Úvod Poutě2019 Camino Portugues Camino 2019 – Den 16 Alto da Pena > Olveiroa

Camino 2019 – Den 16 Alto da Pena > Olveiroa

od geomarbes
2 komentáře 161 zhlédnutí

Ráno nás probouzí odchod Tadeáše. A to i přesto, že jako jeden z mála nedělá při odchodu žádný kravál. Ale i tak už se nedaří usnout a tak asi půlhodiny po jeho odchodu vstáváme také. Stejně tak Rakušan na vedlejší posteli. Na naše přání hezkého rána neodpovídá a nedokáže zabučet ani když odchází. Tak takové lidi fakt nemusím. A tak z pokoje odcházíme poslední.

Dole si před nazutím se do bot oblepuji a ovazuji nohy. Snad to chvilku vydrží. Ven vycházíme chvilku před postiženým Holanďanem. Ten se naopak s námi vítá a zároveň loučí krásně vřele.

Kousek od albergue je rozcestí a na něm nás zaujme nějakým vtipálkem upravený ukazatel do blízké osady. Zřejmě nějaká filmová vesnička… 

Ranní harmonie

Jdeme dál a shodujeme se, že ty východy slunce, kdy se všechno kolem nás pomalu probouzí, prostě milujeme. Ten klid a harmonie. Ten první hřejivý dotek slunečních paprsků.

Další rozcestí se nás už ale týká. Opět důkaz, že všechny cesty vedou do cíle. Zde máme možnost si vybrat mezi dvěmi stejně dlouhými variantami. V jedné pohádce se říká, že jednodušší cesta ke štěstí nevede. A protože život není vždy pohádka a také proto, že alternativní trasa jde mezi poli a ne po silnici, kašleme na to co se říká a jdeme tou alternativní, méně kopcovitou trasou.

Po 11km je tu konečně kavárna a s tím i zasloužený odpočinek pro nohy i žaludek. Také nejvyšší čas se opět přezout. Kavárna je hned vedle krásného starého albergue a nebýt to přímo u celkem frekventované silnice, byl bych celkem zvědavý, jak to vypadá uvnitř.

Krávy, krávy a zase jen krávy

Až doteď se šlo celkem dobře, ale následující kilometry jsou opravdu za trest. Všudepřítomné krávy, s tím spojený neuvěřitelný zápach a také neustále dotírající mraky much v tomhle horku ztěžují doslova každý krok.

Každého okamžiku, kdy není v dohledu žádný dobytek ani vesnice, kde by byl kravín, si velmi vážíme. No teda až na úseky, které z nás ždímají sílu. Úseky, které jsou na fotografii, jsou hodně zkreslující. Úseky, kdy je před námi kopec, který lezeme skoro po čtyřech a nahoře slyšíme navzájem, jak hlasitě bije srdce tomu druhému.

Ovšem výhledy pak nám tu námahu bohatě vrátí a když ne výhledy, tak pohledy na další poutníky, kteří stoupají vzhůru s vyplazeným jazykem.

Mouchy, věrné družky

Zastávka na pivo se po dosavadním trápení jeví jako logická a oprávněná odměna. A tak, když vidíme odbočku k nějaké jakože restauraci, tak neváháme. Po usednutí na židličku na terase, zutí bot a objednání piva, přichází i další poutníci, ale s nimi i několik desítek much. Vzpomenu si na pohádku Tři veteráni a asi by se tu hodil nějaký Flyboy, který by tu ty mouchy nemilosrdně mlátil. Flyboy tu není a tak následuje rychlé vypití piva a co nejrychlejší opuštění nejen restaurace, ale i celé osady. Celkem lituji, že jsem doma nechal síťku na hlavu proti mouchám. Dneska ji mít na trase by bylo boží.

Horko je tak velké, že by se dalo krájet, ale pořád lepší než aby bylo ošklivě a pršelo. Přemýšlím, že stejně máme obrovské štěstí na počasí. Nohy plné puchýřů v propocených botách si myslí možná něco jiného, ale na to, že je květen a že je Galicie nejdeštivější kout Španělska, tak nám počasí fakt přeje.

Míjíme hezký hřbitov u kterého si udělali piknik poutníci. Známé tváře ze včerejšího albergue na nás mávají, ať si jdeme dát s nimi včerejší citrónový dort. Že prý ho dostali dnes na cestu. Děkujeme a s úsměvem odmítáme. Dortík sice nebyl špatný, ale nemáme na něj chuť a tak jdeme dál.

Olveiroa – dnešní cíl

Je něco málo po půl druhé, když přicházíme do městečka Olveiroa, kde chceme přespat. Albergue je poloprázdné a to nám vyhovuje. Jdeme se ubytovat a totálně propocení se těšíme na sprchu.

Po již klasickém programu (sprcha, praní, věšení prádla a připravení postelí) si jdeme dát něco studeného k pití a chvilku relaxovat.

Pohledem do mapy tu někde má být nějaká prodejna a proto jdeme na malý průzkum okolí. Bohužel asi máme mapu jiného městečka, protože žádná prodejna se nekoná a my jsme tak odkázáni na nabídku restaurace v albergue.

Menu a novinky ze Slovenska

Naštěstí je tu myšleno na poutníky a tak si objednáváme poutnické menu za 10€. Asi je týden dělostřelectva, jinak si nemůžu vysvětlit, proč i tady je čočková polévka. No každopádně i tahle je luxusní a tak jsem rád, že jsme nedostali jen talíř, ale celou mísu, která umožňuje si přidat. Jak tak jíme, tak slyšíme „ahoj, můžu si sednout?“ Je to nějaký Slovák a první co mě napadne je, že chce naší polévku. Kývám tedy, že ano a zrychluji nenápadně frekvenci pohybu lžíce ve směru talíř – pusa.

Alespoň jednou za rok navštiv místo, kde jsi nikdy předtím nebyl.“

Dalajláma

Naštěstí si chce jen pokecat a tak následující chod už můžu opět zpomalit. Je to kuřízek, tedy myslím ten další chod – kuřecí řízek s hranolkami. K tomu máme nápoj zdarma. Slovenský poutník se jmenuje Vladimír a jde pěšky z Francie. Bývalý starosta nějaké vísky na Slovensku se vydal na cestu na konec světa. Má neuvěřitelný přehled o Česku. A prý, že na Slovensku mají teď Železného (bývalý ředitel TV Nova) a prý nějaké machinace atd. Navrhuju mu, že provedeme výměnu, že jsme na tom hůř, protože my zase máme jednoho Slováka ve vládě. Nechce, prý je Slovensko bez něj lepší. To už nám servírka nese kávu a jako moučník můj stále oblíbenější Santiago dezert.

My nejsme žádní … jak se to řekne německy…unterwassermanni

Slovák Vladimír je hodně chytrý chlapík, ale co mě zaráží jsou jeho jazykové schopnosti. Obdivuji, že se nestydí mluvit. Ne, nechci se mu vysmívat. Taky nejsem žadný vzor pro translatory, ale jeho španělská objednávka: „one pivo, bitte“ a následná konverzace s kolemjdoucím američanem, kterého zná z předešlých dnů mě rozsekává. Jen snad stará Škopková ve Slunce, seno, erotika mluvila v německém obchodě podobně.

Únava se po dobrém jídle dostavuje a tak se s Vláďou loučíme a jdeme na kutě. Albergue se mezitím zcela naplnilo a proto je rozhodnutí jít spát dřív než chrápalové, moudrým rozhodnutím.

Video z dnešního dne

Mohlo by se vám také líbit

2 komentáře

Růžena Mužíková 10. 11. 2019 - 12:55

Ahoj,proti kravám nic nemám,ale ty mouchy,to musel být děs. No,ten kopec taky. Ani za mlada bych to asi nedala. Smekám před vámi.

Odpovědět
Jitka a Martin 12. 11. 2019 - 16:09

Jojo, kopce, mouchy a krávy… to byla písnička onoho dne 🙂 Náročná etapa, ale o to víc jsme si užívali tu, která následovala 😉

Odpovědět

Napsat komentář

* Použitím tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací

Zásady ochrany osobních údajů a cookies