Home Poutě2018 Camino Portuguese Camino 2018 – Alvaiázere

Camino 2018 – Alvaiázere

od Jitka a Martin
2 komentáře 108 zhlédnutí

Hostel ve kterém spíme je super. Spánek v tomhle hostelu je hrozný. Proč? Za všechno může Ital spící pod Jitkou. Sympaťák, který o sympatie přišel už kolem jedenácté v noci, kdy se vrátil z procházky městem.

Italská noc

Nechápu, proč si nevybalí věci na spaní před odchodem ven. Bylo mu jedno, že celý pokoj už spal. Naštěstí to netrvalo ani hodinu a konečně přestal šustit a zalehl. Ovšem zlaté šustění. V životě jsem poznal jen jednoho maníka, co takhle chrápal. Jitka si prý připadala jako na lodi. Zvuk chrápajícího taliána dokázal rozdrnčet konstrukci palandy tak, že ani špunty do uší nic nezmohly. Naštěstí byl Ital ranní ptáče a kolem 5 hodiny ráno mu zazvonil budík. To že ho nezamáčknul hned by ani tak nevadilo, jako to, že začala ranní směna šustění. Další skoro hodinu si totiž pečlivě balí věci, přičemž snad každou ponožku, každý kousek svého oblečení vkládá do igelitového pytlíku. Nevím, ale myslím, si, že kdyby teď někdo vstal s úmyslem mu fyzicky ublížit, tak by se tohle ráno zvrhlo v hromadný lynč a záhadné zmizení jednoho poutníka.

Po takové italské noci už se nám nedaří zabrat a tak na sebe s Jitkou mrkneme a oba potichu jako myšky slézáme na zem. Bereme si všechny věci a odcházíme do předsíně, abychom nebudili ostatní spolunocležníky. Nechceme riskovat, že vztek ostatních nashromážděný během dnešní noci, bude vybit na nás dvou. Po ranní hygieně a sbalení věcí se jdeme nasnídat do horního patra. Všude klid a ticho a my se ho snažíme nenarušovat. Tiše jako myšky vycházíme na ulici spícího města a navigováni žlutými šipkami a svatojakubskou mušlí se vydáváme na další trasu.

“Místo toho, abych si dával důvody, proč to nedokážu, si dávám si důvody, proč to dokážu.”

Vymotat se z města chvilku trvá, občas si musíme správný směr ověřit pomocí telefonu, ale nakonec se daří a my se dostáváme na stezku v přírodě. V lese přecházíme přes opravdu starý kamenný most, pak následuje cesta otevírající krásný výhled na krajinu. Počasí nám přeje, je zataženo a my si přejeme, aby to chvilku takhle vydrželo.

Voda, voda, všude voda

Z lesa se dostáváme na silnici, která nás přivádí do první vesnice na trase. Tam objevujeme veřejné pítko. Využíváme možnost a pijeme kolik se do nás vejde. Rádi bychom doplnili vodu i do lahví, ale protože je pítko upravené pro pití, tzn. voda tryská směrem nahoru, tak není úplně jednoduché láhve naplnit. Po naplnění asi poloviny láhve jdeme dál. Na konci vesnice další pítko. Říkáme si, že když to takhle bude celou trasu, tak dnešní etapa bude super.

V další vesnici, ale už pítko není a tak pro jistotu v kavárničce na cestě kupujeme balenou vodu sebou. Nevím, ale i když na kavárničce jsou svatojakubské symboly označující místo jako Pilgrims friendly, tak se nemůžu zbavit dojmu, že cena za láhev 1,30 € byla s nějakou vysokou svatojakubskou přirážkou. Není nám sympatická ani kavárnička a ani obsluha a tak se nezdržujeme a pokračujeme dál. Vycházíme z vesnice a cesta nás vede z kopce do kopce a opět z kopce do ještě většího kopce. Slunce se mezitím probijí skrze mraky a jeho sluneční paprsky probouzí přírodu kolem nás. Náhle se z okolních eukalyptů začíná ozývat bzučení a cvrlikání. Sem tam nám cestu zkříží velcí pestrobarevní motýli.

Slunce začíná pálit a je čas vyměnit si ponožky. Ze zouvání ponožek mě náhle vyruší poutnický pozdrav “BUEN CAMINO”. To nás míjí poutník cyklista. Toho v další vesnici doháníme, protože i on dělá menší zastávku. Zanedlouho ho vidíme potřetí a ten den i naposledy. Zatímco on si trasu usnadňuje a pokračuje po silnici, my ze silnice odbočujeme po směru šipky směr lesík.

Houstone máme problém – nikde žádná voda

Míjíme prastarou veřejnou prádelnu, která by byla použitelná do jakéhokoliv středověkého filmu. Pak už je tu prašná cesta vedoucí do kopce skrze eukalyptový lesík. Vedro a cesta do kopce z nás sají energii. Prach na cestě je červený a hluboký tak, že chůze v něm připomíná chůzi ve sněhovém prašanu. Pot z nás teče a my jsme vděční za každý kousek stínu. Během výstupu volá Barča a diví se, že máme udýchaný hlas. Konečně jsme nahoře a následuje cesta z kopce. Zásoby vody pomalu mizí a tak se domlouváme, že v první vesnici vodu doplníme.

Jenže je tu první vesnice a žádná šance něco koupit…no jo no, je neděle…všude mrtvo, takže nepřipadá v úvahu ani možnost poprosit nějakého domorodce o trošku vody. V další vesnici to samé. Podle mapy by v následující vesnici měla být nějaká kavárna. Ovšem jediné, co tu nacházíme jsou domky a ulice bez života. Jen v samém středu vesnice leží ve škarpě dva poutníci. Jednoho poznávám. Je to kluk, kterého jsem viděl v Tomaru předešlý večer na hostelu. Pozdravíme se a jdeme dál.

Na konci vesnice je ukazatel, oznamující, že pokud máme opravdu žízeň, tak musíme odbočit 1,5km z trasy. Myšlenka, že bychom si kvůli doplnění vody prodloužili dnešní trasu o další kilometry a to bez jistoty, že mají dnes otevřeno, se mi moc nezamlouvá. Jitce naštěstí také ne a tak jdeme dál. Jitka mezitím na mapě zjišťuje, že v další vesnici by měla být benzínka. Nevěřím, že by měli otevřeno.

Naděje umírá poslední

Po několika kilometrech v opravdu velkém vedru s posledními kapkami vody v láhvi přicházíme do vesnice Pereiro a jako všude dnes, i tady chcípl pes. Vzhledem k zásobám vody jsme po psovi na řadě i my, ale v tom vidíme v dálce ceduli Caffeteria, která nám vlévá naději do žil. Nevím, jestli si to někdo dokáže představit, ale v tom vedru má pro nás tahle cedule skýtající šanci na občerstvení cenu obrovskou. Každopádně je to naše naděje.

Naděje, která zhasíná příchodem k zamčené kavárně. Připadám si jako dítě, které přiběhlo k vánočnímu stromku, kde ale není žádný dárek. Naštěstí tu je se mnou Jitka, která mě přinutí vstát a jít k benzínce, na kterou stále naviguje. Mlčky jdeme krok za krokem, vysušováni slunečními paprsky. Z hlavy nemůžu dostat myšlenky na vodu. Představuju si, jak sedíme u bazénu a pijeme vodu s ledem. Aha, tak takhle to vypadá, když se umírá žízní.

Oáza

Po dalších asi dvou kilometrech stojíme před benzínkou a nevěříme svým očím. Ono je vážně otevřeno. Sundaváme batohy a vrháme se na prosklenou chladící skříň, odkud si bereme plechovky Coca coly a velké láhve s vodou. Musíme vypadat podobně jako drancující gang. Před benzínkou si sedáme na obrubník a obsah plechovek v nás okamžitě mizí. Vracím se dovnitř pro další várku nápojů, poté bereme batohy a odcházíme najít nějaké stinné místo pro alespoň půlhodinový odpočinek před dalšími kilometry.

Jediné, co vypadá použitelně, je příkop vedle silnice. Pod stromem, který je pro nás jako velký slunečník, rozprostíráme karimatky jako pomyslné deky, vyzouváme nohy z bot a s batohy pod hlavou jako polštářem relaxujeme. Je nám krásně. Sem tam projede auto, jinak je klid. Čas ale běží a my musíme pokračovat dál. Uklízíme po sobě a vydáváme se vstříc dalším kilometrům.

Jde se dál

Nohy jsou zpočátku dost zkamenělé, ale větší problém je slunce a ohromné horko. Využíváme tedy opět každé stinné místo, kde na chvilku zastavujeme, abychom se napili. Takových míst ale moc není. Někde jsem četl, že na „delších procházkách“ je nejhorších posledních 5km a je jedno jestli člověk jde 40km nebo 5km. Souhlasím. Do Alvaiázére to máme ještě asi 5km, když se zastavujeme na stinném místě, kde je směrovka na albergue s názvem Amigos. Cedule, která slibuje ubytování a bazén je prostě pozvánka do ráje. Pro jistotu Jitka vytáčí telefon uvedený na ceduli a po ujištění, že pro nás dva místo v albergue jistě bude, zkracujeme dnešní etapu a vydáváme se na posledních 800m dnešní pouti.

Jsme v ráji

Nad albergue Amigo vlaje anglická vlajka, na zahradě bazén a ubytování v budově, připomínající kamennými stěnami stáj. Ovšem krásně čistou a stylově zařízenou pro poutníky. Na několika postelích při našem příchodu odpočívá několik osob. Nechceme je rušit a tak opatrně a potichu vytahujeme plavky, čisté oblečení, šampón a ručník a jdeme si vyprat věci i svá těla.

Cestou z koupelny se zastavujeme u bazénu, kde obsazujeme dvě lehátka a zatímco já se vrhám na zveřejnění dnešního videa z cesty, Jitka bleskurychle věší vypraná trička, spoďáry a ponožky na šňůru. Pak už následuje splnění dnešního snu a to vykoupání se v bazénu. Během našeho bazénového relaxu se na zahradě u bazénu objevují i do té doby spící poutníci (dva španělské páry), což je pro nás signálem, že konečně si můžeme jít vybalit věci.

Poutnická žranice…

Po vybalení se jdeme zeptat majitele albergue na možnost večeře. Ukazuje nám na ceduli s nabídkou jídla. Prý to je tapas na anglický způsob. S nataženou rukou, hlady kručícím žaludkem jen ukazujeme na jednotlivé řádky a na střídačku říkáme “this, this, this and this please”. Sedáme si ke stolu a zatímco kuchař připravuje naší objednávku, majitel albergue nám přináší pití. Po pár locích začíná kuchař přinášet talíře a s poznámkou, že jsme asi “very hungry” a “crazy” náš stůl plní objednanými pochoutkami.

Zatímco Jitka si pochutnává na vegetariánských pokrmech a rybě, já mám talíř s marinovanými žebírky, vepřovou kotletou, opečenými bramborami, atd. atd. U posledních soust sice funím jako lokomotiva, ale talíře odevzdávám vykulenému kuchaři prázdné. V průběhu naší žranice se u vedlejšího stolu usazují naši španělští spoluležníci a viditelně inspirováni naším stolem dělají podobně „crazy“ objednávku jídla. Dopíjíme pivo a po zaplacení odcházíme ulehnout na své postele.

Španělé jsou nám v patách a při rozestýlání se s námi dávají do řeči. Dostáváme od nich dárek – talisman v podobě ručičky pro štěstí a jako symbol přátelství. S naším ujištěním, že nám nevadí, že budou vstávat v 5 hodin, si přejeme navzájem dobrou noc. Po předchozí probdělé noci a dnešním náročném dni přichází spánek opravdu rychle. Spíme celkem tvrdě, ale i tak je v noci slyšet, jak jedna ze Španělek trošku chrápe. Inu únava.

Video z dnešního dne

Mohlo by se vám také líbit

2 komentáře

Růžena Mužíková 29. 7. 2019 - 18:25

Tak to jste si žáru a žízně užili. Náročná etapa.

Odpovědět
Jitka a Martin 30. 7. 2019 - 11:21

Nedostatek vody, to je na pouti větší strašák než bolest z puchýřů…a že je té vody po cestě v horku potřeba hodně. Naštěstí tady se jde přece jen v civilizaci, proto můj obdiv mají dobrodruzi např. na Pacific Crest Trail, kde jdou opravdu divočinou bez možnosti si cokoliv po několik dní koupit.

Odpovědět

Napsat komentář

* Použitím tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací

Zásady ochrany osobních údajů a cookies