Úvod Poutě2019 Camino Portugues Camino 2019 – Den 09 Vigo > Arcade

Camino 2019 – Den 09 Vigo > Arcade

od geomarbes
2 komentářů 236 zhlédnutí

Vstáváme bez budíku, jako bychom se nemohli dočkat další etapy. Těšíme se moc, ale i tak musím přemlouvat chvilku nohy, ať nedělají drahoty. Z hotelu vycházíme kolem půl osmé a čeká nás probíjení se ulicemi tohohle celkem velkého města. V aleji podél chodníku neodoláme a utrhneme si mandarinku. Fuj, je samá pecka a přezrálá. No jasně, vždyť je květen, že jo.

Město se pomalu probouzí a tím houstne provoz jak na silnicích, tak na chodnících. Zelináři doplňují čerstvé zboží a my dostáváme nápad, že bychom si pro jistotu koupili ještě jednu vodu a banány na dnešní cestu. Jitka přebíhá silnici a jde nakupovat, zatímco já hlídám batohy. Za chvilku se Jitka vrací jen s vodou. Prý tam ten maník nemá žádné cenovky a cenu vymýšlí podle nálady. Tu má asi hodně blbou, protože za vodu Jitka platí přes jedno euro a za dva banány prý chtěl to samé. Vodu potřebujeme, banány koupíme jinde. Zloděje podporovat nebudeme.

Zase nějaká slavnost?

I tady je asi nějaká slavnost podobná té v Agueda. Ulice jsou vyzdobené zavěšenými deštníky. O kus dál deštníky střídají nafukovací balónky a pár metrů dál rybičky, medúzy a jiné mořské potvory, vystřižené z barevného papíru.

Doháníme jednu poutnici, která je zmatená jak benátský holub. No pravda je, že tady to se značením svatojakubské pouti Španělé nijak nepřehání. A tak jí ukazujeme kudy vede cesta dál. Potřebujeme se napít, čímž jí dáváme náskok.

Následuje kopec takového sklonu, že mám pocit, že se každou chvilku dotneme rukama země. Achilovky křičí a upozorňují nás, že takhle teda ne. A tak kopec stoupáme ne přímo, ale jako by tu byly serpentýny. Doleva, doprava, doleva, doprava. Sice na dvacet kroků ukrajujeme z kopce možná 2-3 metry, ale je to pohodlnější a tolik to nebolí.

Tohle město nemá konec. Opakuji se, ale putování městem bolí a je otravné. Aspoň, že je pod mrakem. Jenže žádná velká výhra to ale není. Vzduch je těžký a připomíná deštný prales. Cítím, jak mi pomalu stéká pot po zádech.

Uff, město za námi

Konečně je tu kousek přírody. Lesík nebo spíš nějaký park. Z dálky je slyšet nějaký rámus, z kterého se naštěstí klube vodopád. A u něj hurá hurá lavička. Sundaváme batohy a přezouváme ponožky. Jitka odbíhá pro kešku a po jejím návratu si dáváme sušenku Be Be dobré ráno nebo něco, co jí vzdáleně připomíná a ještě chvilku relaxujeme.

Začíná mrholit, ale ono je to jedno. Díky stromům na nás nepadne ani kapka a i kdyby, tak se nerozmočíme. Cesta lesíkem je příjemná. Cestu nám zpříjemňuje okolí a usměvaví lidé, které potkáváme. Velká skála ve tvaru ryby je úžasná a nenásilně dodekorovaná.

Z lesíku jsme venku a začíná pršet docela dost a tak podruhé na letošním caminu navlékáme plášťěnky a jako dva zvoníci od Matky Boží s velkými hrby na zádech pokračujeme dál. Absence kaváren tady ve Španělku je opravdu oproti Portugalsku velká a náš každodenní rituál během pouti tím dostává velké rány.

Redondela

Redondela nás vítá se zataženou oblohou a ustávajícím deštěm. Tady by mohla nějaká kavárna být, říkáme si a opravdu je. Uvnitř je ale plno a tak se usazujeme v zasklené terase venku pod střechou, kde je ale kuřácký prostor. Na oplátku všem těm kuřákům sundaváme boty. Stav je tedy 1:1.

Objednáváme si na první pohled hezké a lákavé moučníky. Já něco, co připomíná jablečný závin. K tomu samozřejmě dvě kávy. Cenu si už nepamatuji, ale vím, že jsme se celkem lekli účtu. Každopádně pachuť moučníku, který se hodí spíš na fotografování než na jídlo mám dodnes. Nevím jestli jsem to už zmínil, ale Portugalsko – chybíš nám!

Z ulice je slyšet brzdění auta a psí zavytí. Snad se nic nestalo, říkáme si. Pomalu balíme věci a z kavárny míříme dál. Na místě, kde bylo slyšet brzdění auta a vytí psa je normální provoz, takže se asi nic nestalo. „Zvířecích fotografií“ jsme na silnicích během pouti viděli už tolik, že o další podívanou vážně nestojíme.

Vymotáváme se z uliček Redondely a míjíme další poutníky. Na konci města je automat určený primárně pro poutníky. Je zde zdarma wifi a možnost koupit si v automatu studené pití i něco malého k snědku. Nic z toho aktuálně nepotřebujeme a protože se slunce opět probíjí na oblohu, pokračujeme dál.

Míjíme několik dalších poutníků a držíme se v závěsu za jednou mladou poutníci. Ta ale zařazuje vyšší rychlost a v kopci nám mizí za obzorem. Doháníme ji opět až u dalšího oltáře se vzkazy poutníků, kde se baví s nějakým domorodcem. Jak je míjíme, tak slyšíme jak jí dává tip na nějakou domácí limonádu v blízké vesnici. Spíš mi připadá jako nějaký úchyl a jen doufám, že slečna mu na to neskočí.

Vycházíme z lesíku na silnici, u které stojí stánky s pitím a nějakýma cetkama pro poutníky. Nemáme zájem a jdeme dál.

Albergue má plno

Jitka má tip na albergue, které je v městečku před námi, v Arcade. Jmenuje se albergue Pepe. Cestou k němu míjíme nějaké jiné albergue. To se také stává naší záchranou, když se v albergue Pepé dozvídáme nejdřív z cedulky na recepčním stolku a o chvilku později i od majitelky, že je vše plné.

Ubytováváme se tedy v albergue, kolem kterého jsme o chvilku dříve procházeli a máme štěstí. Mají volno. Dostáváme dvě postele – palandu. Postele jsou tu umístěné v takových kójích většinou po dvou palandách. My máme štěstí, že v naší kóji je jen jedna palanda. Aspoň trochu soukromí.

Po sprše a praní se jdeme podívat po možnostech jídla na večer. Kousek od albergue nacházíme malou samoobsluhu a tak máme jasno, když je možnost ušetřit, tak šetříme. Za pár euro si kupujeme salám, bagety, sýr, olivy, pivo, coca colu a další pochutiny a vracíme se zpět na albergue, kde si dáváme oběd i večeři v jednom na terase. Albergue se mezitím slušně plní dalšími a dalšími poutníky.

Češi do toho

Dnes je na řadě další hokej, tentokrát s Německem. Wifi v albergue nic moc a tak máme v plánu jít do vedlejšího hotelu do restaurace na kafe a přitom se dívat na hokej v telefonu. A tak také děláme. V restauraci si sedáme ke stolu pro dva a objednáváme kávu. Začíná hokej. Nic jiného než dobrý večer u dnešního hokejového utkání ale nevidíme. Wifi je i tady velmi slabá a na přenos nestačí. Zkouším rádio, ale v hluku restaurace není nic slyšet a tak jen díky Barče, která jako by to tušila a posílá nám gól info.

Hokej skončil a my už ležíme na albergue v posteli a snažíme se usnout. V tom přichází parta starších Španělů. Viditelně jsou ožralí. A v tomhle stavu si vybalují věci na spaní, povlékají postele, řehtají se, padají na zem a závodí v prdění. Jsou hluční až tak, že si myslím, že většina poutníků, kteří se snaží usnout čeká stejně jako my, až někomu rupnou nervy jako prvnímu a poté tu hromadně dojde k lynčování.

Porto >> Santiago de Compostela – Etapa 09 Vigo >> Arcade – 26 km

Video z dnešního dne

Mohlo by se vám také líbit

2 komentářů

Růžena Mužíková 6. 9. 2019 - 11:31

Ahoj,i když cesta nepohodlná,zase nabízí pokochání se deštníky,nádhernými květy. A nohy,ty dostávají vážně zabrat. Snímek s vodopádem je nádhernej. Oplátka kuřákům mě rozesmála. Teda ti španělé jsou prasata. Moc se mi líbí všechna fota.

Odpovědět
Jitka a Martin 9. 9. 2019 - 14:35

Tahle trasa byla v prvních kilometrech opravdu „lahůdková“, šplh ven z města byl hodně prudký a nekonečný. Chvála bohu za příznivé počasí (pod mrakem se slabounkým mrholením).
Španělští senioři na albergue překvapili nejen nás, opravdu horší jak puberťáci 🙂

Odpovědět

Napsat komentář

* Použitím tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací

Zásady ochrany osobních údajů a cookies