Home Poutě2018 Camino Portuguese Camino 2018 – Águeda

Camino 2018 – Águeda

od Jitka a Martin
2 komentáře 166 zhlédnutí

Z albergue směr Águeda vyrážíme společně s Mary ještě za pološera. Cesta nás vede opět eukalyptovým lesem a pak podél vinice. Na chvilku zastavujeme a ochutnáváme hrozny. Jasně, ještě je brzy, ale tak kyselé, jak křiví svůj obličej Mary, mně teda nepřipadají. Stejně jako včerejší ostružiny. Pak opět les a potom následuje menší městečko. Na kraji chodníku leží had. Naštěstí pro nás se nehýbe. Netuším, jak bych reagoval, kdyby se tahle hadice plazila proti nám. Po pravé straně jsou paneláky a jedna paní věšící prádlo na balkóně na nás křičí Buen Camino. Máváme jí a jdeme dál.

Hadice nebo hadice?

Chce to kafe

Podle mapy tu někde má být kavárna… No ale nikde není… o kus dál vidíme u jednoho obchodu automat na kávu a u něj stojí Enrique a Tonya. Prý je to první kafe, které našli. Říkáme, že raději počkáme na dobrou kávu v kavárně, než si dát tuhle břečku z automatu. Dávají nám za pravdu a připojují se k nám.

Úžasné dlaždičky

Procházíme městem a sem tam se zastavíme, abychom si vyfotili hezký dům, výhled nebo mozaiku na domě. Konečně přicházíme ke kavárně. Vstupujeme dovnitř a ozývá se radostný hlahol. Dán Jannik a korejský pár už tu sedí a hlasitě nás vítají. Navíc tu jsou nějaké dvě Francouzky. Jdeme si hned dát kávu a zákusek. Mary si kupuje kus sýra a pečivo. Zatímco my usedáme a sundaváme si boty, aby se nám trošku osušily nohy, tak od vedlejšího stolu už se zvedají Jihokorejci a Jannik a pokračují dál.

Nasledují je obě Francouzky a jen zmizí ve dveřích, tak to balí i Enrique a Tonya. Enrique nasazuje batoh, vylézá na ulici a jako benátský holub se rozhlíží a marně si vzpomíná, odkud jsme přišli a kam se má pokračovat. Pak jeho pohled zabloudí na nás a my všichni včetně Mary mu bez předchozí domluvy mu schválně ukazujeme špatný směr. Podle našeho smíchu mu ale samozřejmě hned dojde, že si z něho děláme legraci.

Jdeme dál

Pomalu dopíjíme kávu a pak následuje proces obouvání. Nejprve mažeme nohy vazelínou a teprve pak nasazujeme ponožky a boty. Hole do rukou a hurá za ostatními. Z vesničky se dostáváme k průmyslové zóně a v dálce vidíme dvě postavy. Jsou to Francouzky a viditelně se jim nejde moc dobře. Podle chůze to tipuji na nějaké puchýře. Po několika dalších kilometrech doháníme i jihokorejský pár. Na chvilku se s nimi zastavujeme u zdejšího vinařství. Bohužel je zavřeno… nebo bohudík?

Spíše zámek než vinařství

Stejně jako Francouzky, ani Jihokorejci nevypadají nijak extra čile. Možná je to horkem, možná včerejším popíjením, možná i dnešní etapou a okolím trasy. Průmyslová zóna, kterou jdeme, snad nemá konce. Teda alespoň nám to tak připadá. Jdeme kolem nějaké jídelny s parkovištěm, kde vidíme několik plastových židlí. Využíváme toho a děláme si menší pauzičku. Za chvilku přicházejí Korejci. Jak nás vidí, tak se k nám přidávají. Stěžují si na velké dusno. I oni sundavají boty a suší nohy. Přitom nám vyprávějí, že šli podél silnice a zastavilo jim auto, ze kterého prý vystoupil nějaký muž a podal jim sáčky s ovocem a lahvičky s pitnou vodou. 

Uprostřed toho vyprávění na parkoviště přijíždí nějaký černoch na mopedu a hned k nám. Leknu se, že jsme mu třeba zasedli místo, ale on se s námi dává do řeči. Tedy lépe řečeno se on dává do řeči. Portugalsky nikdo nemluvíme, ale jak se dívám na své spolupoutníky, tak všichni svorně na jeho monolog přikyvujeme. Jediné, co chápeme je otázka odkud a kam jdeme. Pak se loučíme a zatímco on míří dovnitř jídelny, my nasazujeme batohy a pokračujeme dál. 

Deštníkový festival v Águeda

Águeda – přicházíme do města a mně se trošku ozývá kýla. Je to vlastně poprvé za celou dobu. Jitka to na mě poznává ihned, ale uklidňuju jí, že to není nic omezujícího a že se to určitě zklidní. Ulice města napovídají, co nás čeká v centru. Tohle město je, jako kdyby zaplavily deštníky. Z plakátů na zdích zjišťujeme, že přicházíme do města právě v době místní slavnosti deštníků. Přecházíme most a padá nám brada.

“Jednou sám vidět je lepší než stokrát slyšet”

Najednou všechna únava pryč a my stojíme na kraji ulice, která je krytá stovkami pestrobarevných deštníků. Paprsky slunce procházející skrze ně tu na pěší zóně vytváří úžasnou barevnou tančící mozaiku. Děláme pár fotek a spolu s Mary jdeme odlovit jednu netradiční kešku. Mary je z toho celkem paf a strašně jí tenhle náš koníček začíná bavit.

Úžasná Águeda

Pak se otáčíme a pokračujeme k albergue. Pohledem do mapy zjišťujeme, že tu má být poblíž infocentrum a na rovinu i přes únavu myšlenka nějakého hezkého deštníkového razítka do kredenciálu nás nutí z trasy na albergue na chvilku uhnout. Mary se ale rozhoduje, že půjde napřed. Jednak je unavená z dnešní trasy a také nám prý podrží místa. Loučíme se s ní a jdeme hledat infocentrum. Hledání je neúspěšné a tak si zklamání kompenzujeme osvěžujícím nanukem a nálezem jedné kešky v parčíku. Pak už pokračujeme za Mary k albergue.

Albergue

Cesta k němu vede do kopce a od prodejny Lidl dokonce navíc podél svodidel vedle frekventované silnice. Nic moc. Ale albergue je hezké jak z venku, tak zevnitř. U recepce stojí Mary a culí se na nás, že máme kde spát. Ale jinak že vyřídit nocleh tady všechno strašně dlouho trvá. Naštěstí my tak dlouho jako Mary nečekáme a za chvilku už máme zaplacené postele. Spolu s noclehem kupujeme na památku pro nás a holky odznáčky se symbolem Camina.

Naše dnešní albergue v Águeda

Dáváme si rychlou sprchu a po vyprání prádla jeho a pověšení se vydáváme na menší nákup do Lidla. Kupujeme si nějaké housky, sýr a chorizo. K pití pak nějaké pivo a fantu. Já beru ještě krabici mininanuků a láhev Sangrie. Na albergue už se potkáváme s celou partou a je hezké vidět, jakou radost mají všichni, když je obdarováváme koupenými mininanuky. Sedáme si a otevíráme Sangrii. Přichází k nám nádherný místní šedý kocour a dává nám najevo své sympatie.

Domácí kocour v albergue v Águeda

Zpátky do ulic Águeda

Za chvilku si k nám sedají ostatní a všichni se shodujeme, že ty ulice ve městě jsou nádherné. Tonya nám ukazuje fotky a na nich mimo té jedné ulice vidíme i další, kde jsou jen bílé deštníky nebo ulici, kde jsou deštníky s ornamenty. Vyjeveně se ptáme, kde ty ulice jsou, že jsme na ně nenatrefili a dostáváme výklad, kudy jsme měli jít. Sice tělo by šlo raději do postele, ale kdoví, jestli se sem ještě někdy dostaneme a tak vydáváme zpět do města. Tělo sice protestuje a nohám musíme domluvit, ale jen slezeme z kopce dolů a vejdeme do první uličky Águeda, je opět po únavě a my už jen hltáme tu parádu.

Deštníková ulice v Águeda

Procházíme stejnou ulicí jako při příchodu do města, ale tentokrát jdeme až na konec jak nám radila Tonya a ejhle vedlejší ulice je přikryta také deštníky a to průsvitnými, v další ulici jsou zase bílé a o ulici výše sou deštníky nahrazeny pestrobarevnými balónky, které se vesele pohupují ze strany na stranu. Po prohlídce celého centra a snad všech ulic zapojených do zdejší slavnosti se vracíme zpět na albergue.

Cestou zastavujeme v malém marketu, abychom si na cestu koupili plechovku coca coly. Bereme z regálu plechovky a v tom slyšíme hlasitý povyk. Otočím se a řítí se k nám rozesmátý černoch. Poznáváme v něm černocha na mopedu. Zdravíme se a po krátkém dialogu, z kterého si myslím nechápe ani jedna strana nic moc se loučíme a každý jdeme svou cestou.

Balónková ulice v Águeda

Večer na albergue

Na albergue jdeme hned na terasu a tam už to hezky žije. Už je tu celá banda včetně Dannyho a Evy. Otevíráme naší Sangrii a zapojujeme se do zábavy s ostatními. Jannik má problém s puchýři a tak se na chvilku s Jitkou měníme na doktory, či lépe řečeno na lékárnu a dáváme mu vše potřebné na ošetření.

Mezitím se k našemu stolu přesunuje Korejec a je na něm vidět, že portugalské víno mu chutná. Podle světel v očích a hlavně podle pohybů a artikulace ho už něco vypil. Nicméně i nyní dokáže mluvit několika jazyky a celkem pohotově reagovat. V jeden moment si ale neuvědomí, že má před sebou polévku, kterou mu před chvilkou přinesla jeho manželka a díky rychlejšímu pohybu ruky mu přistává obsah misky na břiše. Víno se podepisuje i na Mary, která se neustále všemu směje. S Jannikem si povídáme německy a tak se dozvídáme, že je na tom podobně jako my. Kvůli nedostatku času jde jen do Porta.

Protože víme, že z vína by byly těžké nohy, odmítáme po dopití naší Sangrie nabízené víno, vyklízíme bojiště a jdeme na kutě a necháváme ostatní svému osudu.

Večerní párty v águeda

Video z dnešního dne

Mohlo by se vám také líbit

2 komentáře

Růžena Mužíková 2. 8. 2019 - 11:56

Potkat hada,byť by se nehýbal,je pro mně hrozné pomyšlení. Deštníková ulice je kouzelná. Puchýře, zdá se neminuly vůbec nikoho.Je fascinující jaká se tam utvořila mezinárodní přátelská parta. To je krásné.

Odpovědět
Jitka a Martin 3. 8. 2019 - 21:39

Šli jsme přírodou, tak setkání s místní faunou i florou k tomu patřilo 🙂 Hada, sice mnohem menšího, ale živého, bežně potkáváme i tady u nás. Jojo, ty deštníkové a balonkové ulice byly úžasné!

Odpovědět

Napsat komentář

* Použitím tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací

Zásady ochrany osobních údajů a cookies