Úvod Poutě2019 Camino Portugues (PT/E) Camino 2019 – Den 10 Arcade > Combarro

Camino 2019 – Den 10 Arcade > Combarro

od geomarbes
902 zhlédnutí

Ráno jsme vzhůru spolu s prvními odcházejícími už kolem páté hodiny. Nechápu. Venku ještě určitě dvě hodiny do svítání a blázni už odchází. Snažíme se spát dál, ale ani Jitce, ani mně to nejde a tak v šest vstáváme i my. Snažíme se být potichu, i když pokud by na pokoji byli jen Španělé, tak bych jim moc rád vrátil včerejší večer.

V 6:45 odcházíme a venku je ještě tma a celkem i zima. Před albergue si rozcvičujeme nohy a pak už tmavými uličkami jdeme dál.

Když přecházíme přes starý románský most, začíná svítat. Za mostem jdeme mezi domky do kopce a pak už následuje opět trocha přírody.

Cesta vede i kolem plotů, do kterých jsou vplétány klacíky a větvičky do tvaru křížků. Nevím proč to tady je, můžu se jen domnívat, že jak jsem někde četl, tak hodně lidí pouť vykonává za lidi, kteří v rodině zemřeli a tak jsou tu možná ty křížky něco jako památka na ně. Každopádně to působí trošku strašidelně.

Starou římskou cestou

Chvilku jdeme po staré římské cestě, chvilku po pěšině ve vysoké trávě, chvilku po klasické cestě mezi vinicemi. Jde se dobře a ani nohy dnes neprotestují. Pomalu si zvykly na denní rytmus. Otravné jsou jen puchýře, ale i s nimi se dá jít.

Po cestě je nějaká série kešek, věnovaná této pouti a tak si cestu zpříjemňujeme hledáním krabiček. Někdy jsou kešky ukryté nesmyslně mimo cestu a kvůli pár krabičkám odbočujeme z trasy i 200-300 metrů. Víme ale, že můžeme odlovit jen několik kešek, protože další jsou na té kratší trase z Pontevedry do Santiaga, z které ale za Pontevedrou odbočujeme na trochu delší Espiritual variantu a tak menší prodloužení dnešní trasy kvůli keškám přijímáme.

V jednom lesíku nalézáme místo, kde zřejmě odchytávají poutníky místní prodejci. Jsou tu siluety poutníků i katedrály v Santiagu. Jsou tu i prodejní pultíky z euro palet. Naštěstí tu ještě nejsou prodejci a tak si v klidu děláme pár fotek a poté pokračujeme dál.

Volá Barča. Prý: “Dycky Most”. Takže je v Mostě. Je hezké, že se zajímá jak se máme a kde jsme. Většinou má dar zavolat, když funíme do kopce a to pak musíme vysvětlovat, že jsme v pořádku, jen že se špatně telefonuje a zároveň šplhá do kopce. Teď ale volá naštěstí v okamžiku, kdy procházíme lesíkem těsně před Pontevedrou.

Pontevedra

Pontevedra je město s přibližně 80 tisíci obyvateli, má dost památek a pro zajímavost – stavěla se tu loď Kryštofa Kolumba, slavná Santa Maria. Pontevedra měla být naším dalším cílem, ale je to zase větší město a hlavně se tu spojuje pobřežní trasa s trasou centrální a logicky tu budou albergue více obsazené. Navíc máme dobrý čas a tak chceme jít dál a ubytovat se až na espiritual variantě trasy. Tam doufám, že počet poutníků bude o dost nižší.

Na kraji města kupujeme v supermarketu banány, vodu a Cola Colu. Procházíme městem a v tom pípne SMS. Po přečtení se musím smát. Terka si spletla mé číslo s číslem dědy, který ji má vyzvednout na nádraží a píše: “Ahoj dědo, dneska přijedu ve tři”. A protože je slušné, aby děda odpověděl, tak píšu: “Ahoj vnučko, já nebýt tvoje dedečka.” S dětmi i když už jsou velké, je prostě legrace.

Zkoušíme v lékárně koupit Voltaren tablety. U nás se sehnat nedají, v Portugalsku bez problému a tady je sice mají, ale prý bez předpisu ne. Voltaren tablety jsme si koupili na loňském Caminu a je pravda, že když byl náročnější den a bolely nás nohy nebo záda ze špatně usazených batohů, tak Voltaren tabletka pomohla. Letos ale máme zřejmě smůlu.

Tarta de Santiago

Jitka volá své mamce. Dneska má narozeniny a tak jí přejeme vše nejlepší. V kavárně si dáváme kávu a moučník Tarta de Santiago. Úžasný dort z mandlové moučky. Recept zde. Je výborný, ale pekelně drahý, zvlášť v kavárně a zvlášť v kavárně ve větším městě jako je Pontevedra.

Z kavárny přecházíme řeku po starém mostě z roku 1165 Ponte do Burgo. Za mostem už jen pár ulic a jsme z města venku.

Jitka hlásí, že před námi je keška, jenže na místě kde má být tankuje nějaký maník vodu ze studánky do láhví. Naštěstí je keška schovaná o kus dál za stromem. Po jejím odlovu si jdeme také my doplnit vodu ze studánky. Je krásné studená a je podobná našim pramenům v Mariánských Lázních.

Na křižovatce cest

Před námi je křižovatka tras. Doprava vede kratší a rychlejší, doleva Espiritual, tedy ta naše. Odbočujeme tedy vlevo a doufáme, že většina poutníků zvolí kratší trasu.

O Convento

Vlastně hned po odbočení je to šplh do kopce po kterém následuje další a další. Když konečně vyfuníme ke kostelu svatého Petra, tak se musíme chvilku vydýchat. Následuje cesta lesem, kde ochutnáváme lesní jahůdky a pak cesta podél silnice až do O Convento, kde chceme dnes přenocovat. Jenže ouha. Klášter už dávno neslouží poutníkům, ale bohatší vrstvě a tak dostáváme sice nabídku pokoje se slevou, ale raději pokračujeme dál.

Kolem sportoviště se blížíme k zátoce, kde viditelně hodně místních využívá odlivu k sbírání mušlí. Cestou míjíme pár lovců, kteří se vracejí k autu s plnými koši.

Horko je už opravdu hodně velké a tak se domlouváme, že si najdeme bydlení v Combarro. Jitka pohotově přes aplikaci Booking nalézá volný pokoj v hotelu Hogar del Puerto za 35 €. Nejlevnější volné ubytování. 

Combarro

Uličkami rybářského městečka se probíjíme k našemu noclehu. Konečně jsme tu. No hotel…ale dejme tomu. Dole je něco jako restaurace (tři stoly, 12 židlí), bar a za ním maník, který na barmana moc nevypadá. Nicméně o naší rezervaci ví a za chvilku máme klíče od pokojíku. Ten vypadá lépe než restaurace.

Po sprše a vyprání natahujeme na balkónku naší šňůru a věšíme prádlo. Na chviličku si leháme, ale protože je riziko rychlého usnutí, tak raději vstáváme a jdeme na průzkum okolí a zjistit zdejší možnosti večeře. Že se můžeme najíst i v našem hotelu víme. Menu za 11 € ale bereme jako nouzovku a tak koukáme po jiné možnosti. Hned naproti nám nemají menu, ale jednotlivá jídla. Jenže ty ceny…od 18 € výš. Další restaurace s pizzerií dohromady nabízí menu za 12,50 € a protože menu s pizzou za tu cenu nechceme, tak máme jasno. Najíme se u našich domácích.

Rozhodnuto – chceme ochutnat místní speciality

Vracíme se tedy do hotelu a ptáme se po menu. Prý máme přijít až ve 20 hod., tedy za tři hodiny. Aha, takový zájem asi nečekali a kuchař musí rychle na moře něco nachytat a poté nastudovat, jak jak co uvařit, pomyslím si a ani netuším, jak blízko jsem pravdě. No nic, půjdeme se zatím projít. Procházku po městě začínáme ve staré části městečka, kde bydlíme. Malebné uličky, staré domky a kašny jsou úžasné.

Přicházíme k silnici, za kterou je o dost novější část městečka. Líbí se nám tu o dost méně, ale nějak zabíjíme čas. Jdeme si tedy odlovit keš k blízkému kostelu a cestou zkoušíme lékárnu, jestli nebudeme mít s tabletkami Voltaren větší štěstí. Máme, lékárnice nám ochotně prodává balení a za cenu mnohem nižší než je v Portugalsku. Naproti v nějakém supermarketu rozumné velikosti si kupujeme něco málo pití jak na pokoj, tak na zítřek a nějaké dobroty na doplnění energie na další den.

Vracíme se na hotel, na balkóně sbíráme prádlo a protože je je ještě hodina času na večeři, na chvilku si leháme. Leží se tak pohodlně, že si pohráváme s myšlenkou se na večeři vykašlat, něco pojíst z našich zásob a jít brzy spát. Mám (z dnešního pohledu) dost blbou námitku, že bychom toho třeba mohli litovat, že jsme si tady nedali nějaké místní speciality. A tak vstáváme a přesouváme se dolů do restaurace.

Jdeme večeřet

Za barem nikdo, ale trpělivě čekáme, jestli si nás někdo všimne. Na stole je prostřený papírový ubrus. Něco pamatuje, protože fleky na něm jsou podle mého úsudku z různých pokrmů a různého data. Za sebou slyším vrznout dveře od místnosti, kde tuším jídelnu. Otočím se a kráčí k nám nějaká shrbená babka. Obratně a stylem kouzelníka “vyměňuje” náš ubrus jeho otočením tak rychle, že drobky z něj sněží ještě pár vteřin poté. Každý dostáváme příbor a talíř. Jitka má na svém talíři drobek. Chce na něj upozornit, ale babka je rychlejší a zřejmě jako bývalá profi hráčka kuliček jediným cvrnknutím talíř očišťuje.

A hned na nás spustí něco ve Španělštině, ovšem s místním dialektem, vylepšený chybějícím chrupem. Naštěstí vstupuje dovnitř nějaký cápek, který se nám snaží anglicky překládat, co tahle paní po nás chce. Jestli je tohle servírka, tak nechci vidět kuchaře. To samozřejmě ještě netušíme, že před námi stojí servírka a kuchař v jedné osobě. Prý co si dáme. Odpovídáme, že menu. Prý ano, ale že si musíme vybrat předkrm a hlavní chod. Domlouváme se, že riziko snížíme výběrem od každého něco.. A tak si Jitka dává jako předkrm empanadu a já kývám na nabídku žebírek. Jako hlavní chod si Jitka vybírá nějaké Currasco a já sardinky. K pití Coca Colu. Coca colu pijeme při pohledu na špinavou skleničku raději z plechovky, ale to už se nese předkrm.

Co to na nás zkouší?

Empanada je pšeničná kapsa plněná nejčastěji masem, ale to co dostává Jitka vypadá jako něco, co už někdo jedl nebo jako španělská verze žemlovky. Ne, opravdu se Jitce ani pokrmu nesměju. Já totiž dostávám talíř s velkým otiskem palce této kuchařky a na něm žebírka, tedy původním povoláním. Teď to jsou jen kosti, na kterých jsou jen zbytečky masa, to vše přelité nějakou oranžovou mastnou omáčkou.

Talíře po ochutnání obsahu odsouváme na kraj stolu. Sice nás napadne tohle menu ukončit, ale říkáme si, že přece všechno nemůže být taková tragédie. Opět se mýlíme. Babka odnáší talíře s předkrmem zpátky a něco brumlá pod vousy. To se tak říká, ale tahle paní opravdu cosi brumlá pod svými vousy.

Hurá na hlavní chod

Za chvilku máme před sebou talíře s hlavním chodem. Currasco má být kus masa na jehle. Místo toho dostává Jitka nějaké nudličky s hranolkami a já sardinky. Jitka říká, že má strach to jíst a já se jí nedivím…celé to opět plave v oleji a nijak vábně to nevoní. Jitka, která sedí čelem ke kuchyni, či lépe řečeno naproti alchymistické dílně mě upozorňuje, že ta divizna načuhuje a sleduje, jestli nám hlavní chod bude chutnat stejně jako předkrm. Jitky jídlo odsunujeme a společně se vrháme na sardinky. V Porto Mougas byly senzační a myslím, že se na nich nedá nic zkazit. Teda myslel jsem si to. Teď vím, že když má kuchař nadání, tak zkazí všechno. Ryby polosyrové, no děs, běs. Držím jednu sardinku jako malej Jirka Škopek držel králíka ve filmu Slunce, seno, jahody a chce se mi říct to samé jako řekl on: “se pobleju” a jako bych slyšel kuchařku “aby ses neposral”. Jenže to se právě bojím, že nás dneska nemine.
Z pochopitelných důvodů nehodláme riskovat chuť kafe a moučníku, který má být v menu a dnešní večeři odpískáváme a odcházíme.

„Jídlo je buď nezdravé nebo nechutná“

Citáty mám rád kvůli moudrosti a poučení, které přinášejí, ale podle tohoto jsme měli nejzdravější pokrmy na světě.

V pokoji při usínání máme oba strach, jak v noci zareagují naše vnitřnosti na dnešní gastronomický zážitek. Tohle se přece nedá přežít bez úhony.

Porto >> Santiago de Compostela – Etapa 10 Arcade >> Combarro – 26 km

Video z dnešního dne

Mohlo by se vám také líbit

2 komentářů

Růžena Mužíková 9. 9. 2019 - 10:14

Ahoj,škoda že jsi ten plot s těmi křížky nevyfotil. Hezké čtení. Zážitek s večeří mi vlní žaludek při pouhém čtení. No,to by bylo něco pro mně. Fuj!!! Tak zítra…

Odpovědět
Jitka a Martin 9. 9. 2019 - 12:46

Ahoj, díky za komentář. Plot s křížky je ve videu. Jídlo opravdu stálo za to, ale druhý den po cestě jsme se tomu docela zasmáli.

Odpovědět

Napsat komentář

* Použitím tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací

Zásady ochrany osobních údajů a cookies