním přesně tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě.
Přesně podle tohoto pravidla se snažíme chovat a usmíváme se i na ty největší mračouny. Cesta kousek za majákem pokračuje po dřevěné lávce. Místy je díky větru zasypána celkem slušně pískem a v tom se tedy s batohem na zádech moc příjemně nejde. Dva kroky dopředu, jeden krok sklouznutí zpět.
Přicházíme k obelisku “Obelisco da Memória”, odlovujeme kešku a pokračujeme dál.
Kavárna a první portugalská snídaně
Kavárna s výhledem na oceán se nám zdá jako ideální místo na snídani. Sundaváme batohy a objednáváme si kávu s mlékem a k tomu Pastéis de nata (recept na jednu z variant je zde). Klasiku, která se neomrzí. Rozhlížím se kolem sebe a řekl bych, že mimo poutníků tu nikdo jiný není.
Je pravda, že i kavárna samotná poutníky láká s nabídkou razítka do credencialu i trošku kýčovitými milníky před kavárnou. Káva výborná a tradiční portugalský zákusek také. Jak pozorujeme poutníky kolem sebe, tak říkám, že by bylo prima tady potkat někoho slavného, třeba Amie. Amie je americká cestovatelka, youtuberka, jejíž camino jsme sledovali na jedné sociální síti už dost dlouho před tím, než jsme vloni vyrazili z Lisabonu. Jitka namítá, že to asi určitě nevyjde, protože se Amie sice na Camino de Santiago vrátila, ale už v dubnu a je blbost, aby tady stále nebo znovu byla. Zní to logicky a asi je větší šance vyhrát ve sportce.
Rybářská vesnička
Další kilometry nás přivádí do rybářské vesničky nebo předměstí města Lavra. Kouzelné a klidné místo.
Procházíme kolem dvou rybářů, kteří se možná právě dohadují, jestli vyplout dnes večer nebo až ráno a kolem dalšího s plesnivým plnovousem, který s fajfkou v puse mlčky spravuje své sítě a jen sem tam po očku pozoruje své kolegy. Teplý vítr nám chvilkami pomáhá v chůzi, občas se nás snaží přibrzdit, ale za křiku racků a se zvukem mořských vln, rozbíjejících se o skály na pobřeží, se jde prostě báječně.
Tak báječně, že pokud nebudeme pamatovat na výměnu ponožek, mohlo by se jít zítra méně báječně. A tak na jedné z křižovatek, které jsou na dřevěné lávce, po které si to vykračujeme, odbočujeme směrem k oceánu a na schůdcích vedoucích na pláž si zouváme boty. Děláme radost svým nohám i žaludku, kterému dopřáváme dostatek tekutin a energii na další kilometry v podobě mandlí a sušeného masa. Je to paráda jen tak chvilku sedět, nic nedělat a jen se kochat tímhle úžasným pohledem na oceán.
Naučná stezka
Sedět tu ale nemůžeme donekonečna a proto vstáváme a po namazání nohou a obutí do suchých ponožek pokračujeme dál. Zrovna když si říkám, jestli může být okolí cesty ještě hezčí, se dostáváme na další lávku, tentokrát vedenou jako naučná stezka a nám padá brada z výhledů a všeho kolem nás.
Nevíme, kam se koukat dřív. Čas nás nijak netlačí a tak se jdeme podívat na skalní vyhlídku nad oceánem a odtud přes cestu do kopce ke krásnému kostelíku Sv. Pavla.
Procházíme městečkem Vila Cha a je to tu opět kouzelné. Domečky, vedle kterých i Jitka vypadá jako obr. Viditelně jsou obydlené. Dokonce mají své popisné číslo, tak asi nejde jen o nějaké vinné sklípky. Docela rád bych viděl majitele.
Na konci míjíme kiosek. Míjíme je špatný výraz, protože mě honí mlsná a mám hroznou chuť na nanuk. Dokážu se ale celkem dobře ovládnout a tak za pár minut s nanukem v ruce pokračujeme dál. Dojídám ho v okamžiku, kdy nás čeká další úsek po dřevěné lávce, ze které ale je vidět pouze provazové zábradlí kousek nad zemí. Zbytek je totiž zanesený pískem. Je čas nasadit styl chůze, za který by nás Martina Sáblíková určitě pochválila.
Puchýře? Patří k tomu!
Následuje Vila do Conde. Šipky nás táhnou od pobřeží do vnitrozemí a co je horší, do větší civilizace. Něco mě tlačí v botě. Možná kamínek, nevím. Zastavujeme ve stínu a sedáme si na chvilku na chodník. Já sundavám botu a .. jo kamínek, mám otlak nebo začínající puchýř. Paráda. Mám chuť boty hodit do popelnice. Jsem blbej, blbej, blbej, že jsem jim po loňském caminu dal šanci. Za blbost se platí. No nic. Vytahuju sandále a jdeme dál.
Přecházíme most a kousek za mostem je albergue Santa Clara, všude kolem cedule lákající na menu pro poutníky, ale domlouváme se s Jitkou, že se budeme držet plánu a budeme pokračovat dál do Povoa de Varzim.
Oproti chůzi v botách jsou sandále tvrdé a jak se potím, tak brzy cítím nohy jako by byly v ohni. Proto o pár kilometrů dál sundavám sandále a nasazuji vietnamky. Ua, to je úleva. Úleva trvá dobrých pár set metrů. Úleva končí v okamžiku, kdy trošku zakopnu a vietnamky stejně jako cirkulárka se mi zakousnou mezi palec a prst. Ze začátku to nic není, ale postupem času mi dochází, že z tohohle může být luxusní puchýř… A protože sebou už ale opravdu nemám jiné boty na výměnu, tak sundavám pantofle a jdu na boso.
Je to teda masakr, hlavně musím dávat pozor, abych někde nenašlápnul střep nebo všudepřítomný biologický odpad z domácích mazlíčků a také abych měl pořád stejný počet prstů, které jsou nyní zcela nechráněné vůči nerovnostem chodníků. Ale ta úleva, když si po pár desítkách metrů nazuju své nohy do pantoflí v úsecích, které jsou vážně pro chůzi naboso nebezpečné. V ten moment mám pocit, že se vznáším. Obrovská úleva. Jen ale do doby, než zakopnu a vietnamka-cirkulárka se opět zařízne.
Kde budeme spát?
Konečně Povoa de Varzim. Najít albergue ale není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Dům vedle kostela, kam ukazuje adresa na mapě v telefonu se ukáže pro spaní na jednu noc jako nevhodná. Je to totiž márnice. Naštěstí v lékárně, kde prosíme o radu se nám dostává nasměrování do domu s růžovou fasádou, kde je opravdové albergue.
Nocleh je tu za dobrovolný příspěvek – tzv. DONATIVO a spravuje ho místní farnost. Lůžka nakonec dostáváme ve dvanáctilůžkovém pokoji a protože není plno, zabíráme postele dole.
Jdeme se vysprchovat, vyprat si a pak jdeme sehnat něco na zub. Nedaří se nám nic sehnat a tak nakonec zkoušíme podnik naproti albergue. Je to taková klasická hospůdka. Spíše pro místní, protože hostinský, který nás obsluhuje neumí ani slovíčko jinak než portugalsky. Nakonec ale nějaké jídlo a pivo objednáváme.
Cokoliv k snědku prosím.
K jídlu máme obrovský talíř plný salátu, hranolek a obřího řízku, po jehož zdolání se odvalujeme zpět na albergue. To je plné minimálně jako naše žaludky. Na pokoji je s námi Brazilec, dvě Švýcarky se kterými se dáváme do hovoru a pak přichází velmi hlasité mladé Portugalky, které to tu berou zřejmě jako velký flám. Ječí a řehtají se, jako kdyby byli pod vlivem něčeho. Ostatních si ale nevšímají a dělají, jako by tu nikdo nebyl. Naštěstí ale o pár minut berou své věci a stěhují se do jiného pokoje, kde jsou zřejmě další z jejich party.
Říkám si, alespoň bude v noci klid. Kdybych věděl, jak se v tuhle chvíli mýlím.
Porto >> Santiago de Compostela – Etapa 01 Porto >> Povoa de Varzim – 28 km
2 komentářů
Ahoj…pohled na oceán je přímo okouzlující. Brodit se pískem asi nic moc. S botama to byl tedy pech! Co říkala propocená chodidla chůzi po chodníku? Tipuji to na puchýře. Jinak dobré čtení.
Díky za přečtení! Brodit se pískem bylo fyzicky náročné, zkrátka daň za tu nádheru, kterou jsme měli celý den na očích. První puchýře vylezly, ale nebylo to díky chůzi naboso, ale z těch zpropadených bot, které jsou sice fajn na krátké trasy, ale na pravidelné více jak 20km pochody nejsou, chyba byla, že po loňském zklamání letos dostaly druhou šanci.