Úvod Poutě2019 Camino Portugues Camino 2019 – Den 05 A Guarda > Porto Mougas

Camino 2019 – Den 05 A Guarda > Porto Mougas

od geomarbes
2 komentářů 225 zhlédnutí

Spánek v dobré a čisté hotelové posteli přišel vhod a tak místo počítání pupínků od štěnic, řešíme jediný problém a to posun času. Sakra jak to je. Je čas na telefonu už ten španělský, tzn. stejný jako u nás doma nebo ještě portugalský, tzn. o hodinu posunutý zpět. Je to fuk a tak vyrážíme a cestou snad zjistíme jak to tedy je.

Slunce je schované za kopcem a jeho paprsky tak osvětlují jen část přírody před námi. Dokonalé přírodní stínové divadlo. Ve stínu je celkem zima a tak natahujeme na sebe větrovky. Tyhle trasy podél oceánu jsou kouzelné a člověk se tu cítí svobodný a zbavený všech bolístek a starostí.

Antické akvárium

Cestou vidíme něco jako zbytky nějaké pevnosti. Z informační cedule se dozvídáme, že se jednalo o Cetarea da Redonda, starověkou mořskou sýpku či lépe řečeno o rybí farmu. Uvnitř této kruhové stavby se chovaly ryby a také korýši, zejména pak humři a langusty.

Je to smutný pohled. Ne tak na zbytky této farmy, jako na stezku, která zde končí a žene nás do kopce směrem od oceánu k silnici.

Slunce už mezitím vylezlo i nad nejvyšší kopec a svítí na vše kolem nás. Jdeme svižným krokem, protože podél silnice je to něco, co nás až tak neba a tak není divu, že to chceme mít co nejdříve za sebou. Díky rychlé chůzi předbíháme jednoho z Čechů, kteří na albergue dělali takový kravál. Pozdravíme se s ním a prohodíme pár slov. Dozvídáme se, že s tou partou nemá vlastně nic společného, že jde sám a sem tam se s nimi potkává. Loučíme se s tím, že se ještě určitě někde potkáme.

Móda ala camino

Nohu mám jak v ohni a tuším, že bota mi opět dělá naschvály. Na chvilku se zastavujeme a já osvobozuju nohu ze sevření tohohle mučícího nástroje, nazývaného bota. A hned vidím problém. Prodřená pata v botě znamená další nechtěný přírůstek na noze a nucené přezutí do sandálů. A ačkoliv se mi to příčí, tak si nazouvám do sandálů ponožky.

„Módu si můžete koupit, ale styl, ten musíte mít.“

Coco Chanel

Štěstí, že mám černé jak ponožky, tak sandály, takže pokud se budu držet od ostatních lidí v dostatečné vzdálenosti a zároveň budu nohy udržovat v tak rychlém pohybu, aby nikdo nedokázal zaostřit na mé obutí, tak bude vše v pořádku. A i kdyby, tak tady jde o pohodlí a ne o módu a komu se to nelíbí, ať … a tak dále…

Cesta pokračuje kus po silnici, kus mezi domy, ale co nikde nevidíme, je otevřená kavárna. Teprve po nějakých 13-14km přicházíme do vesnice Oia a tady to vypadá nadějně. Jenže restaurace nebo co to je, má právě zavřeno a připravují stoly na oběd. My oběd nechceme a tak s malou zastávkou v místním infocentru pro razítko, razíme dál. Jdeme kolem kláštera Royal Monastery of Santa María de Oya a za ním vidíme na křižovatce cest upoutávku na cafeterii. Není to daleko a pár km už máme s naší plnou polní v nohách, takže se vydáváme na pozdní snídani.

Káva se zákuskem?

V kavárně si sundaváme batohy a jdeme k pultu. Coca Cola a kafe s mlékem není problém. Bohužel ale nejsme v Portugalsku a tady prostě ke kafíčku nic nemají. Je tu možnost koupit si malé croissanty. Lepší něco než nic. A prý si máme jít sednout, že nám káva bude za moment přinesena. Než si stihneme sundat boty je tu káva a s ní i minimuffiny – prý dárek ke kávě. Asi jsme vypadali dost zklamaně. Chci navrhnout Jitce, že si můžeme nějaké muffiny vzít sebou, ale tenhle nápad zavrhuju. Kavárna se plní místními a tak dojídáme, dopíjíme a pokračujeme dál.

Cestu nám kříží stádo koz, ale naštěstí mají pasáka a rozum, protože z cesty odskakují stranou a my tak můžeme projít. Po několika dalších kilometrech přicházíme do městečka Viladesuso, které je jen kousek od našeho dnešního cíle Porto de Mougas. Volá Barča a ptá se kdy jsme se narodili a proč jsme tak udýchaní. Připomínáme jí, že jsme na pochodu a že není zrovna legrace jít do kopce a zároveň volat.

Němec, co umí trochu německy

Proti nám jde poutník. Zastavuje se s námi na malý rozhovor. Ptám se ho „Sprechst du Deutsch?“ (mluvíš německy?) on: „Ja, ein bisschen“ (ano, trošku) Já: „Woher bist du? (Odkud jsi?) On: „Aus Deutschland“ (z Německa). No pokud svou odpovědí nemyslel, že jde z Německa, tak celkem vtipné, že jako Němec umí trochu německy. Ještě spolu prohodíme pár slov o tom, co čeká nás i jeho na cestě a pak se loučíme.

Albergue je vedle malé hospůdky a je zavřené. Jdeme se zeptat do hospůdky a prý máme počkat 10 minut. Po uplynutí několika minut přichází sympatický chlapík a prý jestli chceme spát na palandách za 10€ na osobu nebo dvoulůžák za 20€. Při takovém výběru není co řešit. Náš pokojík je v horním patře, v bytě, kde je obývák s palandou a sedací soupravou, záchod s koupelnou, kuchyňka a dva dvojlůžkové pokoje. Jsme tu sami a vypadá to, že budeme mít celý byt pro sebe.

Po vysprchování a pověšení vypraného prádla a po menší opravě boty se vydáváme na menší procházku okolí a odlov několika blízkých keší. Vylézáme z albergue a stolky před hospůdkou jsou plné lidí. V některých poznáváme poutníky.

Blbec zůstane blbcem

Dokonce vidíme i dva Němce, kteří spali nebo měli spát v minulém albergue. Zdravíme se s nimi a oni se ptají, kam jsme večer zmizeli. Říkáme jim o varování, které jsme dostali a že jsme to prostě nechtěli riskovat. Viditelně jsou to takový ty typy lidí, kteří potřebují někoho, z koho si budou utahovat. A tak není divu, že přichází otázka? A tady je to čisté? Ha ha. Pan Werich říkal: „Jestliže se člověk hádá s blbcem víc jak půl minuty, hádají se už dva blbci.“ a tak vyklízíme bojiště a jdeme se odreagovat do okolí.

Kešky nacházíme někde hned, někde to trvá déle. Nevím, ale nějak se nám nechce strkat prsty a ruce do všech mezer v zídkách. Vím prd, co tady žije za pavouky a jinou havěť, takže hledáme pomocí klacíků a to trvá déle. Po pár kilometrech se vracíme z procházky a už se těšíme na zítřejší etapu, protože v dálce tím zítřejším směrem jsme na procházce zahlédli krásný větrný mlýn.

Večeře

Z hospůdky už je cítit vůně a naše chuťové pohárky řvou hlady. Sedáme si dovnitř, protože venku je stále plno a objednáváme si z jídelního lístku grilované sardinky, nějaké vepřové kostky na paprice s hranolkami a dvě piva. Během chvilky už máme jídlo na stole a z okolních stolů, kde další poutníci vybírají slyšíme WOW. Vchází dva korejští poutníci, se kterými jsme se už také párkrát potkali na trase a je vtipné, jak se k nám vrhají a hned, jaké to je a že tohle chtějí také. Po jídle si objednáváme Tarta de Santiago a kávu. Konečně moučník, kterým se dá trošičku nahradit absence portugalských Pastel de nata.

Na bytě zjišťujeme, že už jsou všechny postele obsazené a tak se hned po večerní hygieně přesouváme do našeho pokojíku a zatímco já zapisuji poznámky z dnešního dne a opravuji boty na zítřejší pochod, Jitka se ujímá důležitého úkolu – online vyřizuje žádost o povolení vstupu na ostrovy Cies, kde hodláme strávit jeden den na této pouti.

Porto >> Santiago de Compostela – Etapa 05 A Guarda >> Porto Mougas – 22 km

Video z dnešního dne

Mohlo by se vám také líbit

2 komentářů

Růžena Mužíková 2. 9. 2019 - 20:19

Ahoj,to stínové divadlo je super. Když jsou ponožky v sandálech nutností,jde moda stranou. Slogan od Wercha jsem neznala. Dobrý!

Odpovědět
Jitka a Martin 3. 9. 2019 - 15:30

Opět moc díky za přečtení a milý komentář! Stínohry nás baví 😉 Ponožkám v sandálech se Martin dlouho bránil, ale časem pochopil, že móda jde stranou a musí nastoupit pohodlí. Werichovo citát o blbcích je všeříkající 🙂

Odpovědět

Napsat komentář

* Použitím tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací

Zásady ochrany osobních údajů a cookies