Camino 2018 – Den volna v Portu

Jedno musím uznat. Po těch nocích na nízkých matracích v albergue se tu spí doslova božsky, ale prospat celý den tu fakt nechceme. Po ranní hygieně se oblékáme a netradičně bez batohů vyrážíme ven. Je s podivem jak za těch pár dní nám batohy přirostly k tělu a teď bez nich si připadáme skoro jako nazí. 

Naše první cesta vede k metru, kde si kupujeme jízdenky. Nevíme jak moc přes den využijeme tohoto přemisťovadla a tak vítězí návrh nekupovat celodenní jízdenky a spokojit se jízdenkou na jednu jízdu.

Nasedáme na metro a necháme se odvézt na zastávku za mostem pod vyhlídkou na Porto. Teď dopoledne tu moc lidí není a my si můžeme v klidu dojít znova na vyhlídku a nerušeně se kochat zřejmě nejznámějším výhledem na Porto. Klidnou vyhlídku tady narušují pouze jedinci, kteří si neváží života a zábradlí dělící vyhlídku od propasti vnímají jako překážku, kterou je kvůli výhledu nutné překonat. 

Z vyhlídky si to míříme dolů, podél řeky, kolem vinoték, které ale mají ještě zavřeno. Možná štěstí, jednak při vzpomínce jako těžko nám bylo po víně v Coimbře a také protože po požití několika sklenek portského by se zbylá procházka na přímém sluníčku změnila v peklo.

Vracíme se k mostu a zatímco včera jsme po něm přecházeli úplně nahoře, nyní ho překonáváme ve spodní části. Odměnou za to je nám na konci mostu výšlap nahoru po schodech co nemají konce. Nahoře si pak připadáme jako horolezci… také pociťujeme menší kyslíkový deficit.

Projížďka historickou tramvají

Kousek od místa, kde jsme vyšplhali nahoru je zastávka a na ní stojí stará tramvaj. Je jasné, že to je turistická atrakce, kterou bychom normálně asi zavrhli, ale v tuhle dobu tu je jen opravdu málo lidí a tak se necháváme zlákat a za 3€ na osobu si kupujeme okružní jízdu městem. Vnitřek tramvaje i uniforma řidiče jsou stylové a nebýt interiér tak zbytečně nablýskaný, tak člověka vážně na chvilku přenese do jiné doby. 

Jen dosedneme, tak se ozve klasické zazvonění tramvaje a vůz se trhnutím začíná pohybovat. Naše trasa vede převážně místy, které jsme už navštívili, ale i tak si pohled na město z této atrakce užíváme. Po rovině no problem, ale když vidíme před tramvají kopec dolů a začne se ozývat skřípot brzd, tak obdivuji nejen klid řidiče tramvaje, ale i turisty, co si tuhle plechovku s námi fotí a uhýbají z kolejí až opravdu na poslední chvíli. Prostě jak by klasik řekl: “nemají zdravé ho*no”. To, že v ten samý den budu na tom samém místě s foťákem v ruce uhýbat před tramvají na poslední chvíli i já, to si raději nechám pro sebe. 

Okružní cesta končí tam kde začala… No jasně jinak by to nebyla okružní cesta. Jitka mezitím zjišťuje, že na zastávce, kde vystupujeme je schovaná keška. Jenže jak ji hledat a být nenápadný, když na tramvaj tu čeká celkem dost lidí. A tak děláme jako že studujeme jízdní řád tramvaje a čekáme až tramvaj odjede. Nakonec se dočkáme a můžeme v klidu zalogovat svou návštěvu.

O kus dál vcházíme do kavárny, kde si dáváme naší klasickou snídani z předchozích dnů – kávu s mlékem a Pastéis de nata. 

Marihuanu, kokain, hašiš?

Po snídani se přesouváme ke katedrále Sè. Katedrála je stejná jako včera, počasí také i vzduch je prosycen vůní levandule, ale včerejší příchod s batohem byl oproti dnešnímu navíc plný emocí. U katedrály hraje nějaká umělecká skupina zřejmě středověkou hudbu. Je to prima a tak chvilku posloucháme.

Děláme pár fotek při čemž se u nás zastavuje starší chlapík s na krku zavěšeným stojánkem, nabízející mapy. Vrtím hlavou že nemáme zájem a v tu chvíli odklápí spodní část stojánku a hle, druhá nabídka zní: “ je libo marihuanu, kokain, hašiš?”. Mám chuť mu dát pěstí, ale policisté kousek od nás vypadají, že bych šel sedět za ublížení na zdraví člověka, který je živí. Raději se tedy přesouváme do infocentra pod katedrálou. Tam si bereme zdarma mapu pro poutníky, kde jsou vyznačeny albergue v Portu a mimochodem i infocentrum, kde mají mít poutnickou mušli, symbol poutníka na Caminu. 

Akce mušle

Z domova sice máme mušle, ale ta pravá je větší a když už tady jsme, tak si chceme koupit tenhle symbol poutě na příští rok. Míříme si to tedy do Infocentra vyznačeného na mapě. Jdeme kolem nádraží až na náměstí… Asi bych ho nazval menším Václavákem. Cestou k infocentru, které je zasazeno do protějšího, nejvzdálenějšího rohu náměstí, si odlovujeme další keš, která se ukrývá v replice anglické telefonní budky.

Infocentrum je narvané lidmi, ale celkem se to tam hýbe a tak si jdeme pro papírek s číslem. Při pohledu na číslovku na papírku a pohledem na právě aktuálně volána čísla k přepážkám, jen tiše zavyju. Vedle nás stojí paní, která má číslo, které bude následovat. Musím se přiznat, že nám chuť provést výměnu jako mr. Bean v jednom díle v čekárně u lékaře a zmiňují se s nápadem Jitce, ta mi ale připomene film Beetlejuice a co se za takovou výměnu pachateli stalo a honem rychle si ten nápad s výměnou rozmyslím. Čekáme 10 minut, 20 minut a když už to chceme vzdát, tak se objeví ve vstupních dveřích známé tváře. Danny a Eva. Padáme si navzájem do náručí a následný rozhovor nám čekání zkracuje.

Až je nám líto, že jsme už na řadě. U přepážky vysvětlujeme o co se nám jedná a odpověď zní, že mušle na prodej nemají, ale dostáváme adresu, kde by je měli mít. Ještě malé rozloučení s americko-mexickým párem, společnou fotku na památku a pádíme na základě další indicie dál.

Mission imposible

Na místě, kde má být na prodej mušle stojí kostel v kopci, ze kterého jsme sjížděli dopoledne tramvají. Nechce se mi věřit, že by to bylo s nákupem mušlí tak jednoduché. Snažíme se najít vchod do kostela a díky tomu ho skoro celý obejdeme. Před vchodem stojí fronta lidí a my se poslušně stavíme na konec.

Po pár minutách se jdeme podívat na co ta fronta vlastně je a protože je na prohlídku kostela o kterou teď zájem nemáme, jdeme na drzovku dovnitř a rovnou kolem pokladny do obchodu se suvenýry. “Poutnické mušle? Ty nemáme!” No jak jinak… ale vzdát se? To ani náhodou a tak procházíme obchod za obchodem vedle kostela a nakonec v obchůdku úplně nahoře na kopci máme vyhráno. Jupí. Mušle ukrýváme do batůžku a jdeme ven. Jitka odbíhá pro nedalekou kešku a já jdu lovit pod kopec přijíždějící historickou tramvaj. Pak se vracím nahoru a skrze foťák si přibližuju věž kostela, kde vidím mimo jiné i Svatojakubské mušle. Jitka je zpět a pokračujeme dál.

Porto skrz naskrz

Na chvilku se zastavujeme u krámku, kde připravují nebo jako pečenou bramboru, připravenou z mletého rybího masa a zřejmě brambory. Voní to dobře, ale nemáme vůbec hlad a vlastně ani chuť experimentovat a tak jdeme dál. U obrovských písmen PORTO se zastavujeme a plníme prosbu dvou mladých Japonek, které touží po fotografii u této atrakce. Na oplátku fotí ony nás.

Další zastávka je v jedné hospůdce, kde si odskakujeme na malou a zároveň hasíme žízeň pivem. O pár minut, později jak už je mým zvykem, si dávám zmrzlinu. Jitka to komentuje s poznámkou, že se z toho určitě potento… No možná jo, ale můžu já za tyhle splašené chutě? Na nábřeží zatleskáme rybářům, kterým se zrovna, když je míjíme daří z vody vytáhnout rybu. Pak už pokračujeme podél vody směrem k mostu, kde naše dnešní procházka začala. Je to tady opravdu kouzelné a tak není divu, že je to trošku přelidněno. Že tu je restaurace vedle restaurace a také krámky se suvenýry, je tak trochu očekávané, ale co nás překvapuje jsou domy s cedulkami, které oznamují, že se jedná o konzuláty různých zemí.

Blázen nebo sebevrah?

Přecházíme most a když už jsme skoro na druhé straně, tak naší pozornost upoutá jakýsi blázen, co je vysvlečený a stojí na místě v celkem husté výšce nad vodou. První co mě napadne je, že to je sebevrah, ale když vidím u mostu jeho další kamarády, tak se uklidním s konstatováním, že jde jen o debila. Zatímco jeho kamarádi obcházejí všechny čumily kolem s kloboukem na peníze, on se připravuje ke skoku. Jeho sportovní postava připomínající sumo zápasníka dává už dopředu najevo, že nepůjde o ladné protnutí vodní hladiny a po pár minutách se to také potvrzuje.

Nejde sice o klasický placák, ale i tak mám pocit, že vlny vzniklé dopadem jeho těla by dokázali převrátit i “jachtu” našeho prezidenta. Je horko a tak je na čase se nějak zchladit a proto v další hospůdce u mostu si dáváme malé pivo. Pak vyšplháme do kopce a vydáváme se po horní části mostu zpět na druhou stranu.

Zmrzlina s chutí portského? Ano, jednou prosím.

Cukrárna nabízející speciální zmrzlinu se slevou pro poutníky nás zastavuje a já si dávám kopeček zmrzliny s chutí toho portugalského moučníku, co si dáváme k snídani a kopeček zmrzliny s příchutí portského vína. Jitka už to ani nekomentuje. A nekomentuje ani když se k ní přidávám o další půlhodinu později, když si kupuje plechovku piva. Je horko a tak se snažíme trošku zchladit. Mimochodem zmrzlina byla výborná. 

Metrem se vracíme na pokoj, dát si sprchu a vzít si čisté tričko. Pak se vydáváme naproti hotelu na jídlo do restaurace, kde si objednáváme stejně jako ostatní domorodci kolem místní specialitu Franchenzinu.

Místní specialita

Kdo neví, tak je to vlastně klasický toust, kde je uvnitř maso, celé je to zapečené sýrem a zalité nějakou rajskou omáčkou. Není to špatné, ale aspoň vím co si příště nedám. Není to totiž ani zrovna laciné jídlo a za těch cca. 7€ bych se najedl v Portugalsku líp.

Mezitím padá tma a my se metrem vydáváme opět za most na vyhlídku, abychom viděli Porto i ve večerních hodinách. Opět výhled, který nám bere dech a to opět i díky několika pitomcům, co si neváží života a ve výhledu jim viditelně překáží zábradlí, a tak sedí nad tou velkou propastí jen tak na samém kraji kamenné zídky. Dnešní couráni po městě nás celkem unavilo a míříme zpět na hotel a jdeme spát před zítřejší cestou domů.