Úvod 2017 - Skopje (MKD) Skopje (2.den) – město soch

Skopje (2.den) – město soch

od geomarbes
747 zhlédnutí

Je tu pondělní ráno a my se po snídani vydáváme na výlet nebo možná lépe řečeno na průzkum města, které má bohatou minulost, ale přesto voní novotou. Jeho nejstarší části pocházejí ze 14. století, ale zemětřesení, které město postihlo v roce 1963, mělo katastrofální následky. Údajně tehdy o střechu přišlo 7 lidí z 10. Díky pomocí celé původní Jugoslávie (kam Makedonie patřila), ale i díky zahraniční pomoci, včetně té z tehdejšího Československa, se začalo téměř okamžitě s obnovou celého města.

Náš výlet začínáme v obchodním domě hledáním otevřeného obchodu s oblečením, protože Michal ráno zjistil, že nechal doma náhradní trička. V obchoďáku ale máme smůlu. Obchůdky mají ještě zavřeno a proto pokračujeme dál. Přecházíme most Matky Terezy a chceme odlovit několik keší směrem k dalšímu mostu. Brání nám v tom pouze přechod bez semaforů se šíleným provozem. Přehopkáme mezi auty na druhou stranu a podél řeky pokračujeme k mostu svobody Freedom Bridge, kde obdivujeme kovové zdobení a sochy.

Další keš nás vede do celkem strašidelné uličky. Holky tu cítí vůni uzeného a především GPS-ka ukazuje pár metrů k další keši a tak jdou nebojácně napřed a my dva a půl chlapa je následujeme. Doháníme je až u ohořelého domu, který stojí pohromadě snad jen zázrakem. Takže tohle uzenářství tu bylo cítit. S Michalem máme co dělat, abychom obě zastavili ve snaze hledat v blízkém okolí ruiny kešku. V duchu (možná i trochu nahlas) si říkám, že ty ženský nemají zdravé hov.., tedy pardon pud sebezáchovy. Naštěstí pochopí, že tohle hledání by nemuselo dobře skončit a můžeme pokračovat dál.

Na chvilku se zdržujeme v dalším obchodním centru, kde si Michal kupuje tričko. Po nákupu procházíme parkem k menší kopii pařížského oblouku vítězství. Zatímco fotíme a děláme selfíčko, tak nás otravuje taxikář. Nabízí nám odvoz k lanovce a i ke kaňonu Matka, že prý se to pěšky nedá. Nemáme internet a tak nemůžeme zjistit, jak dalece je jeho nabídka odvozu k lanovce a pak odvozu od kaňonu Matka výhodná a tak se s ním předběžně domlouváme na zítřejším odvozu. Pro jistotu si na něj bereme kontakt a pokračujeme dál.

Po pár minutách chůze stojíme před sochou a rodným domem Matky Terezy…tedy před stavbou, která tu na místě rodného domu Matky Terezy (rodným jménem Agnesë Gonxhe Bojaxhiu).

Je tu muzeum s věcmi z jejího života (postel, jídelní stůl, fotografie se státníky z celého světa včetně V. Havla) a nejvyšším patře pak i modlitebna. Z transparentu na budově se dozvídáme, že je to 20 let od jejího úmrtí.

Tohle místo kazí jen pohled na vedlejší stavbu mešity a také pohled na přijíždějícího chlapíka na kole s jakýmsi povozem, na kterém jsou posazené dvě zubožená dítka. Zatímco děti jsou špinavé a bez bot, on má celkem ucházející oblečení a v kapse Iphone. Napadá nás, že veze děti do práce, aby mu vyžebraly na další model nakousnutého jablka…a obávám se, že nejsme moc daleko od pravdy.

Od domu Matky Terezy míříme ulicí soch (býka, telefonující ženy ad.) dál k budově bývalého nádraží, která je zajímavá tím, že její hodiny se zastavily přesně v 5:17hod – v dobu, kdy zde vypuklo ničivé zemětřesení. Od roku 1970 zde sídlí Muzeum města Skopje.

Kolem domu Matky Terezy se vracíme a jdeme na makedonské náměstí, kterému vévodí velká socha Alexandra Velikého. Socha, která pobouřila Řecko. To totiž považuje slavného vojevůdce za svého vlastního.

Přes středověký kamenný most přecházíme řeku Vajdar a podél pobřeží jdeme odlovit několik keší.

Ačkoliv je začátek října, tak je zde slyšet vánoční melodie. Vzhledem k horku, které teď panuje je to celkem exotická a na hony vzdálená hudba, kterou si prostě jinak než v mrazivém počasí s vánoční pohodou nedokážu spojit. Když se tak rozhlížím kolem sebe, jsme v samém centru všech kýčovitých staveb. Antické stavby většinou mladší než já, mramor a pozlacené výzdoby domů…to vše jako by mělo vymazat nálepku jednoho z nejchudších států v Evropě.

Nevidět sochu na mostě Umění by bylo uměním i pro slepce. Desítky soch tu lemují zábradlí mostu.

Vedle skopské filharmonie si sedáme v restauraci ke stolu ven a objednáváme si oběd. Já s Jitkou chceme ochutnat Tavče Gravče i tady a mimo toho, že si já blbec hladovej spálím pěkně patro, musím říct, že když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Tavče Gravče sice není špatné a dokonce vypadá lépe než včerejší, ale chuťově se to nedá srovnat. Zato pečivo, které k tomu dostáváme mají “zmáknuté”. Tu výbornou česnekovou chuť osmažené housky budu mít na jazyku dlouho. Péťa s Míšou a Míšou si dávají pizzu a polévku.

Po obědě jdeme opět ke kamennému mostu, kde obhlížíme další sochy. Mimo klasických jako je třeba sousoší Cyrila a Metoděje, je tu i fontána, oslavující mateřství. Jedna socha kojící matky zaujme Péťu natolik, že ji napodobuje. Shodujeme se, že ze všech možných soch a sousoší co tu jsou rozesety, má tahle fontána duši díky tomu, že oslavuje něco smysluplného, co je součástí života každého člověka. Vedle fontány si kupujeme magnetku na památku.

Od fontány doslova pár kroků a ocitáme se v jiném světě –  v muslimské části města. Všude samé zlatnictví, koberce a mešity. Míříme sem jednak ze zvědavosti a také proto, že nás sem přivedla multikeš, kde máme za úkol projít různá stanoviště na místě zjistit např. kolik je na stavbě oken apod. (to jen na vysvětlenou těm, co geocaching nehrají).

Až na jednu zastávku máme všechny indície sebrané a míříme pro finálovou krabičku. Souřadnice nás dovádí k hezkému výhledu na fotbalový stadion a meandr řeky Vajdar. Hledání se nám dlouho nedaří a naštěstí má Péťa staženou tuhle keš těsně před odletem. To nás zachraňuje, protože owner krátce před naším odletem změnil místo uložení a tak nejdříve hledáme úplně na jiném místě. Naštěstí v momentě, kdy už házíme obrazně řečeno “flintu do žita” Jitka vítězně zvolá: “Mááám”.

Odtud se jdeme podívat na pevnost Kale. Pevnost vyrostla na místě původní pevnosti ze 6. století. Během let byla rozšiřována a přestavována Byzantinci, později Osmany. Ani jí se nevyhnulo katastrofální zemětřesení v roce 1963. Následovala obnova, která vlastně trvá do dnešních dnů. Je odtud nádherný výhled jak na vzdálené, zasněžené vrcholky hor, tak i na Skopje.

Cestou z pevnosti dolů k řece míjíme další kýčovité stavby. Jedna z nich připomíná Pantheon. Poté, co přejdeme most, pokračujeme parčíkem kolem honosné vily, připomínají White House. Tak tady určitě sídlí prezident. Pohled do mapy v mobilu a vidíme: Government of Republic of Macedonia. V parčíku pod Bílým domem je malý kiosek s podivně vyhlížející obsluhou i osazenstvem. Usedáme s tím, že doplníme tekutiny a chvilku si odpočineme. Během čekání na nápoje a během pití si děláme srandu a hádáme, kdo z hostů je prezident, kdo ochranka apod. Parkem se pak vydáváme dál k fotbalovému stadionu. Čeká tu na nás několik keší a ty my tu přece nenecháme. Nejsme žádný BÉČKA 🙂

Jedna z keší nás přivádí k zábavnému parku. To, že tu už měl podle informační cedule stát, připomíná snad jen velmi orezlá brána. Zbytek je jen velké staveniště opuštěné kdoví kdy. I další keš nás přivádí na místo, které má být plážovým rezortem. Tady není ani brána a pláž tu vzdáleně připomíná bahenní jezírko uprostřed dalšího staveniště. Zřejmě došly peníze nebo to prostě není v centru a tak se na to kašle.

Za šera odlovíme ještě několik posledních keší a pak už nás čeká několik km zpět. Samozřejmě jdeme kolem White House, který teď vypadá ještě honosněji než za světla.

Jestliže se zdá centrum ve dne kýčovité, pak neexistuje název pro noční pohled na nasvícené stavby. Jo jo taky kýčovité, ale moc hezké.

Malý Míša už jeví známky únavy a proto mi připadá nelogické, že mu rodiče zatají dětský kolotoč, kolem kterého procházíme. Samozřejmě si dělám srandu…je mi jasné, že bychom se odtud další hodinu nehnuli, ale i tak nahlas Péťu s Michalem škádlím a upozorňuji je, že na opačné straně, než co malému Míšovi něco ukazují, je daleko zajímavější objekt.

Shodujeme se, že dnes na večeři kašleme a koupíme si něco studeného sebou na byt. To také tak nakonec uděláme. Po příchodu na pokoj se rozhodneme, že zítra na taxikáře kašleme a zkusíme se všude nějak dopravit místní dopravou. Den pak zakončujeme zobáním z talířů a s kartami v ruce a dobrým pocitem z 18-ti kilometrové procházky městem.

Mohlo by se vám také líbit

4 komentářů

Pavla 6. 2. 2018 - 14:22

I když Martin píše, že stavby jsou kýčové, mě se líbí. A je to vše čisté, žádný nepořádek co vídáme v It, Tur, Eg., Ta fontána s kojící matkou krásná…. i pohled na Skopje a ty hory!

Odpovědět
Jitka a Martin 7. 2. 2018 - 13:41

Pavlí, ono je to takové pozlátko – centrum města nové a čisté, ale stačí zajít za roh a je to špína a nepořádek – stačí kouknout na tu fotku nedostavěného zábavného parku. Ty stavby jsou opravdu kýčovité, vypadá to hrozně legračně, jak se snaží kopírovat světové stavby… ne vždy to úplně zapadá do konceptu krajiny a budov. Celkově nás Skopje příjemně překvapilo, moc jsme od toho nečekali a jsme rádi, že jsme výlet absolvovali v době, kdy to tu není ještě tak zaplavené turisty. Myslím, že jsme toho stihli hodně, ale určitě ne všechno, tak jestli někdy v budoucnu narazíme na levné letenky, rádi si sem zaletíme znovu 🙂

Odpovědět
Mužíková 6. 2. 2018 - 20:40

Krásné povídání,krásná fota, ale povím Vám,že jste opravdu nadšenci.
Opravdu krásné. R.M.

Odpovědět
Jitka a Martin 7. 2. 2018 - 13:42

Moc díky a jsme rádi, že se cestopis líbí! 🙂

Odpovědět

Napsat komentář: Pavla Cancel Reply

* Použitím tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací

Zásady ochrany osobních údajů a cookies