Camino 2018 – Sernadelo

Když odchází Enrique, je venku tma tmoucí. Pohledem na telefon zjišťuji, že je 05:40hod. Přemýšlím, jestli Jitka ještě spí a pokud ne, že bychom mohli vyrazit také, když v tom slyším zezdola tiché volání. Prý jestli jsem vzhůru a jestli nevyrazíme na cestu. Ta dnešní má cíl v Sernadelo.

„Jedna z nejlepších věcí na cestování je zjištění, jak mnoho dobrých a milých lidí tam venku je.“

Edith Wharton

Takže sbalit spacák, vyčistit zuby, odskočit si na záchod a pak už potichu po schodech dolů za Jitkou a společně ven. Venku tradičně malý strečink na protažení nohou a pak už si to šlapeme po dlážděné ulici dolů. Ptám se Jitky jak se vyspala a prý to bylo hrozné. Opět toho prostě moc nenaspala. Zastavuji se, protože si musím zavázat tkaničku. Ty mrchy se sami rozvazují. Jak se skláním, tak slyším blížící se kroky.

Jsme tři

Zvedám hlavu a právě k nám přichází Mary. Šťastná, že nás vidí. V rychlosti si s Jitkou vyměníme pohledy… pohledy plné otázek. Necháme ji jít první, zeptáme se jestli nechce jít s námi? Sice jsme chtěli jít sami, ale Mary je sympatická ženská a po tom, co se jí na pouti stalo naši společnost asi uvítá. A tak se jí ptáme, jestli se k nám nechce pro dnešek připojit. Radostně přikyvuje a my se tak bohatší o člena se vydáváme na cestu.

Coimbra v tuhle dobu ještě spí, na ulicích není ani živáčka, jen sem tam okolo projede auto. Je to velký rozdíl, jak to tu žilo včera přes den a jaké je to teď. Jdeme podél řeky a nikde žádný ukazatel. Trošku ve mně zatrne, protože zjišťuji, že trasa vede podél druhého břehu. Nerad, ale nahlas oznamuji, že jdeme po špatném břehu. Naštěstí je v dálce vidět most a přes ten se nakonec dostáváme na správnou stranu a pokračujeme směrem z města.

Mary, člen naší camino rodiny

Mary mezitím vypráví o sobě a tak se dozvídáme, že vyučuje v Egyptě angličtinu a že už je to její druhé Camino. Povídáním nám hezky utíká čas i kilometry. Obloha je zatažená, ale my víme, že stejně jako jiné dny to nevydrží a slunce bude zase pěkně pražit. Zhruba po 10 km přichází velký kopec, který musíme jít po silnici. V dálce před sebou vidíme dvojici poutníků. Jsem přesvědčený, že to je Enrique s Tonyou a tak když mám pocit, že se za sebe ohlížejí, tak na ně mávám. Pak přichází zatáčka a mizí mi z dohledu. Konečně jsme nahoře. Kostelík zrovna odbíjí melodií celou hodinu.

Společná snídaně

Procházíme vesničkou, kde není vidět ani živáčka. Nalevo od nás Caffeteria. Pravý čas na kávu a snídani. Na zahrádce už sedí dva poutníci, které jsem si spletl s Enriquem a Tonyou. Tihle dva jsou jihokorejci. Zdravíme se s nimi a jdeme dovnitř si objednat kávu a koupit něco k tomu. Pak si sedáme také na zahrádku a v tom přichází Enrique a Tonya. Prý si dali snídani už v Coimbře a pak trošku zabloudili. Nicméně kávu si s námi dají. Tonya je v obličeji poštípaná a tak se ptáme, co se stalo. Prý hrozná noc… někdo prý hrozně chrápal a ráno se navíc probudila takhle poštípaná. Nad ní prý spala nějaká poštípaná Španělka. Tím je nám jasné, že Španělka se těch potvor nedokázala zbavit. Jitka tedy měla další velké štěstí, že jí ty mrchy štěnice daly pokoj. Během kávy natáčíme video zdravici domů. Pomalu se balíme, když přichází další poutník, mladý kluk z Dánska Jannik. Poznáváme v něm poutníka, za kterým jsme šli kousek před Anciao. 

Ze snídaně jako první odchází Enrique se ženou, pak Jihokorejci a pak my s Mary. Slunce mezitím opět zvítězilo nad hradbou mraků a hezky nám svítí na cestu. Bohužel několik dalších kilometrů vede po celkem rušné silnici a tak vždy se nám uleví, když se na chvilku ocitneme v přírodě. Nevím proč, ale ve vesnicích v této oblasti se domorodci vyžívají v betonových sochách psů. Chvilku mi trvá, než si zvyknu na tyhle nehybné strážce místních stavení. O to větší šok nám přivádí socha psa, která se pohne a vyběhne proti nám k plotu. Mary na jeho konto cosi zabrumlá a i bez znalosti její řeči si dovedu představit, kam psa posílá.

Polední pauza

V jedné vesničce vidíme něco jako autobusovou zastávku, skýtající tolik potřebný stín a plastové židle, které lákají k zastavení, posezení a svačince. Neodoláme a za chvilku už sedíme, boty sundané a relaxujeme. Teda máme to v plánu, ale nějaký místní děda přichází k nám a chce si povídat. Snažíme se mu říct, že nerozumíme ani slovo, ale viditelně je mu to jedno. Naštěstí se orientuje svou řečí na Mary. Ta po chvilce rezignuje a jen se usmívá a přikyvuje. Za pár minut tenhle místní vypravěč odchází a Mary se nás ptá, co chtěl. Společně se tomu smějeme a pomalu balíme. V tom přichází Dán Jannik a střídá nás na židlích. Při odchodu se ještě otáčím, jestli máme všechno, když vidím, jak se k Jannikovi blíží ten samý domorodý vypravěč. Nemůžu si pomoct, ale usměju se při představě, co ho chudáka čeká za interview.

Jdeme dál a cestou se zastavujeme u keřů s ohromnými plody ostružin. Jsou krásně osvěžující a celkem i sladké. Jitka a Mary sice po ochutnání tvrdí něco jiného, ale mě fakt chutnají.

Mealhada – selata, selata, selata

Mealhada je hezké městečko. Jdeme kolem krásné, staré a bohatě zdobené budovy, ve které je lékárna. Paráda. Pak následuje kašna s dlaždičkovou mozaikou. V tom volá Barča. Prý se na stanování pořádně spálila. Napadá mě, že se asi mazala jen vnitřně, ale nahlas jí do telefonu radíme, ať si někde koupí Panthenol.

Pokračujeme dál a všude vidíme nabídku pečené vepřové maso, sem tam bilboard s čuníkem, opodál dokonce několik soch či modelů čuníků. Náš anděl strážný – Pavla nás už den předtím informovala formou zprávy o tom, že okolí Mealhady a Sernadelo je známé chovem čuníků a specialit z nich připravených. Tím jsou mé chuťové buňky zcela nastavené na chuť pečeného vepřového. 

Sernadelo

Z Mealhady je to do Sernadelo už jen kousek, ale celkem se to táhne. Albergue ale nacházíme v pohodě. Majitel nás vítá a odvádí nás do kanceláře. Podél stěn má vitríny s modely autíček a formulek…. prostě angličáků. Dostáváme chlazenou vodu a dotaz, jestli máme rezervaci. Říkáme, že ano. Přichází Jannik a hned se ptá, jestli není ještě nějaký pokoj volný. Dostává odpověď, že ne. Poslední pokoje jsme obsadili my a Mary. Je mi ho líto, ale chci aby se Jitka po další probdělé noci konečně vyspala. Dostáváme klíče od pokojů a s Mary se domlouváme, že po vyprání a vysprchování zajdeme společně na poutnickou večeři. Pokoj vypadá jako klasický americký motelový pokoj. Po sprše a vyprání jdeme pověsit prádlo ven na šňůru.

Jde se na baštu

Pak s Mary, která hlídala z okna svého pokoje, kdy půjdeme kolem, jdeme na jídlo. V restauraci už sedí Jannik s korejským manželským párem a také Enrique a Tonya. Všichni už jsou po jídle a prý si máme dát menu – čuníka. No problem – na maso mám chuť už od včerejška, kdy jsem se dozvěděl, čím je slavná tahle oblast. Tentokrát si k jídlu dáváme pivo. Přece jen k vepřovému mi to sedí víc než víno. Polévka je dobrá a i hlavní chod je dobrý. Jen mi prostě připadá ta porce masa dost malá. Nebo jsem z toho chození vyhladovělý… no možná od každého něco.

Po jídle následuje káva a zákusek a společně se domlouváme, kam dojdeme zítra a co je na cestě zajímavého. Celkem mě zaráží, že nikdo neví, co na nás čeká v Aguedě. Na fotky deštníkové ulice všichni koukají s otevřenou pusou jako Kelišová a jediné co říkají je WOW.

Platíme a já si uvědomuji, že čím dál jdeme na sever, tím dražší jídlo je. Tohle menu nás stálo 9,50 Euro. To je vlastně dvojnásobek toho, co bylo na trase před Coimbrou. No nic, jíst se musí. A spát také a proto to na večeři moc nezdržujeme a jdeme se pořádně vyspat. Mary jde také a jen se ptá, v kolik vyrazíme. Shodujeme se na tom, že 7 hod je akorát.

Video z dnešního dne