Home Poutě2018 Camino Portuguese Camino 2018 – Coimbra

Camino 2018 – Coimbra

od Jitka a Martin
2 komentáře 130 zhlédnutí

Když se probudíme, je na našem pokoji bez oken i na chodbě ještě tma. Díky oknu v jídelně ale vidíme ranní světlo. Všude je ticho a tak potichoučku balíme, následuje ranní hygiena a opatrně, abychom nikoho nevzbudili, odcházíme pryč. Být ticho jako myšky se nám ale díky vrzající podlaze moc nedaří. A tak není divu, že se najednou vedle nás otevřou dveře a v nich Stefan a ještě naposledy si přejeme Buen Camino. Venku si protahujeme nohy na zcela prázdné ulici. V tom se otevírá nad námi nahoře okno a rozesmátá Mary nás zdraví a prý, že se těší až se odpoledne uvidíme v Coimbře v klášteře.

“Nikdy nepřekonáš oceán, když se budeš bát, že ztratíš břeh z dohledu.”

Do Coimbry to dnes máme směšných plus mínus 15 km. Máme v plánu přijít do Coimbry během dopoledne, ubytovat se, vyprat si a v klidu si prohlédnout tohle staré univerzitní město.

Počasí ve stejném duchu jako minulé dny. Ranní obloha šedivá a díky tomu teplota na pochod příjemná. Plni dojmů ze včerejší večeře nedáváme pozor na značení. Že jdeme špatně si všimneme po pár stovkách metrů. Vracíme se na křižovatku a dle ukazatelů pokračujeme dál. Coimbra je vidět dlouho z dálky a je to asi zatím největší město od Lisabonu kudy prochází naše trasa Camina. Značení je naštěstí výborné a tak jsme zanedlouho bez dalšího bloudění kousek od kláštera, kde bychom dnes rádi přenocovali.

Snídaně za trest

Protože jsme ještě nic nesnídali a před před námi je kavárna, odkládáme příchod do kláštěra až po snídani. V kavárně obsluhují dva mladí kluci. Jeden z nich je nastydlý tak, že se snažíme v jeho blízkosti ani nedýchat. Objednáváme si kávu a z té tragické nabídky zákusků, co tam mají, volím já ananasový puding a Jitka nějaký divný šáteček. Kafe je za celou dobu v Portugalsku nejhorší a puding mám pocit, že pamatuje ještě živého svatého Jakuba. Jitka na tom není lépe. Ze sladkého šátečku se vyklubal masový šáteček velmi nevalné chuti. Raději to vzdáváme. Jdeme zaplatit a mizíme. 

Dneska spíme v Klášteře

V klášteře nacházíme něco jako uklízečku. Myslím, že máme vyhráno. To přece bývá nejdůležitější osoba. A taky že jo. Prý máme přijít až odpoledne, že tu teď nikdo není, kdo by nás ubytoval. Nevím jak Jitka, ale já zkouším nasadit výraz opuštěného psíka a asi to zabírá, protože najednou není problém, když tu necháme batohy a dokonce se můžeme zapsat a zaplatit 10 euro za nocleh… to pro jistotu, abychom měli zajištěnou postel.

Hurá do města

Po vypsání formuláře a zaplacení odkládáme batohy a vydáváme se dolů do města. Jdeme kolem něčeho, co vypadá jako zábavný park až přicházíme k mostu. Tam si na chvilku sedáme na zábradlí a vytahujeme mobil s mapou. Chceme zkusit najít restauraci z reklamy na poutnické menu, kterou jsme během posledních dnů několikrát viděli po cestě. Podle mapy to není daleko a tak zcela výjimečně asi vyzkoušíme polední pilgrims menu. Do dnešního dne jsme měli zajetý rytmus jít ráno na lačno, po zhruba 7-12 km si dát snídani a pak víc jíst až večer.

Restauraci Aeminium nacházíme celkem rychle a dokonce máme štěstí na volný stůl venku. Sedáme si a servírka na náš dotaz ohledně menu pro poutníky ze sebe začíná sypat dvě varianty menu. Přerušíme ji s tím, že si každý dáme jednu variantu. K pití nám nabízí pivo, nealko nebo víno. Volíme víno. Za chvilku před námi stojí velký džbán plný červeného vína. Jako chuťovku dostáváme mističky s olivami, mořskými plody a nějaké pomazánky s houstičkami. Polévku máme oba stejnou a to dýňovou. Tu sice normálně nemusím, ale tady si jí dám.

Po polévce já dostávám cosi, co vypadá jako hovězí oháňka s bramborem a oblohou. Je toho plný velký obdélníkový talíř. Jitka něco na způsob houbového rizota. Není to žádná chuťová olympiáda, ale jíst se to dá. Jen je toho moc. Navíc je nám po jídle a vínu nějak těžko, že se domlouváme na změně plánu. Vrátíme se do kláštera, ubytujeme se, osprchujeme se a pak půjdeme na prohlídku města. Protože se servírka dlouho neukazuje, jdu zaplatit do restaurace i přesto, že součástí menu má být ještě káva a zákusek. Je nám ale tak těžko od žaludku, že už bychom do sebe nic nedostali. I tak je cena 8,50 za menu s vínem při pohledu na klasické menu pro nepoutníky víc než ucházející. 

Oddělené ložnice

V klášteře dostáváme povlečení a pokyn, kde budeme spát. Jitka spolu s dalšími ženami dole, já a mně podobní o patro výš. Zatímco v ženské časti ubytování se Jitky ujímá Mary, která dorazila mezitím co jsme byli na jídle, já vyšphávám schody a obsazuji spodní postel palandy hned u schodiště a sprch. Na pokoji jsou další postele, z nichž jedna už má svého majitele. Tím je nějaký Enrique z Argentiny. Sympaťák, jehož žena Tonya z Kalifornie během našeho seznamování zezdola zkouší pískáním přivolat Enriqueho, aby jí hodil šampón. Po sprše a vyprání věcí si dáváme s Jitkou sraz na zahradě a domlouváme se co dál.

Pomoooc štěnice

Na zahradě potkáváme neskutečně moc poštípanou Španělku z Alvorge. Spala v tom albergue stejně jako my, ale na pravé straně. Dozvídáme se, že v Alvorge chtěla strávit dva dny, aby si chvilku odpočinula a místo toho tam odtud musela utéct, jak moc byla poštípaná a že tady jí nechtějí (dle mého zcela logicky) ubytovat, dokud si neskočí do města vyprat všechny věci. Pak už kvapem odchází, aby vše stihla. My se jdeme s Jitkou projít.

Do města se nám už kvůli pocitu těžkého žaludku nechce a tak si procházíme jen klášter a jeho okolí. Potkáváme Mary s Enriquem a Tonyou. Mary nám dává tip na spaní další den v Sernadelu. Prý tam mají mimo klasického albergue s palandami i několik normálních pokojíků a že cena je jen o pár euro vyšší. Poté, co jsme viděli pokousanou španělku se rozhodujeme rychle a rezervujeme si emailem jeden dvoulůžkový pokoj. Po procházce si v kavárně v areálu kláštera dáváme zákusek s kávou a v mapě se koukáme, co nás zítra čeká a plánujeme, kde si dáme na trase snídani. Zatímco plánujeme, přichází jeden poutník za druhým a mezi nimi i Danny a Eva. Nenápadně si je prohlížím a ani jeden není poštípaný. Měli stejné štěstí, že spali v Alvorge na stejné straně jako my. Napadá mě, že chudák Ania a Marek možná takové štěstí neměli.

Dopíjíme kávu a jdeme si lehnout, abychom měli dost sil na zítřek. Jak jdu přes dámské oddělení, tak vidím, že už jsou skoro všechny postele obsazené. V našem patře zjišťuji, že je plno úplně. Zalézám do svého spacáku a usínám ani nevím jak.

Video z dnešního dne

Mohlo by se vám také líbit

2 komentáře

Růžena Mužíková 31. 7. 2019 - 10:12

Marně se snažím rozpoznat, co je na středu talíře to červenohnědé.Asi nějaké lupení,zelenina. Ty ětěnice,to je hrůza! O puchýřích se už ani nezminujete. Jinak bylo určitě moc prima potkat tolik přátelských lidí.Jsou to všechno krásné vzpomínky.

Odpovědět
Jitka a Martin 31. 7. 2019 - 11:19

To červenohnědé na talíři byla hovězí oháňka 🙂
Puchýře už nezmiňujeme, už jsme se s nimi po těch dnech sžili, no a štěnice… po celou dobu putování jsme měli opravdu štěstí a tahle nepříjemnost se nám vyhnula. Camino nám přineslo spoustu nových poznání a to myslíme nejen přátel. 😉

Odpovědět

Napsat komentář

* Použitím tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací

Zásady ochrany osobních údajů a cookies