Stejně jako v minulých letech i letos jsme přemýšleli, kam vyrazit na naše výročí svatby. V plánu byl výlet do Alp, ale předpověď počasí, kterou jsme pro vybranou destinaci sledovali nějaké dva týdny předem neslibovala moc sluníčka a tak jsme vybrali záložní plán – jihočeské město Tábor, nad kterým jsme přemýšleli už po skončení výletu do Vysokého Mýta. Letošní výročí svatby bylo už 23. Podle internetových odkazů se jedná o tzv. “Berylovou svatbu”. Beryl je minerál a jeho název je odvozen od řeckého slova beryllos, kterým se označovaly drahokamy zeleno modré barvy.
Nalezišť na světě není mnoho a protože jedno z nich je nedaleko Písku, byl náš vybraný cíl Tábor, ležící také nedaleko od Písku, ideálně vybraným místem pro náš výlet. Po přečtení různých recenzí vybíráme hotel Dvořák, kde nám nabízejí výhodný balíček, kde je mimo slevy na ubytování i 2x gurmánská večeře a welness. To vše za cenu, za kterou je nabídka nabízena na jednom slevovém portálu.
Jedeme
Úterní ráno je tady. Terka odchází do školy a my po dopití ranní kávičky sedáme do auta a pod mírně zamračenou oblohou se vydáváme na cestu. Do Tábora je to přes Blatnou a Písek od nás nějakých 210 km, takže asi 3 hodiny pohodové jízdy. My ale máme v plánu odlovit cestou několik keší a zastavit se na pár místech (památky, oběd, zajímavá místa apod.). Cesta probíhá v pohodě a po několika pauzách na odlov keší, které jsou v dosahu naší trasy, jsme na místě našeho prvního cíle – zámek Lnáře, kde chceme něco pojíst a hlavně navštívit Muzeum kočky.
Hodně se sem těšíme a tak cedule, která nám tu oznamuje, že muzeum i restaurace jsou otevřeny pouze v sobotu a v neděli, působí trochu jako studená sprcha, ale nevadí….míst, která chceme navštívit je víc. Navíc sem to není nijak extra daleko, tak si sem někdy v budoucnu uděláme výlet.
Menší geocaching zastávku děláme v blízkých Kasejovicích. Na oběd to tu nevypadá a protože se už žaludek domáhá svých práv, vyrážíme dál směr Blatná.
Blatná – zámek a zámecký park
Auto odstavujeme na parkovišti a pěšky jdeme prozkoumávat město. Kde je zámek vidíme z dálky, ale my míříme na druhou stranu na náměstíčko, kde neodoláme poutači na denní menu v blízké pizzerii. S plným bříškem už míříme na zámek. Z části se tu natáčela pohádka Šíleně smutná princezna. Za cenu 70,-Kč/půl hodiny nebo za 100Kč/za hodinu se můžeme po rybníčku projet podobně jako princ Vašek s princeznou Helenou. U lodiček ale nikdo není a voda v tomto ročním období v případě převrácení by nebyla nijak příjemná, tak na uvedené telefonní číslo ani nevoláme.
Těšíme se ale na prohlídku zámku a tak hned vstupujeme do pokladny. Pokladní nás zchlazuje slovy: “…prohlídka bude v 15hod…”To je ale až za dvě hodiny…a co teď? Jdeme se tedy cournout do zámeckého parku a odlovit okolní keše.
Park je velký a v místě uložení keše nabízí pohled na mini rokli s kamenným můstkem.
Mezi zvířaty
Po celém zámeckém parku se volně pohybují desítky a možná i stovky daňků, o čemž svědčí množství výkalů a jejich charakteristický zápach. Jako zámecký park to tady bohužel nijak nevypadá. Park je místy zarostlý jak boubínský prales a tak musíme dávat pozor, abychom nějakého daňka nevylekali. No teda spíše naopak.
I když nijak nespěcháme, tak procházka celým parkem včetně odlovu keší nám trvá zhruba hodinku. Rychlými výpočty, kdy prohlídka zámku by trvala hodinu, přesun na parkoviště k autu cca 15 min, cesta do Tábora min. hodinu a objednaná večeře v Táboře byla na 18h tak dáváme prohlídce valem a sedáme do auta s cílem posunout se dál.
Temešvár
Jeden z dalších cílů se objevuje kousek za Pískem – vesnice s cizokrajným názvem Temešvár. Jako bychom se přesunuli do Rumunska. Oproti rumunskému Temešváru, který má 320 tisíc obyvatel má tato víska asi jen 130 obyvatel. Název je ale opravdu spojuje. Dříve se jmenovala Nová Ves, ale na počest bitvy u Temešváru, kde rakouská vojska porazila tureckou armádu. Nedá nám to a u cedule si děláme selfíčko 🙂
Stádlecký most
Jedeme dál, když v tom vidíme u silnice ukazatel na řetězový most. Nic neobyčejného, takových ukazatelů po cestě bylo a bude. Na tenhle most jsme narazili při přípravě keší v okolí Tábora a podle fotek sliboval hezké místo. A tak hurá k němu. Cesta k němu vede silničkou, kde si v duchu říkám, že tady bych autobus potkat nechtěl. Naštěstí jej nepotkáváme, i když zastávky podél cesty napovídají, že tudy něco takového jezdí. Přijíždíme k mostu.
U mostu je parkoviště, kde parkujeme naše geovozidlo. První pohled na most říká, že to je jen atrakce pro pěší a tak se jdeme projít doprostřed mostu. Dřevěné trámy pod našima nohama se houpou a vrzají. V mezerách mezi nimi vidíme protékající řeku Lužnici. Ještě v legraci pronesu, že to musela být prča, když tudy jezdili lidi v autech, když v tom se začne most třást a vydávat hlasité a strašidelné zvuky.
Pohled na druhý konec mostu prozrazuje zdroj hluku…auto, které se blíží k nám. Na dalších courajících lidech, kteří tu jsou s námi vidím podobný údiv v tváři, který střídá záblesk znamenající:”tohle zkusím taky” Přiznávám se, že záblesk se objevuje i u mě a tak táhnu Jitku za ruku k našemu autu a nedávám jí šanci se začít bát. Pravdou je,že po mostě jelo nějaké menší auto a náš S-Max k těm nejmenším nepatří, ale říkám si, že jestli se vejdeme mezi kovové zábrany u vjezdu na most, tak tam můžeme.
Nejsme na to moc těžcí?
Na rozdíl od ostatních aut musíme sklopit zrcátka, ale na most se skrze zábrany dostáváme. S úsměvem pozorujeme další vystrašené tváře pěších. Hluk je to parádní a most se pod naším autem kroutí a kvičí jak blázen. Za chvilku jsme na konci mostu. Sjíždíme pod něj a jdeme pěšky kousek po proudu, abychom ho zvěčnili na náš fotoaparát. Až teprve teď u počítače s hrůzou zjišťuji, že váhový limit auta jsme trochu přešvihli, ale hlavní je, že to most dal.
Po cestě na Tábor odlovujeme ještě několik dalších keší, z nichž se nám líbí především knihobudky (více v článečku o táborských keších). Konečně po několika hodinách jízdy vjíždíme do Tábora. Ten nás vítá objížďkou kvůli opravě Švehlova mostu. A tak nechtěně poznáváme krásy Tábora z dopravní zácpy. Naštěstí se to celkem hýbe a tak za pár minut jsme na silnici vedoucí k našemu hotelu. Hotel Dvořák se nachází v areálu a prostorách bývalého pivovaru. Vnější hradby a věž prozrazují, že zde od 13.století stál hrad Kotnov. S poklesem obranného významu hradu a po požáru v roce 1532 pak hrad sloužil hlavně k hospodářským účelům. Bývala tu dokonce městská šatlava. Měšťanský pivovar tu vznikl až v roce 1612 a pivo se zde vařilo až do roku 1980.
Hotel Dvořák
Samotný hotel se chlubí čtyřmi hvězdičkami a samolepkami Grandrestaurant Maurer. Tak jsme po právu zvědaví, kolik je na tom pravdy.
Co se vnitřního vybavení týká, tak nám připadá, že bylo kupováno postupně, různé styly jsou tu vidět všude a jsou místy jako pěst na oko. Kruhové prkénko na toaletě vypadá jako hezký designový kousek, ale ten kdo ho kupoval, na něm asi nezkoušel konat potřebu. Vana místo sprcháče nás nepohoršuje tolik jako igelitový závěs, který by člověk spíše čekal v kempu než tady. Původní dřevěné trámy natřené na chodbě na modro kvůli tomu, aby se hodily lépe k šílenému modrému koberci na zemi, jsou tragické. Dáváme si rychlou sprchu a jdeme na gurmánskou večeři do hotelové restaurace Cave.
Restaurace
Restaurace se nachází ve sklepení. Líbí se nám klenuté stropy i atmosféra a ochota a jednání obsluhy. Trošku zarážející je, že hotel vlastní stavební firma, která do sklepní restaurace s klenutými cihlovými stropy dá na zem ošklivý koberec místo dřevěné nebo kamenné podlahy. Také přepažení prostoru pomocí sádrokartonu je tu trochu jako pěst na oko. Ale jídlo opravdu na špičkové úrovni a tak po absolvování celého menu odcházíme spokojeně na pokoj. Ocenění si zdejší kuchyně opravdu zaslouží.
Náš podkrovní pokoj má dvě malá okna, ze kterých toho není moc vidět, jsou dost vysoko umístěná a ačkoliv venku není nijak horko a okna jsou dokořán, v pokoji je jak v sauně. Rozhlížím se po klimatizaci, která by ve čtyřhvězdičkovém pokoji měla být snad být, ale jediné, co se mi daří zapnout je ventilátor na záchodě. Zapínáním všech vypínačů zjišťujeme, že host před námi si zřejmě vzal sebou i několik žárovek. Jinak je hotel krásně čistý a personál ukázkově ochotný.
Noční Tábor
Jdeme se projít do starého centra města, které je od našeho hotelu vzdálené jen několik málo minut chůze. Chybějící žárovky hlásíme na recepci. Centrum starého města je parádní. Noční liduprázdné uličky vypadají tajemně i trochu strašidelně.
Nasvícené staré budovy a kostel nemají chybu. Na rozdíl od Londýna (viz: Londýn (GB) – den první ) to tu vypadá jako po morové ráně…co se hustoty lidí na chodníku týká. A to se nám líbí.
Po malé procházce se vracíme zpět na hotel.
