Camino 2019 – Den 13 Vilanova de Arousa > O Milladoiro

1,4K

Člověk by byl řekl, že když toho moc jednu noc nenaspí, tak že druhou usne a bude spát jako špalek dřeva. A je to pravda. Nevím jak Jitka, ale já usnul jak dřevo. Tím jsem ale jako dřevo dost riskoval, protože kolem nás probíhala nějaká soutěž cirkulárek. A když už jedna z cirkulárek utichla, tak to bylo kvůli courání na záchod. Ale co, tak se vyspíme další noc.

Světlušky

Je ještě tma a zvuk cirkulárek postupně slábne. Slábne výměnou za mihotání světélek z čelovek a šustění spacáků a batohů. Pohled na hodinky oznamuje, že tahle přehlídka splašených světlušek probíhá přesně v 5:00. Snažím se usnout. Dokonce mám pocit, že už se mi něco zdá, když v tom se jedna ze světlušek snaží proletět zavřenými dveřmi. Podle zvuku dveří to aspoň tak vypadá. Je zajímavé, jak tu všichni ležící předstíráme, že spíme.

Už už to vypadá, že poslední světluška odchází a my ostatní si budeme moct užít aspoň hodinu ticha, když ani ne po 5 minutách se začínají z postelí zvedat další zombie. Tohle už fakt ne. Kouknu na Jitku, má otevřené oči a myslí na to samé. Buď vstaneme taky nebo tu dojde k násilnému činu. Bereme věci a balíme se ve společenské místnosti. Nechceme tu dělat rámus jako světlušky před námi.

Snídaně

A protože do odplutí poutnické lodi je ještě čas, zastavujeme se na snídani dole v kavárně. Ke kávě dostáváme croissant. Zatímco my dojídáme, přichází na snídani dvě starší Švýcarky, co jsme viděli prvně už na první etapě v Povoa de Varzim a dvě mladší Holanďanky. Koukáme na hodiny a na jejich objednanou snídani a myslím, že budou mít co dělat všechno sníst a dojít včas k lodi. Nechceme se nikam hnát a proto jdeme s časovou rezervou.

I tohle město je takhle po ránu totálně mrtvé. Až na molo, odkud máme plout. Tady už stojí odhadem deset poutníků. Zařazujeme se do fronty a pomalu všichni nastupujeme na palubu. Šlo by to i rychleji, ale to by buď lodní společnost musela brát hotovost nebo by další poutníci museli být trochu lépe připraveni a pak věděli, že si místo mají koupit dopředu přes internet.

Pohledem na loď jsem trošku zklamaný, protože jsme měli plout na velkém člunu, ale na druhou stranu díky počasí a zimě, jaká tu teď po ránu je, se nám ulevuje, že poplujeme uzavřenou lodí.

Kapitáne, kam s tou lodí

Konečně jsme na palubě a loď odplouvá. Kapitán se s námi vítá a představuje se. Prý se jmenuje Santiago. No jestli nekecá, tak je to celkem dobré jméno pro kapitána poutnické lodi. Cestou dostáváme zdarma kávu a muffin.

Plavba probíhá v pohodě, jen sem tam se ozve kapitán a něco vysvětluje, co je vidět na jaké straně atd. Zastavujeme i u jednoho čtvercového mola, které jsme už několikrát viděli a marně se snažili uhodnout k čemu slouží. Až teprve teď nám to docvaklo. Na této dřevěné konstrukci je uvázáno bezpočet lan a na nich jsou tisíce a tisíce mušlí. Jsme svědky celého procesu, jak se tyto mušle vytahují z moře a jak se z lan uvolňují do velkých košů.

Po dalších asi 20 minutách a celkově po asi 50 minutách plavby loď zpomaluje a to je znamení, že se blíží vylodění. Vylodění v Pontecesures a následné spojení klasické trasy s trasou Espiritual před mostem, přes který přecházíme.

Padron

Díky tomu, že nás přijel takový poutnický chumel, tak chůze do Padronu vypadá jako nějaký pochod Praha Prčice. Už na kraji Padronu někteří odpadávají buď do kaváren nebo směrem k ubytování.

Někoho láká bydlení a noční život většího města. Nás ne a tak nakoukneme do kostela svatého Jakuba, kde dostáváme razítko a pak pokračujeme dál. Cesta je mnohem volnější než jak jsme se jí báli.

Za městem vidíme kavárnu a prodejnu ovoce, zelenina. Jitka jde koupit nějaké ovoce na cestu a já zatím mlsně koukám na volné stolky v kavárně. Představuju si jak si zouvám boty a ta představa hezká. Ale krátká. Jitka je tady a my pokračujeme dál.

Pauzička

Cestou potkáváme poutnici s malým miminem. Mám smíšené pocity. Ta ženská si zaslouží metál za odvahu a výdrž, když absolvuje tuhle pouť s takhle malým prckem. Ale na druhou stranu, pokud spí v albergue s ostatními poutníky, tak je to trochu sobecké vůči poutníkům. Přece jen je to malé dítě, které v noci pláče, protože je mu horko, protože je mu zima, protože má hlad, protože má žížen a protože se mu prostě jen nechce spát.

Po několika dalších kilometrech ale zastavujeme na malou pauzičku, kterou si Jitka krátí na houpačce, zatímco já se chtě nechtě opět musím přezout do sandálů. Nový puchýř. Paráda. Jak já ty moje trekové boty nesnáším. Nejraději bych je na místě spálil. Ale ještě mi možná poslouží a tak se s nimi táhnu dál.

„Tajemství radosti je zvládnutí bolesti.“

Anaïs Nin

Je pod mrakem, ale z ranního studeného vzduchu se stává vzduch z prádelny. Ale trasa je hezká a vede celkem dost přírodou, která občas skrývá zapomenutá a opuštěná stavení, věže, kostelíky.

Jasně že díky těžkému vzduchu je každý kopeček znát na naší dechové frekvenci a spotřebě vody, ale je tu hezky. Bohužel musím přiznat, že pociťuju menší únavu a nejraději bych se i s batohem na chvilku svalil někam do příkopu. Možná je to díky dvěma nocím, které za moc nestály, možná se hromadí únava, možná je to tím dusnem. Snažím se přesvědčit, že ta bolest puchýřů je jen v hlavě a když budu myslet na něco jiného, tak že to přejde.

Sama příroda se mi v tom snaží pomoct. Sice je to celkem šok, když v trávě něco zašustí a my zahlédneme celkem nepřirozeně barevnou hlavu nějaké ještěrky. Chvilku se na sebe navzájem díváme a pak pokračujeme každý svou cestou.

Čím víc se blížíme k dnešnímu cíli, kterým je O Milladoiro, tím víc vidíme různé transparenty. Nejdřív je neřešíme, pak nás napadá, jestli to není nějaký protest proti trase pouti, která vede přes tyhle vesničky, ale pak vidíme morbidně vypadající figuríny a nápisy oznamující nesouhlas s jakýmsi úložištěm jaderného odpadu někde tady v okolí.

O Milladoiro

V O Milladoiro zkouším navrhnout, že bychom mohli dnes dojít až do Santiaga. Ano já, který jsem se část dnešní etapy táhnul jako smrad. Jitka ale říká, že by mohl problém s ubytováním v Santiagu. Má pravdu. Jde se hledat albergue. Nacházíme ho celkem rychle a viditelně je z těch novějších. Při ubytovávání zjišťujeme, že tu sice nejsme sami, ale na to jak je velké a kolik má postelí je to jako kdybychom tu sami byli. Všude krásně čisto. Paráda. Jedno z nejlepších albergue na celé trase.

Dáváme si sprchu a po vyprání a pověšení prádla jdeme zjistit možnosti nějaké večerní stravy. Kousek od albergue je velký supermarket a protože je na albergue zařízená kuchyňka, tak dostáváme nápad si koupit něco, co bychom si mohli ohřát nebo uvařit.

Jo jo. Nevím jakou s tím máte zkušenost vy, ale s hladovým žaludkem chodit nakupovat není úsporné. To má člověk velké oči a pak kupuje všechno možné. My to známe a tak si dáváme pozor. Snad proto náš nákup neobsahuje žádné zbytečnosti.

Poutnická večeře

Po příchodu na albergue si z nákupu večeře nejprve dávám zmrzlinu, tedy nanuka. Nevím proč, ale prodávají tady jen balení po 6 kusech. Naštěstí do albergue přicházíme už jen se 3 kusy. Takže za chvilku jsou jen dva. Snad s tím dneska vystačím. Jitka si vyndavá nějaký kelímek s asijskou baštou a spolu s mým kyblíkem kuřecích křídel nechává ohřát. Mezitím oplachujeme rajčátka a otevíráme pivo. Coca Colu si necháváme na později. Po večeři ještě něco sladkého a tak přichází čas na nanuka a na něco co vypadá jako portugalské moučníčky – takové menší mini Pasteil de nata.

Uklízíme po sobě stůl a kuchyňku a přesouváme se do místní knihovničky, která je plná knížek s tématikou poutě. Je hustý, že tu je i knížka od A. Jiráska Z Čech až na konec světa. I když jen v angličtině.

Po prohlídnutí několika knih se přesouváme do postele. Ale předtím je nutné se zapsat do pamětní knihy.

Spíme opět v takové kóji. Tentokrát ale pro čtyři, kterou máme celou pro sebe, takže oba ležíme dole. Je tu krásný klid a my usínáme s nadějí, že dnes ten klid vydrží celou noc.

Porto >> Santiago de Compostela – Etapa 13 Vilanova de Arousa >> O Milladoiro – 21 km

Video z dnešního dne