Camino 2019 – Den 08 Ostrovy Cies

927

Ráno balíme malý příruční batůžek. No balíme, bereme si sebou vodu, nějaké sušenky a kolem pasu pro jistotu mikiny. První naše kroky vedou opět do infocentra, kde jak doufáme budeme mít větší štěstí na složení personálu a dozvíme se konečně, jak je to s těmi lístky na loď. Nějak se nám nezdá, že bychom lístky a povolení ke vstupu na ostrovy dostali až na lodi. Z hotelu vyrážíme raději s velkou časovou rezervou.

Jak tak jdeme po ulici, tak Jitka najednou ukazuje na jeden dům a říká, že tohle je logo té lodní společnosti. Nechápu, že jsme si toho nevšimli už včera. No a po pravdě řečeno, já si toho teda nevšiml ani dneska. Máme štěstí a lístky máme bez velkého čekání za chvilku v ruce, stejně jako povolení ke vstupu. Prý ho ale musíme při vstupu na ostrov ukázat, jinak nás tam nepustí.

Protože jsme úkol zajistit lístky na loď zvládli na jedničku a máme do odplutí celkem dost času, přesouváme se do kavárny poblíž přístaviště na snídani. Musím říct, že při placení 10€ za dvě kávy a dva zákusky se nám trošku protočily panenky – dražší snídani jsme si totiž ještě nedávali, ale pochutnali jsme si a káva byla také výborná.

Po snídani se vydáváme odlovit kešku u sochy Julese Verne. Včera jsme ji totiž nemohli odlovit kvůli několika lidem, kteří na ní skoro doslova seděli. Teď tu není ani noha. kromě nějakého maníka, co tu venčí svého psa. Jakmile je prostor kolem volný, keš odlovujeme a po zápisu jdeme na místo odplutí.

My jsme skupina

Na molo přicházíme v době, kdy tu už stojí několik málo lidí. Poslušně se stavíme do fronty a čekáme, když se před nás hrnou další a další lidi. S trochu nechápavým pohledem chceme vysvětlení, proč se neřadí za nás a ostatní do fronty. Vysvětlení podává jedna starší paninka. Prý že jsou jedna skupina. Hmm, tak pěkně to měli vymyšlené. A tak couváme spolu s dalšími za námi, aby tahle skupina mohla být pohromadě. Nelíbí se to nám ani lidem za námi, ale hádat se a kazit si dnešní den nechceme.

Je tu nástup do lodě. Tušíme, že nahoře to bude jednak foukat a jednak, že horní sedadla zabere “skupina” a tak rovnou zůstáváme dole, kde je místa dost.

Plavba na ostrovy trvá nějakých 45 minut a během ní máme možnost si koupit něco k pití a dívat se na nějaká videa, ale raději se koukáme kolem. A tak vidíme, že se míjíme s velkou výletní lodí, která právě míří do Viga. Nás to nechává v klidu, protože už jsme podobnou obludu několikrát viděli, ale pasažéři naší kocábky jsou jak splašení a mám pocit, že kdybychom se i my vrhli na stranu s výhledem na loď, tak se ta naše bude poroučet ke dnu.

Jako ve snu

Jsme tu. Už připlouvání na ostrov je jako bychom připlouvali na lodi Santa Maria a před námi byl Nový svět. Krása a zároveň nikde nikdo. I když se nedokážu zbavit pocitu, že v lese za pláží jsou ukrytí nějací domorodci se zlatem, které s námi vymění za korálky v lepším případě nebo s foukačkou a otrávenýma šipkama v tom horším případě.

Vystupujeme z lodi mezi prvními. Ona skupina, co nás předběhla, se bohužel pro ní sekla díky jedné ze starších členek hned na schodech z horního patra. Takže zatímco na lodi řeší, jak dostat paní, bojící se schodů bezpečně dolů, tak my už jdeme na jednu ze čtyř vycházkových a vyhlídkových tras.

Faro de Cies

 První je vyhlídka od majáku Faro de Cies a cesta k ní vede po pěšině, chvilku lesíkem, chvíli mezi skalami.

Ačkoliv jdeme kolem kempu, který je mimochodem jediný na ostrově a je zároveň jediným místem, kde se dá legálně na ostrově přenocovat, je na každém kroku vidět, že tady jsou doma různé druhy ještěrek a především rackové. Přes cestu nám přebíhají tak velké ještěrky, že nevím, jestli už se nejedná o ještěry. Nevím, jak je na tom kdokoliv z vás, ale pokud bych měl tady přespávat, tak raději budu spát na legálním místě v kempu. Jednak bych nechtěl platit jistě obří pokutu a být vykázán z ostrova a také pocit, že mi vleze do stanu nebo v ještě horším případě do spacáku nějaká taková potvora, tak fakt nevím. Rackové, to je jiná kategorie. Zatímco ještěrky a ještěři nás nijak neohrožují, kromě občasného vylekání, tak rackové jsou mrchy zákeřný. Ale že se jim tu líbí a vyvádějí tady svá mláďata se ani nedivím. Je to tady krásné.

Hnízdí doslova všude a to i na cestě, což nechápu. A projít kolem hnízda ve vzdálenosti menší než 2-3 metry je vážně něco. Naneštěstí pro nás je jedno hnízdo na cestě a sedí na něm paní racková. Ta je celkem v klidu, ale její osobní strážce – asi manžel – nás nechce pustit dál. Nakonec odlétá pro něco k jídlu a my opatrně ve vzdálenosti asi 50cm procházíme kolem hnízda. Paní racková je s prominutím zákeřná svině, protože jakmile jsme k ní zády, začíná řvát jak o život a vrhá se po nás stejně dravě jako její, vracející se manžílek.

Alto de Montefaro

Nahoře u majáku jsou výhledy uchvacující jak pro nás, tak pro racky. Kromě nás tu jsou ještě dva maníci, kteří jsou ve stejném úžasu jako my. Ten klid a mír kolem nás je uchvacující.

Při focení jednoho racka – modelky – se s těmi dvěma chlapíky dáváme do řeči a dozvídáme se, že mladší z nich je majitelem luxusního katamaránu, který jsme viděli kotvit v zálivu při výstupu k majáku.

Ten druhý je jeho klient z Dánska a společně se plaví z Gibraltaru do Dánska. Prý zastavují na místech, kam se moc lidí v životě nedostane. Jsou trochu v šoku, když jim na otázku, co tady děláme my, odpovídáme, že jdeme pěšky do Santiaga a na konec světa. Prý jsme blázni, ale že máme jejich respekt. My jim na oplátku trošku závidíme jejich plavbu. Ale momentálně bychom jí s naší poutí neměnili.

To jsou panoramata

Nahoře se nám výhledy na okolí a na oceán moc líbí, ale je čas pokračovat dál. Chceme dojít ještě na jednu vyhlídku a pak vyzkoušet nějakou z pláží a teplotu vody. Přece jen máme dnešek plánovaný jako regenerační den.

Cestou dolů musíme dávat velký pozor, abychom koukali také na cestu a ne jen na oceán. Občasné zakopnutí nám to trpělivě pořád a pořád připomíná.

Jdeme kolem zřejmě jediných záchodů postavených pro návštěvníky ostrova. Bohužel je vidět, že jsou lidi prasata. Záchody jsou v hrozném stavu. Míjíme další lidi, co jdou teprve nahoru k majáku. U některých si myslím, že jsou “ze skupiny”, která plula s námi. Další tu možná spí v kempu nebo připlula další loď.

Kousek od “přístaviště je infocentrum. No taková malá dřevěná chatička s názvem “Infocentrum”, kde dostáváme do našeho poutnického pasu hezké razítko.

Druhá vyhlídka se jmenuje Silla da Reina a není to takový šplh do kopce jako k majáku. Pohodová cesta na které míjíme zbytek “skupiny” z lodě.

Je horko a v botách to začíná čvachtat a tak si děláme menší pauzu, aby nám oschly nohy. Na vyhlídce je trochu živěji než u majáku, ale i tak jsou výhledy úžasné a člověk si připadá jako v ráji.

Od vyhlídky už míříme k pláži. Je jich tu několik a jedna hezčí než druhá. Vesměs mají luxusní světlý písek a neuvěřitelně čistou vodu, která až kýčovitě přechází od tyrkysového po tmavě modrý odstín.

Hurá do vody

Tomu se nedá odolat a tak hurá do plavek a do vody. Na první dotek je studená až ledová, ale to bývá, když je člověk rozehřátý od horka. A tak následuje rozeběhnutí do vody a …. skok. Teda co bych v chvíli dal za dálkové ovládání, kterým bych ten skok vrátil na začátek a mohl si to ještě rozmyslet. Tak osvěžující vodu jsem dlouho neokusil. Snad jen v sauně – takový ten ledový bazének.

Ale když už jsem ve vodě, tak se to dá. Jen se člověk nesmí moc hýbat. Ale tělo je tak zmrzlé, že moc pohybu stejně nehrozí. Pomalu se tedy dostávám na břeh a zahřívám se během k našim věcem, které zvědavý racek prohlíží a hledá nějaké jídlo. No ještě aby nám uletěl s oblečením. To by byla sranda. Naštěstí se daří racka odehnat a naše věci zatížit kameny.

Tahle činnost člověka zahřeje a tak není divu, že si musím dát ještě jednu koupel. Čas tu utíká úplně jiným tempem. Pohled na hodinky nám říká, že náš lodní spoj zanedlouho popluje.

Loučení s rájem

Oblékáme se a pomalým krokem se v duchu loučíme s tímhle rájem na zemi. Už kvůli ostrovu samotnému a vlastně i kvůli dalším návštěvníkům doufáme, že tenhle ostrov zůstane rezervací s omezeným přístupem.

Těsně před odplutím jdeme odlovit kešku v přístavišti a pak už nasedáme na loď. Tentokrát jdeme nahoru, kde kupodivu nějaké místo volné je.

Po připlutí do Viga se cítíme unavení, ale šťastni a spokojení. Výlet vyšel na jedničku, počasí nám přálo a tak se odpočatí můžeme zítra vydat na další etapu do Santiaga de Compostela. V rychlosti jdeme polknout něco k jídlu do již známého fastfoodu a cestou si kupujeme na zítřejší trasu vodu a nějaké sušenky.

Závěrem

Ostrovy Cies jsou opravdu úžasné a jak jsme se dozvěděli, tak se jim říká ostrov pokladů a také evropský Karibik. Smysluplné označení je i ostrov racků, neboť se na ostrovech Cíes nachází největší kolonie racků na světě – údajně kolem 22 000 párů.

Ostrovy Cíes tvoří tři ostrovy: Monteagudo „Ostrá hora“ nebo také severní ostrov, do Faro „Ostrov s majákem“ a San Martiño „Svatý Martin“, který není přístupný. Ostrovy do Faro a Monteagudo spojuje písečný pás dlouhý 1 200 m, známý jako pláž Rodas. Kousek od ní přistávají lodě. Během přílivu protéká moře mezi ostrovy až k pláži, která mu je překážkou. Díky tomu vznikla laguna, která je mezi pláží a skálami a kolem které se jde na vyhlídku k majáku – Alto das Cíes. Pro návštěvníky ostrova je tu obchod a restaurace (samozřejmě dost předražené). Na ostrovech se nenachází žádné odpadkové koše. Po návštěvnících se vyžaduje, aby své odpadky odváželi zpět na pevninu.

Porto >> Santiago de Compostela – Etapa 08 Ostrovy Cies – 17 km

Video z dnešního dne