Úvod Poutě2019 Camino Portugues Camino 2019 – Den 12 Armenteira > Vilanova de Arousa

Camino 2019 – Den 12 Armenteira > Vilanova de Arousa

od geomarbes
505 zhlédnutí

Bohužel celá dnešní noc byla stejně jako náš spánek přerušována rušivými zvuky. Postele v tomhle albergue totiž neskutečně vrzaly jako blázen celou noc. Stačilo se na posteli otočit. Asi si příště vezmu olejničku. Spánek tedy nestál za nic.

Proto je pro nás zvuk prvních budíků v místnosti vysvobozením. Vstáváme, bereme potichu batohy, spacáky a všechny naše věci a odnášíme do společenské místnosti, kde si to všechno skládáme. Vzduch je tu ještě těžší než večer. Hledáme naše boty a doufáme, že v nich někdo neodešel. Tedy takhle doufá Jitka. Já se modlím, aby ty moje mučící nástroje byly konečně pryč. Nalézáme oboje. Pak na záchod a vyčistit si zuby.

Venku jsme chvilku po sedmé. Klidně bychom šli i dříve, ale čekali jsme na rozednění. A opravdu jsme dobře udělali. Ukazatele nás vedou po pěšině lesíkem, kolem divokého potoka. Je pořád na co koukat a tak cesta parádně utíká.

Mlýny, vodopády

… a zase vodopády a mlýny. Jdeme po místní naučné stezce Ruta dos Muiños. Většina mlýnů už nemá střechy, ale i tak jsou zde vidět mlýnské kameny, používané zřejmě kdysi dávno na mletí zrní. Každopádně je tu vidět síla přírody, která si tato místa bere postupně zpět.

Nejdeme nijak rychle, dost zastavujeme a prohlížíme si zbytky stavení, přesto doháníme poutníky před námi. Naučná stezka brzy končí a my se napojujeme na klasickou cestu. Zakrátko míjíme něco jako imbiss nebo pojízdnou kavárnu, kde na snídani sedí dvě mladé Holanďanky a Ital. Známé tváře z minulého večera. Na nás je ale ještě brzy a tak jen zdravíme, máváme a jdeme dál.

Podcházíme silniční uzel a zaujme nás cedule s označením Santiago de Compostela. Je to první cedule u silnice, která ukazuje na náš cíl. Je ale určena pro jiný pohon než ten náš, takže pokračujeme dál.

„Jestli najdeš v životě cestu bez překážek, určitě nikam nevede.“

Arthur C. Clarke

Žluté šipky nám ukazují, že se máme nějak dostat na druhou stranu přes vodu. No něco, co kdysi bývalo mostem tu je a tak přeskakujeme po kamenech, z nichž některé nám chtějí dopřát ranní koupel. My ale dokazujeme, že jsme pohybově nadaní a na uvolněných balvanech předvádíme profi brakedance vystoupení.

Následuje cesta kolem řeky a boty opět zlobí. Opět mi hlavou prolétají myšlenky, jestli by má obuv dokázala přeletět řeku. Ne, nechci riskovat, že bych ji nepřehodil a byl bych tak zodpovědný za vyhubení vodního života mnoho kilometrů od dopadu. Proto boty jen zouvám a měním za sandále s ponožkami. Ani po přezutí se nejde úplně dobře a tak vyhlížím kavárnu, kde bychom si na chvilku sedli a já mohl nechat nohy chvilku větrat.

Konečně kafe

Kavárnu nakonec nacházíme až asi po 13 km. Je celkem plná, ale místo pro nás tu ještě je. Kavárník je tu sám a celkem nestíhá, takže chvilku tu stojíme u baru, než se na nás dostane. Prý má ale jen kafe. Zákusky nevede. No nedá se nic dělat, tak říkáme, že si dáme alespoň dvě kávy. Kafe máme hned a za chvilku nám přináší jako prezent čtyři opečené toasty namazané meruňkovou marmeládou. Je to strašně milý, zvlášť když vidíme, jak má plno a jak nestíhá.

Z kavárny pokračujeme kolem fotbalového hřiště, kde právě probíhá zřejmě velmi důležité utkání. Všude je plno aut a fanoušků. Tady lidi fotbal prostě žerou a to bez ohledu jak moc je tahle liga pralesní.

Počasí je luxusní. Teda luxusní na válení na pláži. Nám sluníčko dává zabrat a díky jeho paprskům stoupá naše spotřeba vody. Opět nás dostává okolní flóra. Cesmínové stromy, keře s květy jak z nějakého fantasy filmu a všude tak neskutečná vůně všech právě kvetoucích květin.

Made in Czechoslovakia

Míjíme starší dvojici sedící u malé kapličky. Starší paní na nás něco volá. Prý jestli chceme razítko do kredenciálu. Ptá se odkud jsme a málem omdlívá, když slyší odpověď. Když se vzpamatuje, tak pěje chválu na vše možné se značkou Made in Czechoslovakia. Nemáme jí to za zlé. Narodili jsme se v Československu a na náš názor ohledně rozdělení republiky se nikdo neptal. Možná to někoho pohorší, ale já se i nadále považuji za Čechoslováka. Nasleduje bouchnutí (samozřejmě tiché bouchnutí – jsme přece v kostele) razítka do našeho poutnického pasu a poslední zamávání téhle milé dvojici.

Kus cesty vede podél silnice a horko, jaké se udělalo doplňují volně rostoucí různé druhy kaktusů. Přes malý lesík se dostáváme k zátoce a k něčemu, co vzdáleně připomíná divokou pláž. Nyní je ale odliv a tak místo hezkého pohledu na vodu se nám naskýtá pohled na nevábně vzhlížející a mírně páchnoucí odhalené kameny a směs různých řas, travin a bohužel i různého bordelu jako plastové láhve, nedopalky od cigaret apod. Tady se nám moc nelíbí a tak se tu nijak nezdržujeme.

Blížíme se k mostu do Vilanova de Arousa a Jitce pípne mobil. Ano někde tady má být finálka kešky, kterou Jitka luštila ještě doma. A tak se pouštíme do hledání a po pár minutách slavíme úspěch.

Španělský astronaut

Přecházíme most do Vilanova de Arousa a proti nám je restaurace. Jídlo odtud voní tak, že máme co dělat, abychom nohy nasměrovali správným směrem. Tím správným směrem mám na mysli směr k albergue. Cesta k němu vede kolem sochy prvního španělského astronauta. Teda aspoň nám ta socha tak připadá. Podle popisu je to ale socha symbolu místního karnevalu.

Od kosmonauta jdeme podél vody, kde to vypadá jako nějaký vodní hřbitov vyslouželých lodí. Jsou tu lodě v různém stavu rozkladu.

Albergue nacházíme, ale… jsme tu opět moc brzo. Otevírají za hodinu. Aspoň tak nám to říká Ital, se kterým jsme se viděli v Armenteira. Odkládáme tedy své batohy do fronty před albergue, které je umístěné v patře budovy ve sportovní hale a jdeme do přízemí, kde je něco jako kavárna.

Sedáme si ke stolku a po příchodu obsluhy si objednáváme dvě pivka. Během chvilky stojí před námi dvě krásně studené sklenice piva a k tomu dostáváme dvě mističky s něčím jako guláš. Možná je to tím, že máme hlad, ale moc nám to chutná.

Po chvilce přicházejí další známé tváře z předchozího dne – mladé Holanďanky a dávají se s námi do řeči. Vyzvídají, jak to máme zítra vyřešené s lodí. Zítra se totiž „poutnickou“ lodí přepravujeme poblíž Padronu. Říkáme jim, že se místa na loď objednávají přes internet a že se musí hned zaplatit kartou.

Ubytování

Po malé svačince a pivním osvěžení se vracíme nahoru k batohům. I když ještě neuběhla hodina, tak je již otevřeno. Nechceme předbíhat a tak čekáme až se vrátí Ital, jehož batoh tu stojí ve frontě před našimi. Jak tak čekáme, objevuje se ve dveřích chlapík a prý proč čekáme, že už má otevřeno. Ukazujeme na batohy a říkáme, že nejsme první na řadě a prý, že to nevadí, když tu nikdo není. A tak se ubytováváme. Chvilku na to přichází Ital. Je nám opravdu trapně, že jsme ho předběhli, tak se omlouváme a vysvětlujeme situaci, ale je to sympaťák a jen se usmívá a mává rukou jako že je to přece fuk. Prý je hlavní, že má kde spát.

Sprcha je teda zážitek. Teče jen studená voda. Je to ale osvěžující, jen se v tom blbě pere prádlo. Po vyprání se vracíme zpět do města, přesněji řečeno do restaurace u mostu, kde to tak při našem příchodu do města vonělo. Voní to tu i teď a máme štěstí, kuchyně je ještě otevřená a tak si vybíráme něco k jídlu.

Jitka si dává salát s tuňákem a já vepřové pinchos. Porce jsou tak obrovské, že to prostě nejde sníst. Povoluji stylem českého „jézéďáka“ nenápadně kalhoty, ale ani tak se do mě už nic nevejde. Jitka je na tom obdobně.

Po jídle jdeme odlovit kešky do okolí a cestou si dávám nanuka. Po tom pivu to prostě mé chuťové pohárky vyžadují. Posloucháme hokej přes internetové rádio a pomalu se vracíme zpět na albergue, kde rádio díky silné wifi nahrazujeme video přenosem.

Po hokeji se přesouváme na naše postele a snažíme se usnout v předtuše neklidné noci. Předtucha nám bohužel opět vychází, ale o tom až zítra ráno.

Porto >> Santiago de Compostela – Etapa 12 Almenteira >> Vilanova de Aruza – 26 km

Video z dnešního dne

Mohlo by se vám také líbit

1 komentář

Růžena Mužíková 11. 9. 2019 - 12:22

Ahoj,krajina je tam opravdu nádherná. Ty květy cestou,prostě úžasný. Kosmonaut mi trochu připomíná našeho Golema.
Ten puchýř na patě, to muselo nýt něco. Snad jen ta obrovská porce masíčka pomohla na něj trochu zapomenout.
Prima,že jste mohli i koukat na hokej. Už ted jsem zvědava jaká následovala noc.

Odpovědět

Napsat komentář

* Použitím tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací

Zásady ochrany osobních údajů a cookies