Camino 2019 – Den 03 Marinhas > Carreço

661

Otevírám oči a rukama se kontroluji, jestli jsem celý. Uff, jsem v pořádku a postel nade mnou je na svém místě. Balíme a jdeme si s Jitkou vyčistit zuby. V koupelně jí říkám, jak jsem rád, že ta palanda tu celkovou váhu vydržela. Prý můžu být rád, že nevím, co se nahoře nade mnou v noci konalo. Že je to opravdu zázrak, že ta postel vydržela.

… a jdeme

Vyrážíme ven. Je to divné a hlavně pro nás nezvyklé, ale nejdeme mezi prvními. Několik lidí zmizelo ještě za tmy. Hned za albergue kolem kostela se probíjíme místní zástavbou. Je to celkem nezáživná cesta a na můj vkus i dlouhá. Těšíme se a doufáme, že už třeba už za další zatáčkou bude konec civilizace a my se dostaneme do přírody. Jediné, co sem tam upoutává naši pozornost je flóra na místních zahradách. Zralé pomeranče, citróny, banánovníky. No skoro jako u nás.

Procházíme kolem místní školy. Nikde nikdo, všude klid. na školní vyučování je ještě čas. Ale jak je patrné ze stěny budovy, něco tu viditelně o poutnících a Camino de Santiago ví.

Konečně se dostáváme mimo civilizaci do přírody a je to pro nás jak živá voda. To ticho. Navíc se tudy jde i přes dost nerovný povrch mnohem lépe než po tom blbém asfaltu.

Konečně divočina

Přicházíme na rozcestí, kde uprostřed je sloup s ukazatelem směru svatojakubské cesty a pod ním malý poutnický oltář s mušličkami. Krásné místo. Na chvilku zastavujeme a z popsaných kamínků a mušliček pročítáme vzkazy ostatních a stejně jako z dalších podobných “oltáříků” na cestě, nám i tady přejíždí mráz po zádech.

Pokračujeme dál a vypadá to tu jako v nějakém zahradnictví nebo parku. Mimo květů kaly jsou tu i další květy, které vidíme poprvé v životě. Následuje zúžení cesty a klesání. Cestou odlovujeme další keš, umístěnou tentokrát u turistického sloupku se samolepkami.

„Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte.“

Elbert Hubbard

Pod sebou napravo slyšíme blížící se šumění vody. Po pár minutách sestupu nás cesta přivádí ke kamennému mostu či k něčemu, co dříve mostem bývalo. Je tu i pamětní deska, oznamující, že zde došlo k utonutí několika dětí.

Následuje výstup do kopce ke kostelu svatého Jakuba. I přestože je stále celkem pod mrakem, tak máme pocit jako bychom byli v deštném pralese. A tak když kopec konečně zdárně vyfuníme, jsme parádně zpocení.

Kostel svatého Jakuba

Vypadáme jako by pršelo. Neprší, ale začíná pršet a my se proto na chvilku přesouváme do kostela, kde podle informační cedule před kostelem, má být razítko pro poutníky.

Razítko nacházíme, ale je v tak dezolátním stavu, že otisk vypadá jako rozmazaná kaňka. A tak bez razítka vycházíme ven a pokračujeme dál.

Cesta vede opět lesem, takže ani nevadí, že trochu prší. Skrze koruny stromů na nás moc kapek stejně nepadá. Bohužel je to úsek, kde se mi podaří svou bambusovou hůl zkrátit. Jitka obětavě i přes můj nesouhlas mění naše hole a my pokračujeme dál.

Chafé – to chce kafe

U kostela São Romão před vesnicí Chafé potkáváme mladý německý pár. Odpočívají a svačí. Místo s výhledem pro krátkou pauzu jako stvořené. Nechceme je ale rušit a jdeme dál. Název vesnice Chafé v nás probouzí chuť na snídani a tak koukáme, jestli tu není nějaká kavárna. Máme štěstí a za chvilku už sedíme venku před kavárnou. Ale je celkem zima a začíná opět pršet a tak se přesouváme dovnitř. Za snídani (4 zákusky, 2 káva a 2 Cola) platíme 7€.

Po snídani už neprší a než dojdeme do další vesničky, tak už vylézá dokonce i sluníčko. Svlékáme mikinu a u nejbližšího obchodu doplňujeme vodu a kupujeme banány. Teda Jitka kupuje a já hlídám venku batohy a klacky. Najednou slyším “Olá” a “Buen Camino” a on to “pan Chrápal” z předchozích dnů. Pozdravíme se a pak mizí za rohem, právě když se Jitka objevuje s nákupem. Když jí říkám, koho jsem tu viděl, tak si samozřejmě myslí, že si dělám srandu, ale nakonec uvěří.

Při uklízení nakoupeného do batohu si chci vyndat poprvé klobouk proti slunci a v něm nalézám sáček a v něm cosi sypkého. Zlí jazykové by mohli tvrdit, že se jedná o muffin z první snídaně, ale já tvrdím, že jsem ho určitě první den snědl. Ovšem přítomnost sáčku s drobenkou mohu vysvětlit snad jen tím, že mi to tam někdo podstrčil.

Následuje výšlap do kopce a pak už z vesnice lesem z kopce dolů. Za sebou máme jednu mladou poutnici a za ní jde pan Chrápal. Kde jsme ho předhonili netuším. V dálce už vidíme město Viana do Castelo. Podle průvodce to má být konec dnešní etapy, ale jednak víme, že místní albergue má neustálé potíže se štěnicemi a také si myslíme, že tam zůstane náš chrápající kolega. A navíc máme v plánu si dnešní etapu prodloužit a dojít až k albergue v městečku Carreco, na které všichni pějí samou chválu. A za to těch zhruba 10 km navíc stojí, ne?

Další deštníkové město

Přecházíme přes most a opět tu fouká silný a celkem i studený vítr. Za mostem jsou směrovky k albergue a na opačnou stranu dál směr Santiago. My volíme pokračování a procházíme krásnými ulicemi. Jedna z nich je takovou slabou kopií deštníkových ulic v Agueda, ale i tak moc hezká.

Už z dálky to vypadalo, že tohle město nemá konce a takhle zblízka je to ještě horší. V ulicích nefouká vůbec žádný vítr a pokud je to ulice, kam paří slunce, tak je tu horko a dusno. V některých částech jako jsou podchody, sloužící zřejmě v noci jako veřejné záchody je směs horka a pachu dost obtěžující. Jestliže se říká, že má člověk na všem hledat pozitiva, tak tady pozitivum vidím ve zrychlení kroku. Konečně jsme v horní části města, kde je daleko větší klid. Pár minut a město necháváme za sebou. Hledáme místo, kde bychom si na chvilku odpočinuli a třeba si dali i něco malého na zub. Nohy po těch kilometrech strávených převážně na asfaltu doslova řvou. Vyšplhání na místo, kde má podle mapy být studánka a posezení sice nabízí krásný výhled, ale bohužel studánku ani posezení tu nenacházíme a tak pokračujeme dál.

Občasné nahlédnutí do zahrady přes plůtek nám skýtá pohled na netradiční pojetí zahradní architektury. Prostě tenhle člověk musí být trošku kutil a hlavně blázen do tvoření z plechu se zálibou v červené barvě.

Když si tělo řekne, pak je lepší poslechnout

Procházíme nějakou vesničkou a není si kde sednout. Před nějakým domem ale něco jako kamenná lavička je a tak se usazujeme a necháváme chvilku nohy odpočinout. Je tu klid, teda kromě pár aut, co kolem nás za tu půlhodinku pauzy projedou a mimo několika poutníků, kteří kolem nás procházejí bez odpovědi na pozdrav, jako bychom tu ani nebyli.

Zvedáme se a jdeme dál. Boty opět zlobí a tak střídám na nohách, co se dá. Cesta vede po kostkách, balvanech, vysokou trávou i pískem. Před sebou vidíme cíl dnešní etapy – Carreço.

Carreço a smutné uvítání

První, co míjíme je kostelík a několik slavnostně oblečených lidí. Říkám Jitce, že tu asi je nějaká slavnost. Když míjíme vchod kostelíka, je nám jasné, co se tu děje. Ve vchodě kostela stojí otevřená rakev s nebožtíkem. Takovou “slavnost” jsem samozřejmě neměl na mysli, ale bohužel to k životu také patří.

Pod kostelem si kupujeme zmrzlinu a pokračujeme k albergue. Cestou chceme odlovit jednu kešku na ulici a protože zrovna někdo jde proti nám, tak děláme, že se rozhlížíme. Ochota místních je někdy až moc velká. O tom se přesvědčujeme v okamžiku, kdy se u nás protijdoucí člověk zastavuje a ptá se nás, jestli potřebujeme s něčím pomoct. Ochotně nám vysvětluje, kde najdeme albergue a protože se nám nechce mu vysvětlovat, že hledáme kešku a následně mu vysvětlovat pravidla této hry, tak kešku necháváme keškou a pokračujeme dál.

Top ubytování

Těsně před albergue doháníme dvě poutnice a zatímco ony se před albergue zastavují a zřejmě dumají, jestli zůstat nebo pokračovat, my máme jasno a navíc jsme si tady včera postel zajistili emailovou rezervací.

Majitel albergue je prima chlapík, který nám ukazuje, kde co je a prý ať se nejdřív ubytujeme a osprchujeme a pak že spolu spácháme zaplacení noclehu a zapsání do knihy. Albergue uvnitř vypadá jako velká jeskyně rozdělená na jednotlivé místnosti. Moc se nám to líbí a snad jako jediná slabina je sprcha a záchod, které jsou odděleny skleněnými dveřmi od ložnice, takže jakýkoliv pokus tréninku části těla na pěveckou soutěž (horní části, pokud je člověk ve sprše nebo spodní části v případě pobytu na záchodě) má své posluchače.

My využíváme toho, že na pokoji je zatím jen dvojice Němců. Ona starší a ne moc sympatická, on potetovaný typ motorkáře – o dost mladší než jeho partnerka a zároveň víc společenský. Prohodíme pár slov a pak hned využíváme volnou sprchu a spolu s očistou těla si pereme věci. Po pověšení vypraného prádla na venkovní sušák a vypití jednoho pivka jdeme konečně udělat check-in. Během této procedury se dozvídáme, že v jedné restauraci pár stovek metrů odsud mají poutnické menu. Takže hurá – jídlo zajištěno.

Poutnická dietní večeře

Najít restauraci vyžaduje dost velkou fantazii, protože tu nejsou žádné poutače. Uvnitř je plno stolů, ale většina prázdných. Jen u tří stolů už sedí poutníci a něco baští. Usazujeme se k prázdnému stolu pro čtyři a po příchodu servírky si objednáváme 2x peregrino menu. Máme na výběr gril talíř nebo ryba talíř. Takže si dáváme já gril a Jitka rybu. Nejdřív dostáváme polévku, a brambůrky a poté už se stůl začíná plnit. Rýže, brambory, salát, zelenina a samozřejmě velký talíř masa a ryb. K tomu víno a nakonec káva a moučník tarta de Santiago. Jsme tak přecpaní, že ani neremcáme nad cenou, která je za menu pro poutníky zatím rekordní a to 12,50€.

Po jídle se doslova táhneme jako smrad s plnými žaludky na albergue. Leháme si spolu na chvilku na spodní palandu a posloucháme právě probíhající hokej na MS, kde naši hrají s Itálií a zároveň jednoho spolunocležníka – účastníka pěvecké soutěže na záchodě. Únava ale přichází a tak si jdeme vyčistit zuby a spát.

Porto >> Santiago de Compostela – Etapa 03 Marinhas >> Carreça – 32 km

Video z dnešního dne