Camino 2019 – Den 15 Santiago de Compostela > Alto da Pena

Vstáváme v 6:15 a i přesto že mám opravdu velkou chuť se s “příjemnou” Holanďankou a “ohleduplným” Slovincem rozloučit alespoň trošku silnějším zavřením dveří, odcházíme dolů doslova jako myšky. Na schodech v přízemí se převlékáme a balíme. Naštěstí je tady dole i záchod a umyvadlo, kde můžeme provést svou ranní očistu. Při balení vidíme na tabuli na zdi, že se zde bude dnes konat nějaká večerní párty s grilovačkou a hudbou. Na to nás už včera upozorňoval recepční, když se ptal jak dlouho tu zůstaneme. Bylo by to určitě prima, ale jestli si můžeme vybrat mezi další poutí a lelkováním v přeplněném městě, tak je výběr jasný.

Naposledy ke katedrále

Na ulici opět celkem klid a to nám vyhovuje. Jdeme stejnou cestou ke katedrále, jako už včera několikrát. Proč ke katedrále? Tak jednak protože všechny trasy tady vedou ke katedrále a hlavně proto, že se s ní chceme naposledy rozloučit.

„Ať se dostanete kamkoliv, stane se toto místo vaší součástí.“

Anita Desai

Při východu slunce je tu prázdno a ticho a my si to všechno užíváme. Nevím, možná tu stojíme jen minutu, možná deset minut. Dost možná, že půlhodinu. Je tak kouzelné pozorovat, jak sluneční paprsky dopadají z boku na katedrálu, která v tom slunečním světle vypadá jako zlatá. Jak tu tak stojíme, tak nám připadá, že kolem nás je všechno tak zrychlené a že my jsme v nějakém časovém vakuu. Pocity, které teď zažíváme při loučení s katedrálou a vlastně i se Santiagem jsou mnohem intenzivnější než včera při příchodu.

Sbohem Santiago

Cvakáme poslední fotky a pomalu se vydáváme na Camino Finisterre (také jako Camino de Fisterra) & Camino Muxía. Ještě ve městě postupně narážíme na další poutníky, kteří přespávali jinde, ale mají dnes stejný nápad a směr chůze. Trošku mě to děsí a tak nahlas přemýšlím, kolik poutníků tu je. Nějak jsem si myslel, že ze Santiaga pokračuje jen špetka všech poutníků. Ale Jitka má pravdu, když říká, že jde opravdu o špetku poutníků. Vždyť podle statistiky poutnické kanceláře jen včera dorazilo pro osvědčení – Compostelu, více než dva tisíce poutníků, kteří do Santiaga dorazili ze všech různých směrů. Kdyby se tohle množství ze všech tras vydalo na jednu jedinou trasu, tak by to asi opravdu byl druhý pochod Praha Prčice.

Nevím, buď jdeme rychle nebo ostatní extrémně pomalu. Každopádně za sebou necháváme postupně snad desítky jiných poutníků. Ale před námi se neustále objevují jiní a jiní. Po několika kilometrech a zdolání jednoho z dnešních kopců se zastavujeme abychom se napili a naposledy se loučíme s katedrálou v dálce.

Ahoooj

Sluníčko už zase pěkně svítí a hlavně hřeje. Říkáme si, co asi dnes budeme mít k večeři, jak asi bude vypadat místo, kde budeme nocovat a podobně. No a jak si tak s Jitkou povídáme a přitom zdravíme poutníky, které doháníme, tak se najednou ozve: “Ahooooj”. Jo, opravdu narážíme na poutníka z Čech. Jmenuje se Tadeáš a protože ani on ani my nemáme nic proti tomu, abychom dnešní etapu šli chvilku společně, tak pokračujeme v novém složení a po cestě kecáme a kecáme a cesta tak ubíhá mnohem rychleji.

Přes důvody, kvůli kterým se Tadeáš na pouť vydal až po cestovatelské cíle. Těžko najít téma, které bychom alespoň nenakousli. Během řeči dojde i na trasu, kterou máme za sebou my a kterou Tadeáš. I on vystartoval v Portu, ale zatímco my jsme si vykračovali podél oceánu, on se vydal po centrální trase. A zatímco my jsme si trasy dělali plus minus 25km dlouhé, on chodil i 50km etapy.

Wilsoneee…

Na dohled je kavárna a my se s Tadeášem loučíme s tím, že si jdeme dát snídani a nechceme ho zdržovat, ale že budeme rádi, pokud posnídá s námi. A tak si dáváme společnou snídani a zase kecáme a kecáme i během odchodu z kavárny. Díky tomu zjišťuji asi po 2-3 km, že jsem nechal svůj bambus v kavárně (myšleno poutnickou hůl). Co teď? Vrátit se? Ne, a i když si vnitřně připadám jako Tom Hanks, když ztratit ve filmu Trosečník Wilsona, tak navenek dělám, jako když je mi to fuk.

U jednoho krásného starého římského mostu se na chvilku zastavujeme a Alfred ze Španělska, se kterým se dnes neustále míjíme nám dělá památeční fotku (už bohužel bez mého WILSONA). Nevím proč, ale na autobusové zastávce, kde si děláme o pár kilometrů dál krátkou zastávku, jsem při výměně ponožek bohatší o dva malé puchýře.

Negreira

V Negreira je konec první etapy, aspoň podle průvodců. Pro nás je to zastávka na pivo, ke kterému dostáváme tapas zdarma. Je dost brzo na to, abychom tu zakotvili a jediné, co svádí k tomu tady zůstat je velké horko. Ale i tak bereme batohy a vyrážíme vpřed.

Pozor had

Ano tahle fotka je cvaknutá pár vteřin před blízkým setkáním zatím s největším hadem ve volné přírodě. Zastavuji u milníku a nechávám jít Jitku s Tadeášem kousek napřed. Jen docvaknu fotku a rychlým krokem jdu za nimi, vidím, jak oba zastavují a stejně jako po magickém slově z mého dětství “štronzo” oba zůstávají jak zmražení. Když jsem na jejich úrovni, tak už jen vidím, jak něco podobného hasičské hadici mizí ve křoví na levé straně. Jasně, to co popisuju a co viděli mé oči pasuje na nějakou obrovskou anakondu, ale fakt jsem to takhle viděl. No možná to byl menší had, ale popisuju, co jsem viděl já i Jitka s Tadeášem.

Po cestě hledáme, kde zakotvíme na dnešní noc a shodujeme se na albergue Alto da Pena. Čím větší horko je, tím větší chuť máme se osvěžit a čím víc se soustředíme na cíl, tím déle trvá jeho dosažení. Poslední kilometr už nejdeme, ale skoro běžíme a tak není divu, že v kopci před albergue předbíháme poutníka, který vypadá že do albergue ani nedojde. My v jeho očích musíme vypadat jako nadržené sportovní vozy vpuštěné na závodní okruh.

Alto da Pena

V albergue u pultu se nás nějaká paninka ptá, jestli máme rezervaci. Ano, máme, ale důležitější otázka je, jestli máte studené pivo. Pohledem na nás je jí jasné, že nám musí zachránit život a stejně jako nějaký nomád v poušti nám zachraňuje i ona naše životy podáním pití. Po uhašení žížně se jdeme ubytovat. Dostáváme čtyřlůžkový pokoj a protože jsme jen tři, dostáváme jako bonus onoho poutníka, kterého jsme předběhli těsně před albergue. Je to Rakušák a tak zkouším nahodit konverzaci v němčině. Odpovídá zkratkovitě a dává najevo, že nemá zájem se družit. Jo, jo, i takhle příjemní lidé tu jsou.

Po sprše a vyprání si jdeme na chvilku sednout na terasu a probíráme s Tadeášem další naše a jeho plány. On chce jít nejdřív na Muxii, my máme v plánu nejdřív Finisterre a teprve pak Muxii a tak je nám všem jasné, že se zítra naše cesty zase rozejdou. Nicméně si vyměnujeme telefonní čísla, protože je možné, že se buď potkáme na mysu Finisterre nebo před odletem v Portu. V momentě, když chceme řešit večeři, tak nás paninka, která nás ubytovávala zve na společnou večeři. Cena je 9€. No proč ne. Horší než gastronomické peklo v Combarro to být nemůže a i kdyby, tak je to tady lacinější.

Společná večeře

Na večeři sedíme u jednoho velkého stolu a pohledem kolem sebe pár obličejů poznáváme z dnešní trasy. Je tu i usměvavý chlapík, který má viditelně nějakou mentální poruchu, ale je prostě skvělej. Nejen jak se umí bavit s různými lidmi v různých jazycích, ale i že se přes svůj handicup vydává na takovou pouť. Je to ohromně chytrý člověk zakletý v nemocném těle.

K jídlu dostáváme čočkovou polévku, kterou si snad 5x přidávám a musím se přiznat, že lepší jsem snad v životě nejedl. Následuje španělská omeleta Empanadas a čerstvý salát a na závěr citronový dort. K tomu všemu dobré víno a voda. Prostě skvělá večeře ve skvělé společnosti. Tyhle společné večeře prostě miluju.

Po večeři se odvalujeme do pokoje, kde už Rakušan chrápe extraligu. Snad jen bzučení komárů kolem hlavy občas přeruší to soustředění se na jeho chrápání. Ale i tak to dlouho netrvá a osvobozující spánek přichází.

Video z dnešního dne