Úvod 2018 - MSC Preziosa MSC 2018 – Geiranger

MSC 2018 – Geiranger

od geomarbes
2 komentáře 160 zhlédnutí

Úterní ráno je ve znamení velkých očekávání. Zlepší se počasí? Co nás čeká v první norské destinaci? První otázku zodpovědělo ranní otevření očí. Kolem nás skály. Vyskakuji z postele a pádím na balkón. Připadám si jako ve filmu Titanic s tím rozdílem, že místo kolem ledovce naše loď proplouvá kolem obrovské skály. Ne, naštěstí ne tak blízko, ale i tak se celkem leknu. Jitka mezitím přichází za mnou a koukáme na tu krásu. Po chvilce vidíme slunce, které si pomalu razí cestu zpoza skal vzhůru na svou každodenní pouť.

Jednotlivé sluneční paprsky dopadající vodní hladinu rozpouštějí ranní opar zvolna vznášející se těsně nad vodou. Ticho skalního světa je sem tam narušeno zvukem vody stékající ze skal a křikem racků. Bohužel čím dál plujeme a čím více je vzhůru lidí nad námi i vedle nás, tím víc je slyšet racky. Všichni kolem jim hází jídlo ze snídaně a tak musím dávat pozor, aby do mě nějaký racek v honbě za jídlem z boku nenarazil. Horší je, že nebezpečí hrozí nejen z boku, ale hlavně ze shora. Chvilkama to vypadá, že venku prší. A déšť v podobě drobků jídla a výkalů racků, to opravdu není nic po čem by člověk toužil.

Loď mezitím parkuje v malém přístavu Hellesylt. Tady vystupuje z lodi jen hrstka lidí, co si koupili určitý výlet od MSC. Zbytek na lodi včetně nás zůstáváme na palubě a po asi půlhodině kotvení pokračujeme tímhle nádherným fjordem dál až na jeho konec do městečka Geiranger. Geiranger je malé ospalé městečko s kempem, kde je podle mě těch dočasných obyvatel víc než těch stálých. A i kdyby ne, tak stačí, že sem připluje loď jako je ta naše, která počet obyvatel okamžitě několikanásobně zvýší. Během našeho připlouvání se městečko zvolna vynořuje ze stínu skal a v momentě, kdy loď kotví a od břehu se k nám začne jako velký had přibližovat obrovské motorizované molo, dopadá už na Geiranger nejeden sluneční paprsek.

Molo přistavěno a to je nejvyšší čas opustit loď. V místním infocentru na nás čeká objednané auto přes autopůjčovnu Hertz. Na rovinu přiznávám, že to půjčení auta je prostě za velkou dardu, stejně jako všechno ostatní tady v Norsku. Ale co, do hospody nechodím, nekouřím a tak si můžeme alespoň na dovolené dovolit pustit nějakou kačku. Víc mě trápí myšlenka nebo spíš vzpomínka na poslední půjčení auta na Mykonosu, kde se nás řečtí provozovatelé půjčovny pokusili okrást…řešit jsme to tenkrát museli s centrálou přes českou pobočku. Ale co…poučeni víme, že než vlezeme do auta, tak ho pořádně obejdeme a nafotíme…stejně jako stav km, nádrže apod. To samé po vrácení. Slečna v infocentru je příjemná a během pár chvil držíme klíčky od Toyoty Yaris Hybrid a prý je někde na parkovišti.

Se smlouvou se tedy prodíráme skrze masy lidí z lodě na parkoviště, kde má stát naše auto… má no jo, ale ono tady nestojí…Třeba jsme špatně pochopili směr, kde má být parkoviště… a tak se vydáváme na okružní cestu kolem infocentra. Barča se mezitím jde zeptat slečny, která s námi sepsala smlouvu, kde přesně má auto stát. Odpověď je skvělá – prý sama neví, že lidi auta zaparkují tam, kde je místo. Naštěstí jde s námi a auto objevuje. Uff.

Moje chyba…nekoukal jsem pořádně. Auto je téměř nové, celkem pohodlné a hlavně hrozně tiché. Nasedáme a vyrážíme pryč z civilizace. Kam jet jsme se rozhodovali už doma a poté na lodi. Na výběr bylo buď se vydat doleva na Ørnesvingen-eagle Road nebo doprava směr vyhlídka Dalsnibba Mountain Plateau. Říkali jsme si, že zvládneme obě cesty, což nám vyvrátila slečna v autopůjčovně. Prý na obojí čas není. Zároveň nám potvrdila, že náš výběr Dalsnibby je dobrou volbou. Vyjíždíme a je to maso vyhýbat se všem lidem a zároveň kličkovat mezi přijíždějícími a odjíždějícími autobusy. Naštěstí bez jakékoliv újmy opouštíme městečko a zvolna začínáme stoupat vzhůru po klikaté silničce.

V zatáčkách musíme občas zastavit a dát přednost protijedoucímu, ale zvládáme to a auto také. Jak stoupáme, tak si říkáme, že jsme dobře udělali, že jsme si půjčili auto…pěšky by se tohle nedalo, žádná místní doprava tu není a jediná možnost (pokud nepočítám drahé výlety od MSC) byla půjčit si elektro vozítka. Ty ale jsou pouze pro dva a tak bychom museli mít půjčené dvě. Cenově bychom se dostali na cenu půjčeného vozu a navíc po těch klikatých silnicích by to byl teda adrenalin, nehledě na to, že když Jitka doma projížděla diskuze ohledně těchto elektrických autíček, tak narazila na možnost, že baterie nevystačí na zdolání celého kopce (spíše hory) a v tomto případě musí řidič takového vozítka prostě otočit zpět a dobít baterii cestou dolů…představa, že budeme v kopci jezdit nahoru a dolů a vlastně úplně nahoru se nikdy nedostaneme byla rozhodující.

Čím výš se dostáváme, tím menší provoz tu je a tím víc nám padá brada. To, co se nám ukazuje kolem, je prostě omračující a dech beroucí. Mám chuť každou chvíli zastavit, zhluboka se nadechnout a jen tak potichu vnímat tu okolní nádheru. Ale úzká silnice to nedovoluje a tak jedeme dál. U jezera Djupvatnet odbočujeme k vyhlídce Dalsnibba a hned za další zatáčkou je na silnici cosi, co připomíná hraniční přechod. Cedulka oznamuje, že dál se může jet pouze po zaplacení mýta. To pro osobní auta dělá 140 NOK. No co se dá dělat, vytahuji peněženku a protože ty jejich „noky“ nemáme, nabízím platbu v eurech nebo kartou.

Na to mi tenhle „celník“ říká, že máme smůlu a že eura neberou a platební terminál jim nefunguje. Z jeho odpovědi usuzuji, že ten trotl chce, abychom auto otočili a jeli dolů do Geirangeru do směnárny. Naštěstí má pro nás náhradní řešení. Prý je nahoře na vyhlídce infocentrum, kde se máme přihlásit a zaplatit. Tam, že to prý kartou půjde. No hurá. Můžeme pokračovat dál. Suneme se stále nahoru a brada nám padá čím dál tím víc. Jezero pod námi se vzdaluje a kolem nás se otevírají neskutečná „panoramata“.

Nějakých 250m před námi vidíme vyhlídku a také celkem plné parkoviště. Nechceme si zkazit dojem z okolí a tak zastavujeme u jednoho z jezírek a jdeme se projít. Holky září nadšením a všichni se shodujeme, že tohle jen tak nějaká lodní destinace netrumfne. Jitka říká, ať vytáhnu dron a pravda, kdy jindy než teď. Vše připraveno motory nastartované a jdeme do vzduchu. Mám v plánu jít jen několik málo metrů nahoru a pak letět na jezírkem směrem k sněhové peřině, kam si to právě míří Barča. Vzlet v pořádku, jenže pak přijde hláška „Chyba magnetického pole…Ztráta spojení s dronem“. V tu chvíli se dron jen zatřepotá, rychle nabere výšku a míří si to k propasti.

Uaaa…snažím se běžet rychle za ním a mačkám jak se říká „všechny páčky do zatáčky“. Uf podařilo se a dron se poslušně vrací. Celé to trvalo jen možná pár sekund, ale ruce se mi budou klepat ještě pár minut. Další let už je v pořádku. Po vybití dvou baterií je čas drona uklidit do kufru auta a rozmyslet se co dál. Na vyhlídku se nám nechce už kvůli těm návalům lidí, ale pravdou je, že máme nahoře zaplatit vjezd. Nakonec se rozhodneme jet zpět a pokud by po nás dole chtěli vidět doklad o zaplacení, tak jim vmáčkneme do ruky eura. Dole u závory nikdo, tak projíždíme. Okem zkontrolujeme čas a je nám jasné, že slečna v infocentru nelhala. Druhou trasu na orlí stezku už nezvládneme časově. Jenže je zase celkem brzo jet zpátky a tak zastavujeme a parkujeme auto u jezera Djupvatnet a jdeme se projít.

K jezeru vede jen velmi málo znatelná stezka, která je v několika místech přerušená potůčky vody z odtávajících sněhových polí. Přes ně vedou provizorní lávky, z části mokré a z části i namrzlé, ale tyto nástrahy zvládáme v pohodě. Zatímco Jitka s Terkou si to míří za sněhem, já s Barčou zůstáváme na břehu jezera. Barča chce okusit teplotu vody a zouvá si boty.

Nevím, jestli výkřik uaaaaah je synonem pro tvrzení, že ta voda je báječná a osvěžující, jak se mě snaží vzápětí Barča přesvědčit. Nepodaří se jí to a tak zůstává ve vodě sama. Cvakám několik fotek a jen ze srandy říkám, ať nechodí do velké hloubky, že se jdu taky podívat za holkama a sáhnout si na sníh (jako bych ho nikdy neměl plný zuby každou zimu při odhrabování před domem). Jitka staví sněhuláka, respektivě něco o čem tvrdí, že to je sněhulák. Šouráme se zpět a já jen zaslechnu Terčino jéé a už jí vidím, jak leží na zemi. Mokrá tráva a mech udělali své a je jen veliké štěstí, že se skácela šikovně mezi kameny na trávu a sníh. Uff.

Nasedáme do auta a i když se nám nechce, tak míříme zpět. V jedné zatáčce je malé parkoviště a úchvatný výhled na vodopád z horské jezera Heimstevatnet.

Vylézáme z auta a vidíme či tušíme pěšinu vedoucí směrem k vodopádu. Beru drona se zbývající baterkou a jdeme zkusit, jak blízko se dostaneme k vodopádu. Kolem kvetou horské byliny, které znám jen z fotek, všechno kolem voní a bzučí a nám se to moc líbí. Tahle zastávka lodi a výlet sem nahoru se vážně povedl a je vidět, že každého z nás alespoň na chvilku opustily myšlenky na každodenní starosti.

Jdeme cestou, tedy spíš necestou a na každý krok musíme dávat opravdu velký pozor. Kameny nám pod nohama doslova tancují a my držíme vertikální polohu jen díky máchání rukama. Z dálky to musí vypadat jako pokus o vzlétnutí. Nejtěžší je překonávání malých potůčků, kterých tu je víc než dost. Jitka to u jednoho vzdává a tak pokračujeme dál jen já, Terka a Barča. Já to vzdávám o kus dál kvůli dronu a vlhkosti, která je každým metrem díky vodopádu větší a větší. Holky dojdou skoro až na dosah, ale mají rozum a včas se zastavují a usedají na kameny, kde relaxují. Dron tady už žádné problémy nedělá a tak se můžeme kochat i pohledem z ptačí perspektivy.

Cestou zpět k autu zjišťujeme, že jsme k procházce k vodopádu inspirovali i další turisty. Cestou dolů zastavujeme pro kešku na místě, kde je vyhlídka na záliv a loď a také na skálu, kde (pro mě z nepochopitelných důvodů) několik lidí ve snaze o super selfíčko, pózuje pár kroků od srázu – tyhle hazardéry nechápu.

Po příjezdu do Geirangeru nastává problém a to kde a jak natankovat. Kde natankovat je jasné. Je tu jen jedna pumpa a u ní fronta, do které se řadíme. Nicméně je na kartu a jak vidím na před námi stojící motorkáře, ani oni přesně netuší, jak natankovat. Vystupujeme a jdeme se podívat, co nás čeká. Zjišťujeme, že je nutné jít k automatu, tam nacvakat číslo stojanu, u kterého stojíme, vložit kartu a pak jít natankovat.

To se i daří, ale jakýkoliv pokus o vydání stvrzenky končí neúspěchem. „Babiše na vás“ říkám si, ale samozřejmě jen ve srandě – protože nikdy nic zlého nikomu nepřeju. A tak střídavě vkládám kartu a mačkám vše možné, že mám nakonec strach, že jsem na benzín pozval všechny motoristy ve frontě. Jdu se zeptat dovnitř do prodejny suvenýrů a prý stvrzenku nedostanu, že asi došel papír. Paráda…jak teď dokázat v autopůjčovně, že jsme dotankovali. No snad budou stačit fotky.

Auto parkujeme na skoro stejném místě a jdeme vrátit klíče. Slečně u přepážky Barča říká naší story s tankování a ona, že v pohodě, že se to stává. No doufejme, že podobně jako na Mykonosu nám tady nedoúčtují i čerstvý vzduch. Z autopůjčovny se Bára vrací na loď a my míříme do prodejny suvenýrů pro magnetku, pak pro jednu kešku a nakonec na molo, kde je veřejná webkamera. Máme štěstí, že přes to množství lidí kolem je tady celkem volno a tak se stavíme na vyznačený bod a voláme mé mamce, které jsme to slíbili, že jí online zamáváme do kamery.

Po hovoru následujeme Barču a také se vracíme plni zážitků na loď. Předtím si ale musíme vystát celkem nechutnou frontu. Ve stejnou dobu měli stejný nápad s návratem na loď stovky lidí. Naštěstí už není takové horko a díky hovoru s Barčou, která už je na lodi, čekání ve frontě utíká rychle. Večer na lodi je ve znamení WHITE NIGHT. Z jiných lodí víme, že na večeři máme jít bíle oblečeni, ale tady na severu je to ten název sedí doslovně díky skoro nezapadajícímu slunci.


Po večeři nacházíme volný stůl u baru nad recepcí a tak ho hned obsazujeme nejen kvůli naší tradiční karetní partii, ale také protože od recepce je slyšet dobře krásný klavírní koncert, který dává pomyslnou třešničku dnešnímu vydařenému dni. Geiranger je prostě pecka. Ne ani tak přístav, ale stačí se dostat nahoru do 1000-1500 metrů nad mořem a jste v jiném světě. Vyprávět o tom je jedna věc, zažít to druhá. Na stránce cestovky je krásně vidět, jaká loď tam pluje. Co se nás týká, tak do Geirangeru opravdu chceme znova a to co nejdříve!

Mohlo by se vám také líbit

2 komentáře

Mužíková 18. 9. 2018 - 14:57

Krásné vyprávění doplněné nádhernými fotografiemi. Moc se mi to líbilo. Děkuji.

Odpovědět
Jitka a Martin 21. 9. 2018 - 10:00

Děkujeme! Jsme rádi, že se článek i fotky líbí!

Odpovědět

Napsat komentář

* Použitím tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací

Zásady ochrany osobních údajů a cookies