MSC Armonia 2014, 31.5. Istanbul

7. den ráno nás vítá Istanbul, jsme psychicky připraveni na slovní souboj s taxikáři, tedy ani ne tak souboj, zjistili jsme, že nejlepší je ignorace a nepouštět se při nezájmu s nimi vůbec do debaty. Takže bez problémů proplouváme přístavní žlutou řekou taxíků a pěškobusem se vydáváme ke Galata bridge,

ten je ještě relativně volný, zatím tu ještě není moc turistů, jen mraky rybářů zkoušejí své štěstí. To se mi líbí a chvíli je tu pozorujeme a fotíme cvrkot ranního Istanbulu. Za mostem to střihneme doleva kolem přístaviště ferries, odkud vyplouvá jedna loď za druhou.

Pro holky je atraktivnější nabídka projížďky metrem, tak koupíme jízdenky na Marmaray (24TL zpáteční jízdenka pro nás čtyři, tzn. 3TL/os./jedna cesta = cca. 30kč) a ponoříme se do hlubin nové trasy metra vedoucí pod Bosporem, hluboké je opravdu slušně, kam se hrabe naše nejhlubší pražská trasa.

Trasa ze Sirkeci na Üskudar je otevřená jen pár měsíců, vagóny opravdu voní novotou, ale je tu ještě spousta míst, která by potřebovala dodělat (stropní obložení, dlaždice…), jinak je to fajn, dostat se během pár minut z Evropy do Asie 🙂 Na Üsküdaru se jen krátce projdeme k muzeu japonských draků – je zavřeno, obdivujeme je tedy jen zvenku přes výlohu, sedneme na metro a frčíme zpět do Evropy. Cestou do srdce Sultanahmetu se zastavíme v tureckém MC Donaldu na oběd (jak ten čas letí, ještě, že tu jsme až do noci!) a kolem těch nejvýznamnějších památek projdeme přelidněné i liduprázdné koutky Istanbulu.

Nakoupili jsme suvenýry, na bazaru nějaké to koření, cukrovinky a čaje. Popisovat klasiku mešit, kde u vchodu nafasují ženy šátek a všichni musí odložit obuv, Grand bazaru, který je jak Babylon a krásného Topkapi… asi nemá cenu, ale kde se nám moc líbilo bylo za Topkapi směrem ke Kennedyho ulici, kde je opravdu velmi

klidná část města s pěknými romantickými domky připomínající spíš staré anglické stavby, než Turecko. Nepočítám-li projížďku metrem pod Bosporem, tak jsme celou prohlídku zvládli pěšmo a díky těm „pár kilometrům“ v nohách a vedru, jsme se rozhodli, že na Kennedyho třídě si chytneme taxíka a necháme se dovézt zpět do přístavu.

Taxikář nás moc příjemně překvapil, cestou nám vykládal, kde co vidíme, chytli jsme tu největší odpolední špičku (kolem 17h), i řidič povídal, že jsme si měli vybrat spíš cestu tramvají nebo trajektem :-), ale za tu určitě 30min cestu do přístavu ukázal taxametr krásných 15TL (cca. našich 150€). Při nástupu do vozu jsme se na cenu ptali a pán nevěděl, kolik to vyjde, ale povídal, že by to nemělo být víc než 20TL – to nám přišlo jako velmi rozumná cena, tak i když v cíli cesty taxametr hlásal 15TL, dali jsme mu 20TL. Mohl se „uděkovat“, jak byl vděčný 🙂 jen pozn. – turecké liry jsme neměnili ve směnárně, ale vybrali jsme si je z bankomatu už v Izmiru, naše banka za zahraniční výběry účtuje 9,-, tak to pro nás byl nepřijatelnější způsob, jak si liry pořídit. Dnešní večeře na lodi má téma „bílá“. Tuhle barvu úplně běžně nenosím, ale podařilo se mi v šatníku vyhrabat bílé tričko a bílé 3/4 kalhoty. Terka má bílé šaty, Bára tílko s legínami a Martin bílou košili 🙂 Jak jsem celá v bílém, tak si připadám, jako bych si odběhla z medical centra 😉 Po večeři a divadle jdeme ve 23.30h koukat na odplouvání, osvětlené mešity a svítící most přes Bospor, to je paráda, foťák cvaká o 106 a my poletujeme z přídě na záď, aby to foťák všechno zaznamenal!