Úvod Poutě2018 Camino Portugues Camino 2018 – Cesta domů

Camino 2018 – Cesta domů

od geomarbes
2 komentářů 446 zhlédnutí

Ráno je ve znamení křiku a neobvyklého rámusu. Stačí jen pohled z okna a zjišťujeme, že zdrojem hluku je hádka a následně i rvačka dvou maníků středního věku před a chvílemi i uvnitř malého zelinářství, které máme přímo proti oknu přes silnici. Trvá to pár minut a těžko říct čeho se vyřizování účtů týkalo. Každopádně v momentě, kdy někdo volá policii, tak se situace uklidňuje a strážci pořádku po svém příjezdu můžou maximálně kontrolovat čerstvost ovoce. 

Nás čeká balení a cesta na letiště. A protože na letišti musíme být až odpoledne, padá rozhodnutí dojet metrem na pláž a užít si poslední den v Portugalsku. Cesta metrem je v pohodě a že vystupujeme na správné zastávce je dobře vidět díky dalším pasažérům opouštějící metro s plážovými osuškami, slunečníky a všelijakou nafukovací havětí. 

Vzhůru na pláž

Jediný zádrhel vzniká v momentě, kdy po vystoupení z metra chceme z nějakého bankomatu vybrat peníze. Když konečně jeden nacházíme, mizí karta v útrobách kartožrouta bez možnosti dostat ji ven. Zatímco se snažím dostat z téhle plechové potvory svou kartu, jde Jitka dovnitř banky pro pomoc. Nakonec ale bankomat kartu vydává i bez násilí a bez asistence bankovního úředníka. Další bankomat už bez problémů vydává mimo karty i hotovost a my se můžeme v blízké kavárně posilnit snídaní stejnou jako poslední dny, kávou s mlékem a portugalským zákuskem. Z kavárny to na pláž je jen kousek a my už za chvilku stojíme u zídky na kraji písečné pláže.

Santiago volá

U zídky je modrá dlaždička s poutníkem, znakem mušle a šipkou, udávající směr Santiago. Stačí aby se naše pohledy s Jitkou potkaly a je jasné, že pláž se nás dnes nedočká.

Ta šipka funguje jako magnet a kdo jednou absolvoval camino pochopí, že jsme prostě museli pokračovat. Alespoň ještě chvilku, ještě pár kilometrů na rozloučenou. A tak jsou naše kredencialy po nějaké době bohatší nějaké to razítko a naše nohy o pár kilometrů.

“Život je krátký, žijte ho.”

Jako BBN, tedy bod bezpečného návratu si určujeme v dálce rozpoznatelný maják. Cestou nacházíme pár kešek a občas nás minou sem tam nějací poutníci. Závidíme jim.

Definitivní konec

U majáku se na chvilku zastavujeme, pohledem na mořskou hladinu a na stezku pokračující směrem na Santiago se loučíme teď už definitivně s letošní poutí a pak už se obracíme a loudavým krokem se vracíme zpět do Porta.

Cestou schováváme v křoví u dětského hřiště naše hole, kamarády, kteří s námi prošly kus Portugalska a které snad najdeme na začátku našeho pokračování v pouti do Santiaga de Compostela.

Protože je horko k zalknutí a protože ještě nějaký čas máme, zastavujeme se na pivo v hospůdce cestou. Nejsem žádný pivař, ale tady mi pivo celkem chutná. Sedíme v horku pod slunečníkem a v ruce držíme prázdnou a stále ještě studenou a orosenou sklenici. Chuť na další máme, ale musíme se sebrat a jít. U rybího trhu nasedáme na metro, které nás odváží (s jedním přesednutím) až na letiště. 

Letiště není nijak velké a zorientovat se tady není žádný problém. Jsme tady s předstihem na to, abychom nechali obalit můj batoh, skrývající jednu láhev vína. Obalení sice stojí asi tolik co celá krabice vína, ale nekup to.

Hurá do letadla

Odbaveni jsme první, jak jinak a tak jdeme na kontrolu a čekat na odlet přímo k naší GATE. I tady jsme první, ale to je fuk, protože když konečně nastane nástup do letadla, zpožděného v tu chvíli o více než hodinu, strhne se něco jako davové šílenství a všichni se snaží dostat do letadla jako první. Mezi prvními i nějaká paninka se dvěma syny, která vypadá jako poutnice. O to překvapivější její jednání pro nás je. My sedíme v klidu dál, protože naše místa nám nikdo nevezme.

Když se konečně fronta zklidní, směřujeme do útrob letadla i my. Suneme se trupem letadla k našim místům a jaké překvapení. Paninka, co hrozně pospíchala sedí u uličky našich sedadel. Nechápu kam se rvala, když teď stejně musí kvůli nám vstávat.

Svítící města pod námi vypadají z této výšky jako futuristické kresby

Jsme v Praze

Let je v klidný a v Praze přistáváme na první pokus. A dokonce i s menším zpožděním než jsme vzlétali. Čeká nás dlouhá noc na letišti. Domů nám totiž jede první vlak až v půl šesté.

Na několik hodin se naším domovem stávají sedačky KFC. Kolem čtvrté hodiny odjíždíme nočním MHD autobusem směr centrum. Škoda, že nejede až na nádraží. Musíme vystoupit na zastávce nejbližší k Hlavnímu nádraží a to je I.P.Pavlova a pokračujeme pochodem tmavou Prahou.

Na nádraží se uvelebujeme do vlaku a zatímco se rozjíždí směr Mariánské Lázně, tak my pomalu, ale jistě zavíráme oči. V Mariánských Lázních vystupujeme a následuje opravdu poslední pěší etapa s batohy na zádech – jdeme domů.

A že to tímhle neskončilo už je jasné. Člověk nikdy nic neví jistě, ale my ano. VRÁTÍME SE!

Video z dnešního dne

Mohlo by se vám také líbit

2 komentářů

Růžena Mužíková 8. 8. 2019 - 11:08

No…uteklo to. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Nevím jak pro koho,ale pro mně byla hooodně zajímavá. Ráda jsem si početla.
Co nechápu je,když už jste byli na pláži,že jste po tom všem dokázali odejít. To mě vážně mozek nebere. Já bych se tam rozplácla,že bych měla problém stihnout letadlo. Smekám před vámi za to všechno.

Odpovědět
Jitka a Martin 28. 8. 2019 - 11:35

Uteklo, to je pravda … i nám v terénu 🙂 Jmse rádi, že se čtení líbilo!
Je o nás známo, že nejsme úplně plážoví typy, tak navíc, když jsme viděli pláž, kde to bylo hlava na hlavě, tak jsme ani jeden z nás neměli chuť strávit zbývající čas do odletu takhle – ta procházka podél oceánu pro nás byl větší relax 😉

Odpovědět

Napsat komentář

* Použitím tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací

Zásady ochrany osobních údajů a cookies