Nebýt palubních novin v naší kajutě a hlavně naší dcery Barči, která nám připomněla, že lodní společnost má co se nejbližší destinace týče, úplně odlišné plány než my, tak jsme asi z lodi vystoupili celkem slušně zmatení. Celý včerejší večer jsme totiž žili v domnění, že nás dnes loď vysadí v hlavním městě Řecka, v Aténách. Takže ještě večer změna plánu, připravené věci na event v Aténách zase uklidit a místo nich si připravit věci na koupání a také z domova vytištěnou objednávku auta u Sixt.
Ráno zjišťujeme, že naše loď vážně kotví u ostrova Mykonos a my se po vydatné snídani vydáváme z lodi ven do přístavu, kde je nám po jednom telefonátu přistavěn Nissan Qashqai s pohonem čtyř kol. Nemaje navigaci ani mapu ostrova vyrážíme dle našeho šestého smyslu od přístavu na první křižovatce doleva. To, že náš šestý smysl je ten samý, který nám našeptával, že dnes budeme v Aténách, zjišťujeme po několika kilometrech jízdy na nestále se zužující a do závratných výšek stoupající silnici, končící cedulí Death road.
Následuje trochu krkolomné otáčení vozu, ze kterého je výhled i pocit v té chvíli jako na vozítku horské dráhy a sjíždíme pomalu zpět dolů ke křižovatce přístavu. Tam už jedeme správným směrem. Najít nějakou pláž, respektivě nějakou normální silnici, vedoucí k pláži se zdá čím dál víc težší. Konec ostrova je vidět po asi 20km jízdy. V tu chvíli ale také vidíme přepychovou zátoku a za chvilku už parkujeme auto kousek od ní. Shodujeme se, že je to jak v Karibiku.
Máme samozřejmě na mysli čistou a teplou vodu. Jdeme se zeptat na lehátka a cena 30-40€ za slunečník se dvěma lehátky nám dojem ze zátoky trochu kazí. Nepomáhá smlouvání, ani to, že jsme tam jen na chvilku a že slunečník nehodláme kupovat. Nakonec se dohodneme na ceně 30€ a po namazání opalovacím krémem č.50 pádíme do vody. Co nepochopím, proč se nevyrábí krémy s větším faktorem. Pro mě 50 je jak kdybych spadl do friťáku. Ač celou dobu ve stínu, tak po chvilce pociťuji popáleniny 3.stupně na svých zádech a na rtu se mi začíná tvořit opar. No paráda. Peklo v ráji. Voda je ale báječná. Ani se nenadějeme a už musíme pomalu balit. Holky chtějí na loď a my (rodiče) na procházku městem.
Městečko je úžasné. Chvilku si připadáme jako na Santorini, chvilku jako v Benátkách, chvilku jako ve Splitu. Lidí tu sice je na můj vkus celkem dost, ale říkám si, že by to mohlo být horší.
Malebnými uličkami se prodíráme až k cíli – k pětici větrných mlýnů. Je možná škoda, že chybí jakékoliv směrovky, protože nemít gps navigaci, tak bychom tam bloudili skoro jako v Benátkách 🙂
Konečně v jedné uličce zahlédneme v dálce lopatky jednoho z mlýnů a za pár minutek už jsme na prostranství, kde na jedné straně kýčovitě krásné mlýny a na druhé straně úžasný pohled na malebné městečko a celý záliv. S radostí zjišťujeme, že nejsou v obležení turistů.
Po foto chvilce u mlýnů si to míříme přes starý přístav zpět na parkoviště. Sedáme do auta a odvážíme se k lodi.
