Probuzení je ve znamení totálně ztuhlých nohou a bohužel i zjištění, že všechno vyprané prádlo je stále mokré. A tak musíme improvizovat a to doslova za pochodu. Vycházíme ven, na zádech batohy ověnčené mokrými ponožkami a s jasným cílem dojít si na snídani a pak tedy mrknout na nějaký autobusový spoj do Fatimy.
Hurá na snídani
Najít kavárničku, kde můžeme posnídat není nijak těžké. Před jednou kavárnou stojí něco jako naháněč a jakmile nás spatří, tak nás doslova vtáhne dovnitř a usadí k volnému stolku. Než se vrátí na svůj flek venku, stačí nám doporučit, co si máme dát. Po snídani jsou nohy ještě těžší, ale po pár krocích už se jde prima.
Dokonce chvilku váháme, jestli se na autobus nevykašlat a nejít podle plánu do Fatimy pěšky. Nemožnost vyměnit si po cestě propocené ponožky za suché ale rozhoduje. Na autobusovém nádraží kupujeme lístky a protože je ještě chvilka času, jdeme se projít po Santarému. Nakoukneme do kostela Igreja de Nossa Senhora, poté obdarujeme starou žebračku na schodech kostela a míříme do vedlejší katedrály, kde dostáváme razítko do kredenciálu.
Pak už starobylou uličkou zpět do parku před autobusovým nádražím, kde se na sluníčku pokoušíme co nejvíc usušit ponožky. Blíží se čas odjezdu a tak se přesouváme k zastávce. Cestou kupujeme dvě karimatky ve vedlejším obchodě. Máme v plánu z Fatimy dojít do Tomaru a karimatku chceme pro každý případ. Minimálně pro chvilky odpočinku v přírodě. Laviček a odpočívadel jsme tu na cestě moc neviděli a svalit se do trní podél cesty není úplně tak lákavé. Autobus přijíždí s menším zpožděním a my nastupujeme. Netrvá dlouho a autobus zastavuje ve Fatimě.
„Cestování není nikdy otázkou peněz, nýbrž odvahy.“
Fátima – poutní město
Dříve malá osada nezískala své jméno díky dceři Mohameda, ale díky legendě o muslimské dívce Fátimě. Ta byla při křesťanské rekonvistě (znovu dobývání území) unesena křesťany a později se provdala za křesťanského šlechtice. Před svou smrtí přijala křesťanskou víru a po smrti byla pohřbena někde v místě dnešní Fátimy.
Fátima je celosvětově známé poutní místo, kde došlo v roce 1917 údajně k několika zjevení Panny Marie třema malým pasáčkům. Posledního zjevení bylo přítomno už na 70 tisíc přihlížejících, kteří byli svědky nevysvětlitelných úkazů.
Když se tak kolem rozhlížím, tak přemýšlím, kolik lidí tu bydlelo před stoletím, než tu došlo k několika zjevení Panny Marie. Říkám si, jestli tu má být v neděli ještě víc lidí, tak jsme udělali dobře, že jsme změnili plán. Vydáváme se ke katedrále, cestou kupujeme pohledy a magnetku (na památku). Z dálky je slyšet, že se u katedrály něco děje. Na prostranství před katedrálou je plno lidí, všude je slyšet katolické písně a podle triček mnoha lidí usuzujeme, že tu probíhá nějaká slavnost nebo co. Co přesně ale netušíme.
Místo zázraků?
Chvilku stojíme, meditujeme a pozorujeme lidi kolem. Tohle místo viditelně vzbuzuje v mnoha lidech pocit víry v zázrak. Maminky s postiženými dětmi, nemocné a chromé lidi různého věku tu vidíme na každém kroku. Někdy je to až dojemné a každému alespoň v duchu přejeme, aby se jim jejich přání ohledně uzdravení splnily. Zároveň si díky tomu uvědomuji, jaké máme štěstí my a jak směšná je momentální bolest puchýřů a naše všední problémy . Od místa, kde stojíme je to ke katedrále asi 200 metrů a přesně tak dlouhý je mramorový chodník, kde se celkem dost lidí v kleče snaží dostat ke katedrále a někteří i zpět. Těm, kterým se to podaří, mají být prý jejich hříchy odpuštěny. Nemám pocit, že by moje kolena něco takového dala a tak se přesouváme napravo od katedrály, k památníku – části berlínské zdi, symbolicky spjatý s fatimským proroctvím.
Co to bylo?
Přemýšlíme co dál a v tom nás kdosi osloví. Před námi tu najednou stojí postava, která jako kdyby přišla z jiné doby. Zarostlý muž, oblečený do poutnického starého pláště, s pověšenou svatojakubskou mušlí na krku a s nohama v kristuskách se nás ptá, jestli nepotřebujeme s něčím pomoct. Prý nám může ukázat cestu k albergue pro poutníky, kde se můžeme zdarma najíst, napít a odpočinout před další poutí. V šoku odpovídáme, že právě řešíme otázku, zda se vydáme na cestu hned nebo zítra, ale že budeme asi pokračovat do Tomaru ještě dnes. S vděčností mu děkujeme a loučíme se s ním. Otáčíme se na sebe, jakože co to bylo a okamžitě sahám pro foťák do ruky s cílem vyfotit si toho chlapíka, ale ten jako by se do země propadl. Nevíme co si o tom máme myslet, ale jsme rádi, že máme jeden druhého jako svědka, protože tohle zažít člověk sám, tak o tom raději pomlčí, aby ho druzí neměli za blázna.
Jdeme do info kanceláře u katedrály, kde dostáváme razítka do kredenciálů. Pracovnice informační kanceláře se nás ptá odkud jdeme a kam a poté nám dává mapku s vyznačenou cestou, kudy se dostat do Tomaru. Přeje nám Bom Caminho a boa viagem a my s mrazením v zádech se vydáváme na cestu. Na cestu, během které se nám neustále před očima promítá ono podivné setkání. Nemůžeme dostat z hlavy myšlenky, co by se stalo, kdybychom pomoc a pozvání přijali. Díky zaměstnané hlavě nemyslíme na puchýře a cesta lépe utíká.
Přespání u Bombeiros? Bohužel ne.
Do Tomaru se dostáváme až navečer. Podle průvodce se dá ubytovat mimo jiné i u místních bombeiros, tedy u hasičů, takže naše cesta vede právě k hasičské stanici. Tam ale slyšíme NE a omluvu, či spíše výmluvu, že ubytovávání poutníků není možné, protože právě v té místnosti vzniká hasičské muzeum. No nedá se nic dělat a my jdeme k dalšímu možnému ubytování, sice o dost dražšímu, kde se snad konečně ubytujeme.
Máme štěstí. Hostel 2030 volná místa má, nicméně jen na horních postelích paland a za 15€ za osobu. No tě Bůh. Ani ne kvůli ceně (která je zatím nejvyšší), ale kvůli puchýřům. No bude to sranda se dostávat nahoru na postel a ještě větší dolů. Ale co, lepší než spát někde pod mostem. Sundaváme batohy a vyrážíme na prohlídku města a na večeři. Tomar je úžasné středověké městečko s templářskou historii, což je vidět doslova na každém kroku.
Templářský hrad a středověká krčma
Starobylá ulička nás dovádí na malé náměstíčko, nad kterým se v kopci tyčí hrad. Kolem středověké krčmy se vydáváme vstříc nahoru s nadějí, že bude na hradě ještě otevřeno. Naděje umírá poslední a ta naše umírá v momentě, kdy jsme asi 50 metrů od vstupní brány, kterou právě nějaký pracovník zavírá. Prý musíme přijít zítra. Vysvětlujeme mu, že zítra už budeme zase na cestě a prosíme ho alespoň o razítko do našich poutních knížek. Ačkoliv alespoň toto vypadá nadějně, tak se razítek stejně nedočkáme. Alespoň u hradu natáčíme video pro YouTube a pak už se suneme zpět dolů do města.
Na náměstí odlovujeme kešku a pak už vcházíme do středověké krčmy, která nabízí poutnické menu za 5€. Jakožto poutníci se ale musíme spokojit se stolem venku. Běžím tedy na hostel pro mikiny pro nás oba, protože se zapadajícím sluncem je cítit menší chlad. Vracím se právě v okamžiku, kdy dostáváme na stůl první chod – kuřecí vývar. Nepřeháním, když řeknu, že lepší jsem v životě nejedl. Naprostá pecka. Druhý chod je jakási vegetariánská směs zeleniny, hub, oříšků a těstovin, kterou dostat doma, tak se zeptám “zač ten trest”.
Ale tady to sním bez řečí a dokonce mi to chutná. Hlad a únava zřejmě upravuje mé chuťové buňky. To už máme před sebou i džbánek plný výborné sangrie. Na závěr nám číšník přináší ještě ovoce. To si bereme sebou na zítřejší trasu. Po zaplacení se přesouváme na hostel.
Po sprše zanecháváme svůj podpis a vzkaz na zdech hostelu podobně jako stovky jiných před námi. Popsané zdi vzkazy jsou úžasné a celé místo dokonale polidšťují. Pak už ale následuje šplh na palandu a spánek.
2 komentářů
Ta záhada s neznámým mužem je hooodně zajímavá. Až při čtení člověka mrazí.
Vážně jsem moc rád, že jsme u toho byli dva. Zažít to sám, tak o tom raději mlčím…