Turecko – Istanbul, město na dvou kontinentech (4.-7.10.2014)

Istanbul jsme poprvé navštívili už na jaře 2014 v rámci krátké jednodenní návštěvy s lodí MSC Armonia, okouzlil nás a věděli jsme, že pokud to někdy v budoucnu bude jen trochu možné, že si sem rádi uděláme nějaký výlet.
Když jsme pak v létě zakopli o nabídku jednoho slevového serveru, neváhali jsme a jako místo pro oslavu dvacátéhoprvního výročí svatby jsme si vybrali čtyřdenní Istanbul.

Co říká encyklopedie?Istanbul neboli Konstantinopol je největší turecké město, důležitá obchodní křižovatka a brána Orientu. Rozkládá se na dvou kontinentech. Do historie se zapsal pod různými jmény: Byzantion, Konstantinopol nebo Cařihrad. Oba kontinenty spojuje a zároveň rozděluje úžina Bospor. V evropské části se nachází většina významných památek z dob byzantské říše a také historické centrum města, původem ještě z dob římské říše. Bospor je strategická mořská úžina, dopravně velmi využívaná. Její název znamená „Ten s úzkým hrdlem“. Hloubka tohoto průlivu činí 118 metrů, dlouhý je 31,5 kilometrů. Tato mořská cesta spojuje Černé moře s Marmarským. Podle pověsti přepluli Bospor jako první Argonauti hledající zlaté rouno.

Brzy ráno 4. října sedáme do auta a podzimní mlhou se prokousáváme směr ruzyňské letiště. Odlet máme už v 9h ráno, což je fajn, že stihneme prozkoumávat Istanbul už při prvním dni pobytu, ale vstávat musíme hodně brzy. Z domova vyrážíme už po 4h ranní, v 6h necháváme auto na jednom z parkovišť poblíž letiště (tip na skvělé služby parkoviště dávat nebudeme – ze zdravotních důvodů bohužel firma ukončila činnost :-(), v 7h už držíme v ruce palubní lístky a můžeme tak zbývající čas do odletu věnovat procházce po blízkých keškách. Odlétáme Boeingem 737 s drobným 20ti minutovým zpožděním letadlem turecké společnosti Onur Air, let probíhá bez komplikací a turbulencí a kolem poledne přistáváme na vyhřáté istanbulské ranveji Atatürkovo letiště. Po nutných příletových procedurách a cca 30ti minutovém přesunu jsme na hotelu Kuran. (pozn.: v Praze na letišti jsme při převzetí voucheru od delegáta zjistili, že místo zaplaceného 4* hotelu Kuran máme přidělený hotel Art nižší kategorie, naštěstí jsme vše s delegátem vyřešili pak po příletu v Istanbulu)

Jsme ubytovaní, nehodláme se účastnit akcí pořádaných cestovkou, tak popadáme batůžky, foťák a prcháme vstříc poznání na vlastní pěst. Z hotelu jdeme dolů směrem k moři na Kennedy Cd., kde na nejbližší autobusové zastávce (spolu s dalšími turisty z Německa) pokoušíme přemluvit řidiče, aby nám prodal jízdenku. Cha chá, nic takového v Istanbulu nefunguje, naštěstí se nabídne někdo z místních a ze své Istanbul card nám jízdu s “přímořským příplatkem” zaplatí. Po vystoupení na stanici Eminönü si v trafice za 10 TL pořídíme Istanbul card a u automatu jí dobijeme cca našimi 200,- Kč. Jízda MHD po Istanbulu je levná a na každé větší stanici se dá karta lehce v automatu dobít. Při vstupu na každou stanici tramvaje nebo metra jen přiložíte kartu k terminálu (na terminálu hned vidíte sumu, která se odečítá) a odečte se příslušná suma z kreditu a otevřou se turniketová dvířka.

  Dopravu po Istanbulu máme vyřešenou, můžeme se tedy vrhnout do víru poznávání turistických památek. Při květnové návštěvě jsme stihli v Sultanahmetu jen modrou mešitu a na vystání fronty před cisternou Yerebatan cistern nezbýval čas, proto nyní první kroky vedli sem. Atmosféra pod zemí je nepopsatelná, moc se nám tu líbí a vystát si tu 20ti minutovou frontu stálo za to! Otevřeno je 9-17.30h a vstupné je 23TRY.

Cestovce se bohužel povedlo zájezd napasovat přesně do termínu pohyblivého významného muslimského svátku obětování Kurbam Bayrami, takže některé obchody a hlavně Grand bazaar je zavřený. Jeho návštěvu jsme naštěstí stihli už na jaře a koření jsme stejně chtěli nakoupit mimo hlavní turistické proudy, ale pro toho, kdo jel navštívit Istanbul prvně a chtěl zažít atmosféru bazaru, to muselo být velké zklamání :-/

Doporučení! Pokud si chcete z Istanbulu přivézt koření, nenakupujte určitě v Grand Bazaaru, ale navštivte trh u Yeni Cami mešity, je to cca na tomto místě. Při platbě jsme si mysleli, že cena 15 TL je za 100g, ale byla za kilogram – takže teď máme doma zásobu koření na mnoho let dopředu pro celou rodinu 🙂

Ačkoliv máme dopravu istanbulskou MHD pořešenou, tak zpět na hotel, který je kousek od tramvajové stanice Laleli, jdeme po svých. Je to příjemná procházka, během které se nám daří nasávat tu pravou atmosféru města – musíme jít bočními ulicemi a ne hlavní turistickou trasou po Ordu Cd. Cestou si kupujeme za 9 TL obrovský kebab k večeři a ačkoliv by se něměl dát v Istanbulu koupit alkohol, tak si na pokoj kupujeme lahev Velkopopovického kozla 😮 těžko říct, jestli tenhle mok někdy viděl české chmelové šištičky, ale jako osvěžení po několikakilometrové procházce to nebylo špatné.

Druhý den ráno vydatně posnídáme na střeše hotelu Kuran. Jsme milovníky sladkých snídaní, sice v hotelovém bufetu chybí typické turecké sladkosti jako je baklava apod., ale nevadí a zasytíme se houskou s máslem a marmeládou, k tomu si dáme automatový džus a automatovou kávu.  V plánu máme návštěvu asijské části města, proto opět sejdeme od hotelu dolů na Kennedyho třídu, kde na terminálu na Yenikapi čekáme na speed boat na asijský Kadiköi. Jak je v Istanbulu MHD levná, tak 10min jízda rychlolodí byla celkem drahá, stojí 7TL/os. a na platbu využíváme zakoupenou čipovou Istanbul kartu. V Asii jsme dobydup a naivně jsme si myslíme, že tady to nebude tak turisticky profláknuté a že tu nebude tolik lidí. Omyl! Možná tu není tolik turistů, ale lidí je tu stejně  jako “naproti”, zkrátka jak much. Zaplujeme do davu a necháváme se nést řekou lidí. To, že tu semafory fungují jen jako světelná dekorace a nerespektují je ani chodci, ani auta, si zvykáme docela rychle 🙂 “Tok řeky lidí” nás přenáší i do části, kam turisti asi moc nechodí, nacházíme i  kultivovaně vzhlížející sámošku a pořízujeme si tu jídlo skutečně za pár drobných, moc nám šmakuje místní slaný jogurtový drink Ayran, který do sebe lámeme jeden za druhým. Stojí pár drobných, stánky v okrajovějších částech ho dávají i zdarma k nákupu jídla. Dá se koupit v kelímcích jako jogurt, ale i rozlévaný z větších nádob. Na to nemáme odvahu a radši si vždy bereme hygieničtější balení. Na co jsme ale odvahu máme, bylo stravování se v bufetech, kam chodí jen místní, funguje to stejně, jako každý jiný bufet u nás – u vchodu čapneme plato, stoupneme si do řady a pak jen skrz pult ukazujeme obsluze, co vše bychom si rádi dali. Za opravdu pár drobných (za kompletní menu vč. polévky a pití jsme pro nás oba platíme cca našich 200Kč) se parádně najíme a hlavně poznáváme i nějaké to místní jídlo, nejen kebab, který se dá koupit v turistickém centru.

Po krátkém poznávání Asie, zastavení se u koncertu jakési kapely na jedné z ulic a odlovu pár asijských keší se přesouváme zpět na evropskou půdu (jízda Marmaray pod Bosporem stojí 3TL/os.). Vyrážíme obhlídnout nákupní třídu Istiklal, nejsme nakupovací maniaci, ale nemůžeme přeci vynechat tak vyhlášenou ulici, která je 2km dlouhá, je plná značkových i neznámých obchodů, neodoláme a v několika obchodech s textilem nakupujeme domů holkám nějaký ten “istanbulský suvenýr” 🙂

Z náměstí Taksim a až skoro ke Galata věži jezdí vyhlášená historická tramvaj, jen jsme otestovali její nástupní schůdky a bohužel se nám z hlav vykouřilo, jak to je s cenou jízdy :-/.
Cestou narážíme i na největší kebab na jehle, jaký jsme kdy měli možnost vidět. Je to skutečně hora masa 😮 Bylo ještě příliš brzy a masi bylo na jehle naplácané čerstvě a ještě nebylo k prodeji… musí tady ale denně prodat pěknou řádku porcí, protože tolik masa by se asi brzy zkazilo.

V průběhu čtyřdenního pobytu jsme si naplánovali i výlet lodí po Bosporu. (Výlet nabízí i pořádající CK, ale my si radši  zorganizujeme výlet po svém a jsme rádi, že jsme tak udělali, u hotelové snídaně jsme druhý den při rozhovoru se spolucestujícími vyslechli nářky, jak stál výlet za starou bačkoru – zaplatili 50€/os. a přijeli otrávení, jak museli všude dlouho čekat, než pro ně přijel autobus k hotelu, než naskákali na loď, než se loď rozhoupala k nějaké plavbě… no a ve finále viděli totéž, co my, za cenu 10TL/os (cca 100kč).)

Busem z třídy Kennedyho jsme se přesouváme na stanici Eminönü, kde jsme pohledem na světelnou tabuli na jízdní řád zjišťujeme, že vyhlídková plavba začíná za 15minut, rychle koupíme jízdenky u pána, co stojí před lodí, naskakujeme na palubu a můžeme si začít užívat 2,5h plavbu ve společnosti domorodců. Na lodi z rozhlasu pouští v turečtině a angličtině komentář, kolem čeho zrovna plujeme. A máme jsme štěstí, krom těch nej památek podél vody máme navíc i bonus v podobě poskakujících delfínů kolem lodě.

Co se týká stravování, tak snídaně řešit nemusíme, máme je v rámci pobytu na hotelu, oběd pokryjeme nějakým tím místním bufetem, rybí restaurací v Yenikapi (restaurace přímo sousedí s rybím trhem, čerstvější rybu na talíř není možné získat) výtečná je v centru města na Galata mostě restaurace s grilovanou makrelou v housce (nahoře uloví, dole vloží do housky). Stačí přejít Galata bridge směrem k Yeni Cami, neonový nápis Balik Ekmek je nepřehlédnutelný. Naprosto úžasnou rybu se salátem v housce pořizujeme za 6TL.

V Istanbulu pobýváme v sezóně pečených kaštanům (5TL/100g, což bylo cca 10 kaštanů), ačkoliv

bychom si je u nás asi ani nekoupili, tak tady měli výtečnou chuť a nakupujeme si je jako chuťovku k procházce během pobytu několikrát. V těchto dnech také dozrávají granátová jablíčka, na každém druhém rohu je možné nechat si přímo na ulici vymačkat vydatnou šťávu z jablíčka a nadopovat si tělo vitamínem C. Čím dále od centra, tím levněji je možné lahodný mok pořídit, přímo v Sultanahmetu to je většinou 3TL za kelímek kolem Galata bridge 2TL, ale stačí přejít most směrem ke Galata Tower a už je možné džus pořídit za 1TL.

Západem slunce se najednou objevují vozíčky s ohřátým nápojem Salep, kterému familiérně říkáme “sičák”, protože něco podobného výrazu je k tomu slovu salep připsané na vozíčcích 🙂 jedná se o teplou bílou mňamku posypanou skořicí, kterou jsme se doma pokoušeli napodobit, ale je to nenapodobitelné. Pokud Istanbul navštívíte, určitě tohohle “sičáka” nezapomeňte okoštovat.

Dost bylo jídla a pití a šup zpět do poznávání města.

Po přesunu přes Galata most a rychlém oblédnutí nádraží Orient expressu (nečekejte víc, než kavárnu nesoucí stejné jméno a před budovou orezlou starou lokomotivu), na nádraží je možné shlédnout každý večer vystoupení tančících dervišů, návštěvu máme v plánu, bohužel se nám to nepovedlo časově do programu nacpat. Jdeme dál se projít po pěkném rozlehlém Gülhane Parkı pod Topkapi palácem. 

Díky svátku obětování mají místní volno a park je doslova v obležení místních. Původní plán, že si dáme v kavárně na vyhlídce na Bospor kávu, bere za své a nám nezbývá, než jen korzovat parkem. Čas letí jako bláznivý a původní nápad na návštěvu Topkapi musíme také přehodnotit, protože už bychom to nestihli do zavíračky pořádně prohlédnout a zajdeme si sem tedy zítra ráno. Odlétáme zpět domů až večer, takže máme ještě skoro celý den na prohlídku města. Bohužel jsme si doma nezjistili, že Topkapi je otevřen denně, vyjma úterý 🙁 A to jsme se tak radovali, když jsme přicházeli ke vchodu, že tu nejsou žádné davy lidí… edit: 7/2016 – rádi bychom napsali, že snad někdy příště, ale po tom, co se nyní v Istanbulu děje, se do Istanbulu asi jentak nepodíváme 🙁 přemýšlíme nad náhradním plánem a napadlo nás sednout na tramvaj a vyrazit směrem na západ ke zbytkům původních hradeb města. Tramvají T1 jedeme až do stanice Topkapi (pozor, nemá nic společného s palácem Topkapi!), cesta to byla ze Sultanahmetu cca půlhodinová, behěm které jsme se zvládli seznámit s turisty z Iráku (dva mladíci, kteří prý do Istanbulu jezdívají celkem často, protože je to jedna ze čtyř zemí na světě, kam nepotřebují vízum, máme my to cestování oproti nim o mnoho jednodušší), cesta tramvají je doslova o zdraví, Istanbul je velkoměsto s více jak 14ti mil obyvatel a spoustou turistů, takže i když tramvaj jede co dvě minuty, tak je pokaždé přeplněná (máme pocit, že v kteroukoliv denní dobu) a když se ze stanice tramvaje od hradeb chceme dostat zpět k hotelu, tak si necháme dva spoje odjet v naději, že další souprava bude volnější, no ale to bychom tam asi stáli ještě dnes, prostě nezbývá, než se do tramvaje nějakým zázrakem vcucnout 🙂 Vystupujeme z tramvaje, v blízkém obchůdku nakupujeme za zbývající liry nějaké suvenýry domů a pomalu se přesouváme na recepci hotelu, kde už se pomalu shromažďují ostatní “účastnící zájezdu”, náš pobyt pomalu končí, za chvíli nás čeká přesun autobusem na letiště a poslední zamávání z paluby letadla rušnému Istanbulu.

Byli jsme tu  necelé čtyři dny, ale zdaleka jsme nestihli všechno, co jsme si doma v cestovním itineráři naplánovali, snad se situace v Turecku zase uklidní, abysme se do Istanbulu mohli někdy v budoucnu vrátit, moc se nám tu líbilo!