Camino 2019 – Den 14 O Milladoiro > Santiago de Compostela

905

Na pokoji je ještě tma, když se se všemi svými věcmi stěhujeme do společenských prostor. Tady už je jedna starší poutnice, ale na náš pozdrav nereaguje a věnuje se dál vaření čaje nebo kávy. Ještě za šera vyrážíme. Mohli bychom si klidně přispat, protože do Santiaga to máme vážně kousek. Posledních cca 10km. Ale čím dřív tam budeme, tím víc času na Santiago budeme mít. Nehledě na to, že dopoledne bude Santiago snad prázdnější.

Ujdu asi 200m, přesněji řečeno k obchodnímu domu, kde jsme si včera pořizovali jídlo k večeři a vím, že to prostě už takhle nepůjde. Sundavám boty a vážně koukám, kam bych je vyhodil. Jitka mi domlouvá, že nás čeká ještě dost kilometrů na Konec světa a že se ještě budou třeba hodit. Dobře tedy, ale na nohy je dneska už nechci. Nakonec ač nerad, tak přiznávám, že ponožky v sandálích nevypadají úplně blbě. Jasně, že se tím uklidňuju, ale raději budu v Santiagu průkopníkem této módy než abych tam dolezl se zničenýma nohama.

Santiago na dohled

Santiago, tedy věžičky katedrály jsou vidět už kousek za O Milladoiro a je to divný pocit. To Santiago, které v Portu bylo tak neskutečně vzdálené a to nemluvím o Lisabonu, kde jsme vloni začínali. Cestou vzpomínáme na všechno, co jsme na cestě zažili, na kamarády, které jsme na pouti získali. Na divná setkání, na všechna ta krásná místa, kterými jsme procházeli. Ze vzpomínání nás probere milník, který označuje celkem strašidelnou vzdálenost do Santiaga a to satanských 6,66 km. Zřejmě jde o nějaky blbý vtip těch, co tu ty milníky usazovali.

Přícházíme do Santiaga a ocitáme se na rozcestí, které dokazuje, že všechny cesty vedou nejen do Říma, ale i do Santiaga.

Pokračujeme celkem ošklivou zástavbou předměstí Santiaga a občas díky absenci ukazatelů jen tušíme, kam odbočit. Potkáváme poutníky, ale jako bychom potkávali zombie. Nikdo se neusmívá, nikdo nereaguje na pozdrav. Je to trochu zklamání, které kalí naši radost. Opět sporná křižovatka. Jít rovně nebo doprava? Naštěstí volíme správně a nikde nebloudíme. Za chvíli procházíme poslední ulicí, posledním podchodem a … jsme na prostranství před katedrálou. Ty jo, my jsme to fakt dali.

Jsme tu!

Pocity máme smíšené. Mrzí nás, že Camino de Santiago je u konce, ale jsme rádi, že jsme to dokázali a po pár stovkách km jsme sem opravdu dorazili. Splnili jsme si jeden z našich snů. Ale jak cestou, tak tady si uvědomujeme, že je pravda, když se říká, že:

“Cesta je cíl.”

T.S.Eliott

Domlouváme se tu s jedním poutníkem a navzájem se fotíme. Plníme přání kamarádky Petry a děláme skákací fotku. Daří se, ale kolena po dopadu hlasitě řvou. Ten dopad na tvrdou zem s batohem na zádech bolí. Kupodivu více Jitku než mě.

Compostela

Po natočení videa se domlouváme co dál a protože je docela brzy, tak se vydáváme do Pilgrims Office – poutnické kanceláře – pro Compostely. To je vlastně oficiální dokument, něco jako diplom, potvrzující, že jsme absolvovali pouť svatého Jakuba. Máme strach, kolik tam bude lidí, protože jsme minulý den viděli na internetu, že před kanceláří byla fronta až ven. Jupííí. Máme kliku, venku ani noha, tak s úsměvem vcházíme dovnitř, kde nás usměv přechází. Od kanceláře se vine fronta dlouhou chodbou.

Co teď, vzdáme to? Ne, jednak máme čas a když už tady jsme, tak si to vystojíme. Na konci chodby další šok. Fronta zde nekončí, ale pokračuje do další chodby a to samé na konci této chodby. Netuším kolik lidí tu stojí, možná sto možná dvě stovky poutníků, těžko říct. Jedna poutnice před námi nám říká, že bylo vidět, jak nám mizí úsměv z tváře. Tak aspoň, že jsme jí pobavili. Přichází další a další poutníci a my pozorujeme, jak jim stejně jako nám, postupně mizí úsměvy a musím uznat, že to fakt funguje. Je to jak štafeta. Lidem, kterým zmizel úsměv na tváři se úsměv vrací s dalšími a dalšími příchozími.

Ve frontě to ale utíká celkem rychle. Dáváme se do řeči s jedním německým poutníkem a dozvídáme se, že jel pouť na kole. Ale prý už se po 2675 km v sedle cítí unavený a těší domů. Za námi jsou dva staří poutníci z Itálie. Dost nelibě nesou, že musí čekat ve frontě a neustále se na nás tlačí. Naštěstí jsme už jen kousek od tabule, ukazující který stůl s úředníkem je právě volný.

Máme ji

Jsme na řadě. Rozsvěcuje se číslo volného stolu. Chceme jít spolu, ale zároveň je tu upozornění, že máme chodit jednotlivě. No co, riskneme to. U pultíku zdravíme mladého cápka, který nás dostal na starost. Má hned problém s tím, že jsme tam dva a že musíme chodit jednotlivě. Oponujeme, že jsme celou pouť šli spolu a že chceme i společnou Compostelu. Konečně se uklidňuje a chce po nás naše poutnické pasy – Kredencialy. Pozorně zkoumá jedno razítko po druhém, stejně jako datumy v našich Kredenciálech. Vydání Compostely není opravdu jen tak a úředníci si dávají velký pozor, aby někdo nepodváděl.

Mezitím slyšíme od vedlejšího pultu, že jeden italský poutník má problém. Paninka, která kontroluje jeho pas a razítka nachází nějakou nesrovnalost. Ital se vydal zřejmě jen na posledních cca 100km, které jsou pro vydání Compostely nutné, ale díky chybějícím razítkům nemá tenhle Ital možnost dokázat, že těch 100km šel pěšky. Poté, co jmenuje albergue na trase, kde spal, tak Compostelu dostává.

Dostáváme jí i my společně s gratulací od úředníka a po uschování Compostel do zakoupených tubusů jdeme na čerstvý vzduch.

Kde mám občanku

Od katedrály se vydáváme směrem k našemu objednanému bydlení. Je jím Meiga Backpackers hostel. Prý se můžeme zatím zapsat, ale pak musíme počkat ještě aspoň hodinku než budou pokoje připravené. Při zapisování a placení si kupujeme za 1€ místní čarodějnickou Compostelu pro místní nocležníky. Čert ví, co je na ní napsáno. Snad se jednou dostaneme k tomu, že si jí ze španělštiny přeložíme. Uklízím si peněženku po placení a jen zběžně kontroluji, jestli v ní mám všechno.

Sakra. Občanka chybí. Za boha si nemůžu vzpomenout, kde jsem ji měl naposledy. Vlastně ano, říkám si v duchu, zatímco Jitka a recepční lezou po čtyřech a hledají mojí občanku na zemi. Pamatuji si, že jsem ji vyndal z peněženky, podal tady tomu chlapíkovi a pak jsem jí dal zpátky k telefonu. Dívám se do obalu na telefon a… jo, taky že tak je. Já nevím, proč ty lidi tady kolem lezou po zemi a hledají něco, co mám. Nechce se mi, ale přiznávám se a omlouvám se za menší zmatky.

Necháváme si tady batohy a jdeme se podívat do okolí, kde by se daly vybrat z nějakého bankomatu peníze a kde bychom si mohli koupit pivo a k němu třeba olivy na zobání. Bankomat nacházíme hned a u něj stojí něco mezi feťákem a žebrákem. Pokračujeme tedy dál a nejprve kupujeme pivo, chorizo, olivy a malou čokoládu. Cestou zpět vidíme, že bankomat je kolem prázdný a tak se nám daří nějakou malou hotovost na další dny vybrat bez problémů.

Hledáme, kde bychom si dali pivo a nacházíme na zahradě hostelu takový malý kout. Je tu ale zima a tak zbytek piva dopíjíme uvnitř. Náš pokoj je konečně uklizený, tak se můžeme ubytovat. Je úplně nahoře a je v něm 6 postelí (tři palandy).

Za Jakubem

Po sprše se vracíme zpět do města. S batohy jsme si předtím netroufli vlézt do katedrály. Teď už ale máme jen malý batůžek. I tak ho musím předložit ke kontrole u vchodu. Je vážně škoda, že je katedrála v rekonstrukci. Ale i tak tu je socha svatého Jakuba a dole v kryptě i údajné ostatky samotného světce.

Procházka město, Svatý Jakub krypta, plus socha, pohledy, pošta známky

Po odchodu z krypty ven, kde se do nás krásně opírají sluneční paprsky, stejně jako hodně dalších poutníků, i my se necháváme zlákat k ulehnutí na dlažbu před katedrálou. Jen tak ležíme a prohlížíme si katedrálu. Opět se mi promítají všechny chvíle na caminu a pak najednou nic. Žádné emoce, žádná bolest nohou, žádné přemýšlení nad problémy. Opravdu chvilka neskutečného relaxu., který nedokážu správně popsat.

Gratulujeme, vyhrál jste…

Vstáváme zrovna, když mi pípne zpráva na telefonu. Píšou mi z eshopu Pod 7 kilo a že prý jsem vyhrál v jejich soutěži miničelovku. V tu chvíli mi dochází, že jsem opravdu během pouti jednou večer při vkládání fotek narazil na nějakou soutěž. Ale nějak mi to vypadlo z hlavy a teď je to příjemné překvapení s perfektním načasováním.

Tapas zadarmo, ale pivo ne

Máme celkem hlad a tak jdeme hledat bar, který nám doporučit maník z hostelu. Tam prý při objednání piva dostaneme tapas zdarma. Chuť na pivo máme, tak proč to neprubnout. Bar nalézáme a volný stolek také, tak si sedáme a objednáváme dvě piva. Za chvilku jsou před námi a k nim dostáváme dvě misky tapas. Výborná kombinace. Pivo a tapas a sluníčko.

Díky sluníčku se cítíme po jednom pivu krásně uvolnění a protože máme ještě chuť na tapas, objednáváme si ještě dvě piva. Pro jistotu si přesedáme do stínu. Pivo stojí před námi, ale tapas nikde. Nevím proč, možná kvůli siestě a tím pádem zavřené kuchyni. Nevím. Jedno vím, po dvou pivech cítím alkohol v hlavě. Vystřízlivění přichází s placením. 4€ za pivo je teda darda.

Po pivním dýchánku se jdeme projít městem a kdyby tu nebylo tolik turistů a otravných naháněčů do restaurací, tak by to bylo fajn staré město. Odlovujeme několik keší a pak se opět vracíme na hostel. Tapas nám jen podráždilo chutě a tak se chceme před večerní procházkou městem trochu najíst.

Večeře – opět perlíme

Cestou si kupujeme zmrzlinu (prostě po pivu mám na ní chuť), Cola Colu a k večeři si kupujeme nějaké vaničky s jídlem. Podle obrázku má Jitka quinoa s nějakým masem, já nějakou rýži s masem. Teda podle obrázku. Na hostelu už dva poutníci vaří. Balení jídla moje i Jitky se skládá vždy ze dvou vaniček. V té první mojí je rýže, v té první co má Jitka je quinoa. Aha, tak maso s omáčkou bude asi v té druhé. Docela náhoda, že jsme oba otevřeli tu vaničku s přílohou. No ani ne, protože v té druhé je opět rýže a quinoa. No štěstí, že jsme koupili i pár rajčátek. Aspoň ta večeře nebude tak suchá. Řehtáme se tomu a aby ta večeře nebyla tak jednotvárná, tak já si dávám rýži s quinoou a Jitka quinou s rýží.

Večerní párty

Po večeři si jdeme připravit postele a sbalit věci na zítřejší etapu. Samozřejmě, že v Santiagu tahle naše pouť nekončí. Náš cíl je mys Finisterre a Muxia. Venku mezitím zapadá slunce a my se opět vracíme do centra ke katedrále.

Už z dálky je slyšet hudba. U katedrály zjišťujeme, že v podloubí naproti chrámu se něco děje. Hudba a radostné pokřiky. Nějaká skupina, oblečená do kostýmů tu hraje španělské písničky a je to tak nakažlivá hudba, že rozpohybovává nejen všechny kolem nás, ale trošku i naše těla. Zdržujeme se tu na nějakých 5 písniček a pak už jdeme odlovit ducha Santiaga – stín poutníka

Stín poutníka

Díky neuvěřitelné náhodě světla a stínů se zezadu katedrály každý večer objevuje stín poutníka. Je to atrakce o které naštěstí moc lidí neví a tak na místě samotném jsme sami a můžeme si poutníka vyfotit, natočit a opravdu když to člověk vidí na vlastní oči, tak není schopen slova. Je to až strašidelné. Našeho focení si všímá malá skupinka poutníků, kteří jdou náhodou okolo a zpočátku jsou zmateni, co tam děláme. Pak když si stínu všimne první z nich, ozývá se hlasité WOW. A je to jak lavina, hned každý si chce udělat fotku, jedna paninka se jde přesvědčit, že jde opravdu o stín. My se ale už vracíme zpět na hostel.

Na pokoji zjišťujeme, že máme nocležníky. Slovince a Holanďanku. Počáteční radost a sympatie se vytrácí, když nám Holanďanka zatahuje u našich postelí žaluzie s tím, že se chce zítra vyspat a že když už musíme nutně vstávat, tak nemáme ráno svítit a mít sbaleno. V jejím tónu není slyšet prosba, ale rozkaz. Ach bože to je ale kus hovězího v živé podobě. A tak vytahujeme žaluzie do poloviny s tím, že jestli nechce, abychom ráno nesvítili ani baterkou u telefonu, tak potřebujeme trochu ranního světla z venku. Tímto jsou sympatie oboustranně dorovnané. Slovinec tomu dává korunu, když se vrací z města až po půlnoci, v době kdy už všichni spíme a teprve si začíná vybalovat a povlékat postel. No to je dvojka. Doslova chovný pár.

Nakonec je ale zbytek noci v klidu a my tak můžeme nabrat síly na Camino Finistere, které nám začíná ráno.

Porto >> Santiago de Compostela – Etapa 14 O Milladoiro >> Santiago – 10 km

Video z dnešního dne