Úvod 2018 - MSC Preziosa MSC 2018 – Z Bergenu až domů

MSC 2018 – Z Bergenu až domů

od geomarbes
1 komentář 226 zhlédnutí

Je tu páteční ráno, čeká nás poslední celý den na lodi a přiznávám se, že dnes jsme nechali spát nejen holky, ale i sebe. Tím, že tady na severu nemá moc cenu chodit se dívat na východ slunce a také protože dnes nikde nekotvíme, nemělo smysl vstávat nějak moc brzo. Na snídani s Jitkou je vidět, že dnes tu nejsme ranními ptáčaty a najít volné místo je celkem těžké. Nakonec jeden stůl nacházíme a v klidu snídáme.

V jídelně to hučí podobně jako v úle a nejvíc je to znát, když člověk dosnídá a prochází dveřmi dělící jídelnu od venkovního schodiště. Tady to hučí také, ale o dost příjemněji. Mořské vlny se přes sebe přelévají a ranní slunce jim dodává třpyt. Jdeme se podívat, jestli nebudeme mít štěstí na „cruise manažerku“, která má na starosti MSC VOYAGERS CLUB. Chceme si půjčit katalog plaveb na další sezónu.Máme štěstí, sedí za svým pultíkem, tak jdeme za ní. Celkem ostře nás odpálkuje, že tu teď není služebně a že máme přijít mezi 11-12 hodinou. Koukám na hodiny…hmmm takže za zhruba hodinu. No čekat hodinu tady se nám nechce a tak se vracíme do kajuty a protože holky pořád ještě spí, jdeme na balkón chvilku si číst a relaxovat.

Akce body

V 11:00 přesně přicházíme k pultíku, kde už čeká několik lidí. Manažerka nikde. Stoupáme si do fronty a čekáme. Čekáme pět minut, deset minut a pořád nic. Nakonec se skoro dvacetiminutovým zpožděním přichází a první dvojice jde na řadu. Mluví francouzsky a vyptávají se na plavby…po 10 minutách odcházejí, nastupuje další a celé se to opakuje…Říkám Jitce, že jestli před námi ta manažerka zavře pultík s tím, že má po pracovní době a že máme přijít večer, tak že ji naučím pár slovíček česky… Asi mluvím hlasitěji než bych chtěl, protože zaregistruji pohled od pultíku. Hmm, tak ta mi to dá asi sežrat, říkám si.

Jdeme na řadu. Nevím, jestli není manažerka z dvojčat, protože najednou je samá omluva a úsměv. Katalog nám půjčuje a prý jestli pro nás může něco udělat, tak jí říkáme, že máme problém zjistit počet bodů na klubových kartách holek a ona hned ochotně zapátrá v notebooku. Prý vidí, že holky se s námi plavily pokaždé a prý jak to, že máme rozdílné počty bodů a že asi někdo v MSC klubu udělal chybu a že se pokusí chybějící body holkám vrátit. Zatímco my listujeme v katalogu, ona cosi píše na notebooku. Nakonec říká, že body holky mají zpět a že Terka díky tomu opětovně získává stříbrnou klubovou kartu.

S novou kartou

S neskrývanou radostí jí děkujeme a odcházíme na kajutu, kde chceme tuhle dobrou zprávu říct i Terce. Terka nám nevěří a tak se domlouváme na akci „ztracená karta“. Je to jednoduché, prostě půjdeme na recepci, kde řekneme, že Terka ztratila kartu a uvidíme, jakou kartu jí vydají. Na recepci všechno v pohodě a Terka za chvilku drží v ruce stříbrnou kartu. Co ale nečekáme je, že novou kartu jsme dostaneme všichni včetně Báry, která tu ale s námi není.

Vracíme se na kajutu, kterou mezitím Barča opustila neznámo kam. Že je její karta neplatná vůbec netuší a chudák to zjistí až si něco bude objednávat. To se taky tak děje a po zhruba půlhodině se Barča objevuje v kajutě vyděšená, že jí nefunguje karta. Bere novou kartu a poté, co si vyzkouší otevřením dveří, že funguje, mizí opět kdesi v nitru lodi. My s novými kartami jdeme také na procházku lodí. Zastavujeme se v Green Sax baru, kde si chceme dát nějaký koktejl.

Číšník ale Terce přináší jiný koktejl, než si objednala a ten jí nechutná. Tváří se, jako by jí tím chtěl otrávit. Beru si její koktejl do ruky a ochutnávám se slovy, že tak hrozné to snad nemůže být a… po poklnutí zjišťuji, že může. Nevím, co tam dal za utrejch, ale tohle by měl připravovat jen se zbrojním pasem. Barvou to vypadá jako jaderné palivo a chutná to dost podobně. Vypít to, tak mi určitě budou svítit zuby.

Koktejl opatrně odsouvám co nejdál a zvedám se, že půjdeme teda jinam a v tom rána. Ne, koktejl neexplodoval. To já a moje hlava se potkala s hezkým, ale na můj vkus nepraktickým a strašně nízko pověšeným lustrem složený ze skleněných baněk nad stolkem. Stačím jen říct au a pozor, ale pozdě. Terka se pokouší o rozbití lustru podobným způsobem. Za nechtěné pozornosti ostatních hostů opouštíme bar a přesouváme se do jiného, kde už je naše objednávka bez problémů a s úsměvem vyřízena.

Po pár partičkách karet se jdeme podívat na bufet a už je nám jasné, proč vnitřek lodi je celkem prázdný. Je div, že díky přetížené zádi loď nevypadá jako závodní člun se zvednutou přídí. V jídelně je k nehnutí a trvá nám celkem dost dlouho než objevíme 4 místa volné u velkého stolu, kde děláme společnost italské rodince. Postupně si všichni přinášíme tácy s jídlem. Jsem téměř všežravec, ale dnešní oběd se mi moc nelíbí, protože nikde není ani kousek něčeho, co by jen vzdáleně připomínalo maso. Řeším to italskou kuchyní, tedy nějaké penne, k tomu salát a nějaký kousek zákusku. Holky to mají podobně.

…jak ten čas letí…

Po obědě se jdeme na chvilku vyvalit k zadnímu bazénu. Venku se udělalo nádherně a byla by škoda nenasát nějaké sluneční paprsky. Bereme sebou katalog plaveb a i klasické čtivo. Nacházíme pár volných lehátek a hned je obsazujeme. Po chvilce je mi ale vedro a pokouším se přemluvit holky na bazén. Jediná Terka se nechá ukecat, ale u bazénu má problém, že ve vodě nikdo není. Říkám jí, že se určitě všichni stydí jako ona a čekají až tam někdo půjde. Tím někdo jsme nakonec opravdu my.

Teda je to maso. Tím jak je voda v bazénu napouštěna z moře a není nijak ohřívaná, tak si alespoň máme šanci vyzkoušet teplotu okolního moře. A je to zážitek. Tipuju to tak na 16-18 stupňů. Dá se to a po chvilce strávené ve vodě to ani tak studené není. Následuje opačný problém…přemluvit Terku, aby vylezla, jinak bychom mohli nastydnout. Nakonec se daří, vylézáme a zůstáváme na zádi, kde nás sluníčko rychle a krásně ohřívá.

Čas na lodi utíká neskutečně rychle a dnes to není jinak. Pokud chceme stihnout poslední servírovanou večeři, je nejvyšší čas se přemístit na kajutu. Cestou vracíme zapůjčený katalog. Na kajutě se dozvídáme, že máme sbalené kufry vytáhnout na chodbu do půlnoci a že budeme loď zítra opuštět mezi posledními ve 12:45hod. Večeře je ve stylu Mediterian a tomu je přizpůsobeno i menu. Letos vynechávám Gaspacho, protože minule mi ho přinesli studené a odmítli ohřát. Ne, dělám si srandu a ti co, znají seriál Červený trpaslík chápou. I dnes máme štěstí a večeře je doplněna hudbou a máváním šátků. 

Po večeři jdeme do divadla na rozlučkové představení. Ve zkratce řečeno, je to směs všeho, co bylo během týdne v divadle k vidění plus rozlučková písnička od M. Jacksona. To je vždy taková dojemnější chvilka, kdy nám to vlastně docvakne, že týden na lodi je u konce.

Divadlo končí, opona se zatáhla, my vstáváme a chystáme se odejít, když v tom Terka ukazuje na pódium, kde se jeden chlapeček, kterého jsme během plavby párkrát viděli (jednou, když ho z dětského klubu pozdě večer doslova vyhodili za dveře, že už končí a že musí počkat na rodiče), snažil o prodloužení divadelního představení svým tancem. Lidé se najednou začali zastavovat a sledovat ho až do chvíle, kdy se roztáhla opona a účinkující ho poslali z pódia pryč. Video tohohle showmena je na našem geomarbes youtube profilu ke shlédnutí.

Z kajuty vždy jen oblečený

Po divadle jdeme vyrovnat účet na recepci ( mimo denní taxy za osobu např. nákupy v suvenýrech, shuttle bus do Kodaně apod.). Recepce tady je úplně jiný kafe než na MSC Meraviglia, kde jenom ve frontě jsme strávili snad hodinu, přesně si to nepamatuju, ale co vím, tak že na MSC Meraviglii fungovala recepce jen do půlnoci a pak až ráno od 6 hod. Tady jede recepce nonstop a je to rozdíl…fronta téměř žádná a tak jsme rychle hotoví a můžeme si jít dát poslední pizzu a poslední partičku karet nahoru do bufetové jídelny. Po pár partičkách se ale chtě nechtě musíme vrátit a sbalit si kufry. Bereme si sebou na tácku nedojezené sendviče. Buď je sníme při balení nebo si je vezmeme zítra jako svačinku.

Po chodbě u kajuty se pohybuje zmatená starší žena v noční košilce, podobná staré Rose z Titaniku a běží k nám hned jak nás zahlédne. Komolí něco francouzsky, ale bohužel nechápeme, co po nás chce. Naštěstí přichází další pasažérka, která mluví francouzsky. Daří se nám jakžtakž pochopit, že stará paní v noční košili vynášela kufry na chodbu a zabouchla si dveře do kajuty. Kartu zřejmě má na pokoji a takhle oblečená na recepci nechce jít. Mladší Francouzka se jí ujímá a my bohatší o zážitek konečně jdeme balit. Když pak vytahuje Jitka kufry na chodbu ve spodním prádle, přepadne mě záchvat smíchu při představě, že by si zabouchla dveře a nikdo na kajutě nebyl. Potom už uleháme a jdeme snít poslední sny na lodi.

Konec plavby

Ráno se probouzíme, až když je na obzoru vidět Kiel. Zrovna když stojíme na balkónu, tak loď troubí a my si říkáme, že na téhle trase loď troubila úplně v každém přístavu, což v posledních letech bylo i třeba jen jednou zatroubení v jedné jediné destinaci hodně vzácné.

Jdeme se nasnídat a po snídani se přesouváme do jednoho z barů, kde při hraní karet a u šálku kávy vyčkáváme naše vylodění. Avizovaný čas 12:45 hod ale naštěstí neplatí. Není ještě ani poledne a už jsme vyvoláváni, že se můžeme dostavit k vylodění. Samozřejmě, že nás nevyvolávají jménem, ale podle barvy, která nám byla přidělena v podobě identifikačních proužků na kufry. Poslední rozloučení, poslední kroky na lodi a už jsme v chobotu a následně v odbavovací hale, kde nás pozorují stovky párů očí dalších lidí, nedočkavě čekajících na nalodění, podobně jako jsme čekali my před týdnem.

Ale zatímco my jsme pluli do Norska, oni teď stejnou lodí míří do Petrohradu. Trošku jim závidíme ten pobyt na lodi, ale co, říká se že na každém konci je krásné to, že něco nového začíná. A nám začíná těšení se na další plavbu. Je totiž už předem jisté, jak bude vypadat naše další dovolená. Otázkou jen je, kam a na jakou loď. V době kdy tohle píšu, už máme jasno, ale zatím to bude (jak Bára Hrzánová v Hrdém Budžesovi říká) velký TAJEM.

Kufry nacházíme v pohodě a auto na parkovišti také. Naložíme bágly do auta a se spontálním zamáváním směrem k lodi odjíždíme směr domů. Je sobota a my doufáme, že zasekaná dálnice z minulého pátku se nebude opakovat. Doufáme prvních pár km a pak to opět vypadá stejně…Ach jo… rádio nám oznamuje, že stau (zácpa) na A7 je zhruba na 2,5 hodiny a že bude zřejmě odpoledne ještě hůř, protože Hamburku a okolí právě začínají letní prázdniny. No bezva…Jakmile tohle slyším, tak na prvním sjezdu sjíždím a je mi jedno kam…

Improvizujeme za jízdy

Jitka hned nachází náhradní trasu směrem na Lübeck a dál na Berlín, kde by to mělo být lepší. A naštěstí také je. Sice po 20 minutách jízdy zjišťujeme, že jedeme opačným směrem, ale i po otočení se a najetí na dálnici to jde, i s touto zajížďkou doma zjišťujeme, že tato trasa byla o několik desítek km kratší. Dálnice je sice slušně plná, ale jede se docela ucházejícím tempem. Z berlínské dálnice odbočujeme na A14 vedoucí směrem na Magdeburk. Tady se nám líbí. Jedeme po dálnici snad úplně sami a já jen čekám, kdy dojedeme k nějakému zátarasu, oznamujícímu nám, že silnice končí a nikam nevede. Ano po několika kilometrech opravdu dálnice končí, ale naštěstí pak pokračuje obyčejná silnice první třídy, kterou se dostáváme až k Magdeburku.

Pak už je cesta domů v pohodě a domů přijíždíme dokonce v lepším čase než když jsme jeli na loď. Alespoň pro příště víme, kudy do Kielu.

Závěrem

Od této plavby jsme moc nečekali a opravdu to byla pecka. Když jsme museli loni narychlo hledat náhradní plavbu a když jsme se v cestovce ptali na tuto okružní plavbu, tak nás nenapadlo, že z ní budeme tak paf. Takže velký dík patří i cestovce PTTOURS, kde nám dopředu říkali, že se nám tahle plavba bude moc líbit. Každá plavba doteď byla hezká, každá měla zajímavé destinace, ale téhle se jen tak něco nevyrovná, přestože to byla trasa bez možnosti se někde vykoupat. přestože to byly destinace, kde aby si člověk mohl dát jídlo v restauraci, musí předtím navštívit banku s kuklou na hlavě.


Určitě se přes všechnu tu drahotu chceme v budoucnu na sever opět vrátit. Navíc na lodi tenhle drahý sever není až tak drahý. Vždyť odpadají výdaje na ubytování i jídlo, které by nás na souši stály šílené peníze.
Takže teď už jen díky, že jste s námi byli aspoň takhle, k tomu velké námořnické ahooooooj a třeba se někde spolu na lodi potkáme doopravdy.

Mohlo by se vám také líbit

1 komentář

Mužíková 21. 9. 2018 - 14:35

Vše jsem se zájmem přečetla. Chvílemi jsem slova doslova hltala.
Jak přišlo na program balení kufrů,přišlo mi to smutné,jakobych tam také byla.

Odpovědět

Napsat komentář

* Použitím tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací

Zásady ochrany osobních údajů a cookies