MSC 2018 – Nalodění na MSC Preziosa

Je to tady. Den nalodění. Sice víme, co nás všechno čeká, ale i tak… je to jiný přístav než jindy, takže se nasnídáme, zabalíme kufry a hurá z hotelu k autu. Venku svítí sluníčko, ale přesto fouká celkem chladný vítr. Sedáme do auta a podle navigace míříme k přístavu. Město působí celkem ospalým dojmem. Ano, je sobotní ráno, ale Kiel má 250 000 obyvatel a ty tu někde přece jsou. I když upřímně řečeno, mně ten slabý provoz vyhovuje. Díky tomu jsme během pár minut na pobřeží a necháváme se vést mimo navigace i směrovkami.

Kudy se dostat ke správnému přístavu víme už z domova díky propozicím od PTTOURS, navíc MSC Preziosa není žádný drobeček a tak je vidět už z dálky. Parkoviště máme zamluvené už nějaký ten týden předem. Rezervaci jsme provedli na webu přístavu, což vyšlo o pár desítek Euro levněji než při rezervaci přes MSC, ale pro příště bych se vzhledem k ceně přeci jen pokusil domluvit na parkování u hotelu Novum Akademiahotel a cestu do přístavu absolvovat místní MHD.

Parkování a akce magnetka

Spoléhat se na parkoviště v přístavu bez rezervace nemá budoucnost. U vjezdu na parkoviště totiž svítí velký nápis BESETZT (obsazeno). Navíc týpek v žluté vestičce nám ukazuje, že nemá ani místečko volné. My mu na oplátku ukazujeme vytištěné potvrzení rezervace a ejhle – místo pro nás samozřejmě má. A nejen pro nás. Míst k zaparkování je tu plno. Nehodlám si s tím lámat hlavu, hlavně že máme kde zaparkovat. Bereme kufry, zamykáme auto a jdeme k lodi. Je to nezvyk, když vidím zaměstnance MSC a oni najednou nemluví italsky, ale německy nám vystvětlují, kam máme odložit kufry a kde si máme vyzvednout odbavovací kartičku. Kdo nás zná, tak ví, že býváme u check-in mezi prvními a tady to není výjimka.

Kartička s číslem 1 oznamuje, že budeme na loď nastupovat v první vlně (samozřejmě až po VIP hostech a majitelích černé klubové karty). Zároveň s kartičkou získáváme informaci, že samotný check-in bude probíhat až zhruba za 2 hodiny. Snažíme se proto holky přemluvit na procházku městem, odkud pochází mimo jiné i současná tenistka A. Kerber a jeden z ruských carů, ale marně. Chápu to, na loď se těší a nechtějí se od ní vzdalovat. Takže se domlouváme, že kdyby něco, tak budeme na telefonu a vydáváme se na krátký průzkum staré části města s jasným úkolem. Tím není ani tak zabít čas, jako sehnat magnetku. Magnetka – kýč na lednici, který si od první lodě kupujeme prakticky v každé destinaci, kterou navštívíme. Kýč, který nám ale připomíná krásná místa i nezapomenutelné okamžiky strávené na cestách. Z celkem jednoduchého úkolu koupit magnetku v Kielu za necelé dvě hodiny se nakonec stává téměř nesplnitelný úkol. Celé staré město nakonec máme tu čest projít celkem 2x. Poprvé v pohodě a užívajíce si památek, doplněné hledáním kešek. Podruhé už v rychlejším tempu, kdy nakukujeme do vedlejších uliček, marně hledajíce nějaký obdchod se suvenýry. Nakonec se nám zadaří v malém krámečku Maritimes na pobřežní ulici, kde mají samé námořní tretky a mezi nimi i magnetku města Kiel.

Nalodění

Vycházíme z krámku a už nám volají holky, že se hala v přístavu slušně zaplnila a kde jsme. Za pár minut už i my vidíme kolik lidí se s námi vydá dnes na plavbu. Ani si nestihneme pořádně sednout a už se o patro výš otevírá check-in. Tady je vidět, že někde udělali soudruzi v Kielu chybu. Během následujících minut se celá hala z přízemí zvedá jako tsunami a hrne se do prvního patra. Tam už to těch pár lidiček v uniformách MSC moc nezvládá kočírovat a náhle to vypadá, že bude jedno, jakou kartičku s jakých číslem kdo má. Naštěstí ale ne. Po dlouhých minutách čekání se ozývá hlas, který vyzývá k nalodění VIP hosty. Těch moc není a tak přichází na řadu majitelé kartiček s číslem jedna. To jsme my. Procházíme bezpečnostní kontrolou, podobnou na letišti a pak už hurá do chobotu vedoucího na palubu lodě. V chobotu nás čeká ale ještě jedna fronta. Ta je způsobena změnou MSC ve vydávání kartiček. Dříve trval check-in déle, protože bylo jeho součastí vyfocení a vydání kartičky ještě v přístavní hale, to ale moc nevadilo, protože to alespoň zkrátilo čekání na nalodění. Jenže od (tuším) loňského roku je check-in rychlejší a tím pádem čekání na nalodění delší, protože fotografování obličeje do systému provádí zaměstnanci MSC při vstupu na palubu a kartičky na nás čekají až na připravené kajutě. To sebou nese další menší problém, kdy se po nalodění můžeme procházet po lodi i si zajít na oběd, ale bez možnosti dát si cokoliv k pití. Bez kartičky prostě není šance. Nezbývá než po nalodění zamířit na kajutu a přát si aby už byla připravena. Ta naše samozřejmě není a prý bude asi tak kolem druhé hodiny…tzn. máme zhruba hodinu čas.

No nic, jdeme alespoň na oběd. Na rozdíl od jiných let nemám ani moc hlad. Přesto ke stolu přicházím s celkem plným tácem. No co, je to dovolená, tak proč si trošku neužít. Po obědě už je naše kajuta připravena k nastěhování, stejně tak tu na nás čekají kartičky. Má a Jitky karta má zlatou barvu, Barčina stříbrnou a Terky karta modrou. Opět díky nesmyslnému pravidlu MSC, kdy zpětně smazalo body holkám za první plavby, na kterých jim nebylo ještě 12 let. Kufry zatím nikde nevidíme a tak bereme karty a jdeme objevovat loď a samozřejmě si přiťuknout na nadcházející plavbu. V baru u recepce si po roce objednávám mé oblíbené BBC a s holkama se domlouváme, co chceme vidět a kam chceme jít v následující destinaci, v dánské Kodani.

Kde je můj kufr?

Po osvěžení se jdeme podívat na kajutu právě ve chvíli, kdy portýři přinášejí kufry ke kajutám. Hurá, jde se vybalovat. Mé nadšení končí ve chvíli, kdy zjišťuji, že můj kufr se na chodbě nenachází…No nevadí…třeba za pár minut. Holky mají vybaleno a můj kufr stále nikde. Přemýšlím, kde by mohl být. Varianta první – možná skener odhalil vodní pistolky a za pár minut mě přijde zatknout nějaký bezpečák. Varianta dvě – můj kufr je u kajuty číslo 10265 nebo 11265. Jen musím napsat, že na svůj kufr čekám na kajutě 12265. Tahle varianta je asi více věrohodná. Už jen díky tomu, že před naší kajutou stojí kufr patřící o patro níž. Holky si ze mně stejně dělají srandu ohledně pistolek, ale pak jdou zkusit pravdivost varianty dvě a přitom mají v plánu doručit cizí kufr na správnou kajutu. Ve srandě jim říkám, že se sejdeme v cele předběžného zadržení. Já pro podezření z terorismu kvůli vodním pistolkám a ony kvůli krádeži a procházce s cizím kufrem. Naštěstí kufr se záhy objevuje před kajutou a i holky hlásí úspěšné splnění mise.

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti

Pozdější nalodění než jiné roky a také akce kufr způsobí, že jen zahlásím, že mám vybaleno, tak se ozve siréna svolávající všechny na povinný nácvik se záchrannými vestami. Nevím, ale tady asi neplatí pořekadlo “těžko na cvičišti, lehko na bojišti”. Celá loď po siréně, zejména schodiště (na jízdu výtahem v ten okamžik člověk může zapomenout) je plné lidí, kteří míří na svá “záchranná” stanoviště. Netuším, jestli bych pudově v případě nebezpečí nezamířil někam ke člunům namísto do nějakého baru, kde je stanoviště označené na naší kartičce. No ale teď nám nic nehrozí, tak hurá na nácvik do baru.

Zde si zkoušíme nasadit vestu a upevnit správně na těle. Jak se tak rozhlížím kolem sebe, tak by dost lidí přišlo o život už při snaze nasadit si ji. Dalším by možná místo hlavy koukaly z vody nohy, protože si vestu navlékají jako spodky. Po ukončení nácviku je místa na schodištích o dost méně. Je to celkem logické. Lidé, kteří konečně dostali vestu na sebe, netuší jak ji dostat dolů a tak se schodiště plní těmito lodními sumo zápasníky.

Odplouvání a večeře

Nějak moc to tu rychle utíká a už je tu čas rozhodnout se, zda se půjdeme podívat na odplutí z přístavu nebo na servírovanou večeři. Shodujeme se, že půjdeme na večeři. Tajně doufáme, že budeme mít štěstí na číšníky. Alespoň větší štěstí než na minulé MSC Preziose, kde jsme servírované večeře vzdali kvůli celkem neschopné dvojici číšníků. K našemu stolu nás jeden z číšníků uvádí a zdá se, že štěstí máme. Náš číšník se jmenuje Dario a je z Hondurasu, druhý číšník je z Indonésie, ale jméno, složené z náhodně sestaveného shluku písmen nedokážeme ani přečíst natož si ho zapamatovat. Celá večeře je bezva a doporučené víno bylo třešinkou na pomyslném dortu. Nicméně krátce po odchodu z večeře jdeme prozkoumat i bufetovou restauraci (jestli tam náhodou není něco podobně dobrého). Výsledkem je opět plný tác jídla a ujišťování sebe sama, že takhle to prostě dál nejde. Barča se od nás odpojuje a jde za svým programem. My se necháme ukecat Terkou a jdeme hrát karty. Jako příhodné místo se nám zdá italská pizerrie La Locanda, kde jsme před třemi roky karty hrávali s přáteli a kde nás obsluhoval teď už kamarád Gurin Remus z Rumunska. Teď tu ale místo něj je celkem nevlídná servírka, která přináší pití ve špinavých skleničkách. Nechceme vyvolávat nějaký spor a po chvilce odcházíme podívat se na západ slunce a poté prozkoumávat loď.

V lodním nitru procházíme obchody a na moment se zastavíme v baru, kde vysílají MS ve fotbale, utkání Chorvatsko:Rusko. Je vidět, že na rozdíl od plaveb z Benátek nebo z Janova je tu celkem dost rusů, ale zároveň je vidět, že větší podporu mají fotbalisté Chorvatska. Odtud už míříme na záď lodi, kde je i naše kajuta. Loď se mírně kolébá a ačkoliv je venku i přes pokročilou hodinu stále ještě světlo, my jdeme spát. Barča samozřejmě nikde. Říkám si ale, že je plnoletá a snad ví, že zítra ráno kotvíme v Kodani, kam se celý rok těšila.