Camino 2018 – Porto

Noc byla klidná až na to, že z vedlejšího pokoje, kde spal na posteli nad Mary nějaký cyklista, co dorazil na Albergue se svými kolegy až večer, se ozývaly zvuky připomínající zvuk motorové pily.

Kam zmizel cyklista

Únava je ale silnější a tak usnutí není tak velkým problémem. Horší je, že se v noci ohlásí večerní víno a tak chtě nechtě musím vylézt z postele a potichu jdu dolů na záchod. Cestou se podívám do vedlejšího pokoje, odkud i nadále zní ten divný zvuk. Nicméně mě zaráží prázdná horní postel nad Mary. Po návratu zaléhám zpět na postel, kde pokračuji ve spánku.

Ráno jdeme s Jitkou na záchod a vyčistit si zuby. Dole mi říká Jitka jestli jsem si všiml, že v kanceláři, přes kterou se chodí, někdo spí na zemi. V tu chvíli mi to docvakne a začínám se smát. Když jsem konečně schopný mluvit, říkám Jitce, ať se pozorně koukne do pokoje vedle nás, až půjdeme zpět nahoru. Když tam vidí prázdnou postel nad spící Mary, je jí to taky jasné a má co dělat, aby nevyprskla smíchy. Na pokoji se jí svěřuji, že mě v noci při mě noční procházce na záchod napadlo, že svého spoluležníka pro nějakém nádechu prostě vdechla… 😂

Od Hanky, která s námi šla kousek etapy z Lisabonu máme zprávu, že opět změnila plán a dokonce i celé Camino a teď se aktuálně přesunula na pár závěrečných etap na Camino Norte. Bereme batohy a vycházíme ven. V dálce před sebou tušíme Jannika, ale nemáme ho v plánu stíhat. Necháváme tomu volný průběh. Tušíme, že na něj možná narazíme v Portu kde, jak nám při včerejší večeři prozradil, má stejně jako my téměř dva dny volna před odletem domů. 

Tanec mezi kapkami deště

Venku poprchává a pohled na nebe dává tušit, že možná dnes přijdou na řadu pláštěnky. Ale protože jsou tyhle kapky celkem příjemné a protože víme jak se ze zamračené ranní oblohy dokáže stát dokonale čistá obloha, tak necháváme pláštěnky v batohu a jdeme mezi kapkami deště. Pravda je, že na Caminu tolik nenáviděné dlažební kostky se ve spojení s kapkami deště stávají celkem nebezpečným trenažérem tance. Naštěstí máme hůl a ta naše pokusy o brakedance vždy ustojí.

Po několika kilometrech vcházíme do lesíka, který připomíná neproniknutelnou džungli. Stoupáme do kopce a společnost nám dělá jakýsi běžec, který běhá tam a zpět. Natáčíme video z poslední etapy a zároveň se loučíme s přírodou. Poprvé v životě vidíme korkovníky. Jsou zbavené kůry do výšky 2 metrů. Pod jedním z nich leží kousky kůry a tak si bereme jeden malý kousek kůry na památku. Míjejí nás cyklisté a mám pocit, že jeden z nich je ten, co spal v kanceláři. Zajímalo by mně, jak svůj útěk z pokoje vysvětloval svým spolujezdcům.

Porto

Přicházíme do Porta. I když od cedule, která nám oznamuje, že už jsme v Portu, je to ke katedrále ještě dost kilometrů, tak i přesto už teď vzpomínáme, co jsme za těch pár dnů zažili, kdy jsme si sáhli na pomyslné dno, kdy jsme potkali Mary a ostatní, kde a co se nám to líbilo a co naopak ne. Společným vzpomínáním cesta utíká ještě rychleji.

A tak ani se nenadějeme a před námi už je most krále Ludvíka I. a vlevo od něj je vidět katedrálu. Těšíme se tam, ale zároveň se nám tam ještě nechce. Prodlužujeme si tedy trasu aspoň o pár metrů odbočkou ke kostelu Santa Clara, odkud je bezva výhled na Porto. Kostel je zajímavý tím, že ho má v držení armáda, ale vstup do něj je povolen po zaplacení vstupného. Nás ale kostel teď neláká. Zato vyhlídka od něj je fascinující a doslova nám bere dech.

Chvilku trvá, než jsme schopni natočit další video z cesty. Pár cvaknutí foťákem a hurá ke katedrále. Jdeme po mostě a pohled dolů mi nahání hrůzu. Tahle výška mi nedělá dobře. Lidí je tu spousta a chvilkami nám to připomíná Istanbul. Lidská řeka, která se valí po celé šířce mostu je sem nahnána k zábradlí projíždějící soupravou metra. 

“Štěstí není něco, co je již vytvořeno. Pochází z vašeho vlastního jednání.”

Je to tady. Je přesně 11:11hod a my stojíme před katedrálou. Víme, že razítkem do kredenciálu máme pro letošek konec a tak děláme jako, že si prohlížíme katedrálu a uměle to protahujeme.

Konec pouti

Natáčíme další video a jen ho dokončíme, tak k nám přistupuje nějaký (jak by Terka řekla) cápek, který nám pantomimicky předvádí úder razítkem a ukazuje, že máme jít dovnitř do katedrály. Nechápavě se po sobě s Jitkou podíváme a pak tedy jdeme do katedrály. Jak vypadá uvnitř, nedokážu odpovědět, protože to nějak nevnímám. Jen slyším úder razítka do našich poutnických pasů.

Pro jistotu si kupujeme ještě dva záložní pro příští rok a vystupujeme z katedrály. Kolem vidíme poutníky, kteří se na svou pouť teprve chystají a my jim strašně závidíme. Najednou je všude cítit vůně levandule.

V infocentru pod katedrálou si bereme mapu Porta a míříme pomalu do objednaného hotelu. Můžeme jet metrem, ale jednak máme plno času a hlavně se nám nechce. A tak ťapeme pěšky. 

Místo albergue hostel

Najít ulici, kde je hotel, je jednoduché, ale najít hotel se zdá být nadlidským výkonem. Procházíme sem a tam, ale hotel nikde. Až po nějaké době stojíme před vchodem, který ničím nepřipomíná vchod do hotelu. Zmáčkneme zvonek a ozve se hlas. Až poté, co Jitka řekne, že máme rezervaci, tak se otevřou dveře a něco jako recepční a uklízečka s pokojskou v jednom nás pustí dál. Mám pocit, že jsme v hotelu o kterém místní finančák nemá tušení. 

Prý jsme tu trochu brzo a nás pokoj není ještě připravený. Prosíme, jestli si tu můžeme nechat batohy a někde se jen trošku opláchnout a převléct do suchých věcí, abychom nešli ven s propoceným králíkem na zádech. Ochotně nám ukazuje koupelnu v přízemí. 

Po rychlé očistě vycházíme zpět na ulici. Nechce se nám na tu chvilku, než bude náš pokoj hotový, jít zase až do centra a tak jdeme naproti hotelu do restaurace, kde si dáváme studené pivo a Coca colu. Po občerstvení studenými nápoji jdeme na rychlý průzkum blízkého okolí. Postupně zjišťujeme, kde je zastávka metra, kde je krámek pro nákup pití na pokoj apod. V jednom pekařství si kupujeme kousek pizza koláče a pak už se jdeme ubytovat.

Konečně bydlíme

Náš pokoj je s výhledem na ulici, kde je vchod a zařízený je prakticky. Jednoduchá koupelna, dvoulůžko, okno. Především je čistý a bez nějakých potvůrek, které bychom neradi na poslední chvíli tady měli a to je hlavní. Po sprše si na chvilku leháme a přichází mikrospánek.

Probouzíme se, když už je venku šero a domlouváme se, že dnešek už pojmeme volněji a půjdeme se jen projít po okolí a koupit si něco k večeři. Nohy klasicky že začátku protestují, ale zbytečně. Venku je pořád teplo, i když se slunce odebralo na kutě. Výsledkem procházky je koupena pizza a v obchůdku poblíž našeho hotýlku koupené nějaké pití, zahrnující pivo a Coca Colu a také tabulku čokolády. Prostě zdravá večeře.

Pak už se vracíme zpět na pokoj, kde se chováme jako správný vzorek klasické konzumní společnosti. Ležíme na posteli a s pivem v jedné ruce a pizzou v ruce druhé koukáme na televizi.

Naše myšlenky jsou ale úplně někde jinde.

Video z dnešního dne