Camino 2019 – Den 07 A Ramalosa > Vigo

Ráno vycházíme z albergue a zatímco trasa je značena doleva vnitrozemím, my míříme na pobřežní variantu dnešní etapy a to nejen kvůli umístění dnešního ubytování ve Vigo. Hlavně nás láká cesta kolem oceánu a modrá obloha hned od rána je příslibem krásného dne.

Že je tahle trasa alternativní je vidět podle šipek. Jejich absence nás nejednou zastavuje a nutí zapínat mapu na telefonu. Prvních km jsou zcela bez šipek a tak kolikrát jen odhadujeme, zda jdeme správně. A když už konečně šipka je, tak cesta najednou končí a my musíme pokračovat po pobřeží, které je naštěstí před přílivem odkryté. Jak později zjišťujeme, tak poutníci volící stejnou trasu jako my, ale vyrážející o něco později už takové štěstí nemají a čeká je buď cesta zaplaveným pobřežím nebo návrat o pár stovek metrů a hledání alternativní cesty.

I tak se jde trochu obtížně. Písek se dost boří a pod váhou našich těl se v místě došlapu bleskurychle objevuje voda a tak naše chůze místy vypadá celkem vtipně. Ale to už nás další šipka táhne zpět mezi domy. Procházíme kolem pláže, na které relaxuje nějaký poutník, tedy spíš poutnice. Co nás ale zaujme je hrad z písku. Jasně, že mám pár staveb hradu z písku za sebou, ale tady fakt smekám. Vypadám jako Kelišová, až mě musí Jitka říct, že bych mohl zavřít pusu.

Cestou od hradu z písku pokračujeme dál podél vody. V momentě, kdy cesta končí a dál už je jen možnost skočit do vody a plavat nám dochází, že jsme úspěšně zabloudili. Takže se vracíme na nejbližší křižovatku cest a zatímco hrad máme po pravé ruce, my pokračujeme vlevo.

Snídaně jako v Portugalsku

Během chůze se ozývají divné zvuky. Ano, žaludek se hlásí o svá práva. Naštěstí vidíme nějakou kavárnu, kde se ale dozvídáme, že nahoře, kde zrovna jsme, jsou jen obědy a že my musíme jít uličkou dolů, kde je malá cukrárna s výrobnou. Snad poprvé si připadáme jako bychom byli v Portugalsku. Výborná káva podaná v šálcích v barvách našich batohů a výborné moučníky srovnatelné s chutí Pastel de nata.

Říkám si, že tohle jíst doma každý den, tak po týdnu potřebuju nové kalhoty. Přitom tady mám problém s absencí dalších dírek na pásku u kalhot. Jen je škoda, že musíme sedět uvnitř. Ale díky tomu, že jsou otevřené dveře mezi cukrárnou a výrobnou, nejsou tak cítit naše zuté boty.

Je ale čas se zase pustit do obouvacího procesu. To znamená namazat nohy vazelínou, prý to pomáhá proti puchýřům. No jak komu, i když upřímně kdoví kolik bych jich jinak měl v těchto super botkách. Pak už jen nazout suché ponožky a boty. Při uklízení vazelíny objevujeme včerejší banány, které v tomhle teplu začíná dozrávat až moc. Venku si tedy ještě dáváme banány a pak už se vydáváme dál.

Úžasné pobřeží

Cesta kolem pobřeží je ohromně uvolňující a utíká strašně rychle. Ne ale tak rychle, abychom nevnímali tu nádheru kolem. Mnohokrát zastavujeme a snažíme se do sebe natáhnout vůni květin, slanou chuť vzduchu, šepot vln, hebkost místního písku na plážích i krásné výhledy kolem nás. Všechny naše smysly jedou na 100%.

Playa de Samil je dlouhá pláž, u které máme během chůze pocit, že nás sluníčko hodlá sežehnout. Je hezká a dlouhá. Dlouhá až moc. Dlouhá až to není hezké. Není ještě sezóna a i tak je tu místy dost živo. Při představě, jak asi tahle pláž vypadá v létě, se mi dělají mžitky před očima.

Jsme na konci pláže a před námi malý parčík. Naše nohy jsou opět hezky dušené a protože máme dost času a začíná hokej se Švýcarskem, rozhodujeme se, dát si chvilku pauzu na lavičce ve stínu.

Zatímco já sundavám své milované boty, Jitka odbíhá pro blízkou keš. Jak si sundavám druhou botu a kontroluji nohy, přichází starší paní a ptá se jestli jsme Peregrinos. Naštěstí Jitka už je zpět a tak společně přikyvujeme. Následují další dotazy, jako odkud jsme, odkud jdeme, kolik km máme za sebou a kolik před sebou. Pak se omlouvá a prosí nás, jestli by se s námi mohla vyfotit. Poté, co jí splníme její přání a dáme mušličku na památku, se slzami v očích odchází.

Je tu nuda

Nemyslím tím, že bychom se nudili, to jen jdeme kolem další hezké pláže, kde si opalující a koupající se lidičkové zapomněli vzít cokoliv na sebe. My se sem ale se svým oblečením nehodíme, tak jdeme dál.

Krásné pobřeží končí a začíná předměstí města Vigo. Mám chuť říct “…velebnosti, jdu blejt”, ale zrovna procházíme kolem kostela. Industriální a přístavní zóna. Jak to nejlépe popsat. Snad jako slalom mezi auty, co tu jsou všude možně zaparkované (chodník-nechodník) a auty, která jsou v pohybu. Všude hrozný hluk, smrad, špína a horko, které se dá v ulicích díky absenci jakéhokoliv náznaku větru doslova krájet.

Ubytování

I tenhle úsek ale zvládáme a z industriální zóny se dostáváme do zóny, která se dá skousnout. Stinné a klidné uličky, zavřené obchůdky, hotely a park. Blízko něj naštěstí dnes a zítra budeme spát. Náš hotel se jmenuje Nautilus (kdo četl Verneovky, tak jistě ví). Na recepci nikdo a tak Jitka pohotově přivolává několika údery do zvonku na recepčním stole nějakou obsluhu. Paní neumí ani slovo anglicky, ale nakonec ubytovaní jsme a protože náš objednaný pokoj ještě není uklizený, dostáváme na stejném patře jiný, prostornější a s lepším výhledem.

Ve Vigu nejsou klasické albergue a tak se mu snaží dost poutníků vyhnout. A ani se po dnešní procházce okrajem města nedivím. Otázka je proč tedy chceme spát zrovna tady a proč dokonce dvě noci? Protože zítra si dáváme volno, dovču, výlet. Zítra nás čeká výlet na ostrovy Cies. Tip na tenhle výlet máme od našich camino přátel z loňské pouti a pokud počasí vyjde, tak to jistě bude stát za to.

Verne socha

Po sprše a vyprání se vypravujeme ven zajistit si večeři a zjistit, odkud nám zítra pluje loď na ostrovy Cies. Cestou díky kešce objevujeme sochu Julese Verna. Tak to máme Jules Verne, hotel Nautilus. Co bude dál? Vzhledem k zítřejší plavbě doufáme, že ne 20000 mil pod mořem.

Zjistit, odkud vyplouvá loď je jako zjistit, kde je nástupiště 9 a 3/4 z Harryho Pottera. Podle informací na internetu to má plout z mola a čísla, které tu vůbec není. V místním infocentru se ptáme, kde dostaneme lístky na loď a odkud loď pluje. Koukají na nás trochu jako na blázny, ale nakonec se dozvídáme, že lístky dostaneme na lodi.

Co je šeptem…

Při procházce městem se snažíme koupit nějakou magnetku, která by reprezentovala Vigo i ostrovy Cies a nakonec je naše mise úspěšná. V místním obchoďáku se jdeme podívat na možnost alternativní večeře. Ceny v restauracích nás nijak nelákají. Kolem sochy, do jejíhož ucha Jitka cosi šepotá se blížíme k místnímu obchodnímu domu.

Procházíme jeho přízemím a v tom… jo jsou to oni. Dva Němci, vtipálci. Samozřejmě, že první jejich otázka je, kde bydlíme a jestli tam nejsou štěnice. Bože kolik té vtipné kaše snědli? Děláme, že jsme to neslyšeli a ptáme se jich, jakou trasu dneska šli. Oni, že klasickou podle šipek, tzn. vnitrozemní. Prý to byla snad nejošklivější trasa z Porta. Stydím se za to, ale přiznávám, že mi tím dělají strašnou radost a stejně jako tenista, který dostane nahrávku na smeč, toho využívám a vyprávím bez lhaní, že jsme šli alternativní trasu podél oceánu a že naopak nám se to dnes moc líbilo.

Prý jaký máme plán na další dny. Oni půjdou nejkratší cestou do Santiaga. Říkáme, že máme v plánu zítřejší výlet na ostrovy, pak delší Spritual trasu do Santiaga a pak ještě na konec světa na Finnisteru a do Muxie. Ačkoliv jejich narážky moc nemusím, cítím, že upřímně je jim líto, že se už neuvidíme.

Královská večeře

Obchodní dům bez potravin? Tady ano. Plán, že bychom si kvůli úspoře opět koupili nějaké jídlo sebou na pokoj padá. Naštěstí (jestli se tomu tak dá říct, nás na královské jídlo zve poutač v obchodním domě. Královská večeře za pár euro je akce místního fastfoodu Burger King v horním patře obchoďáku. Fastfood, který normálně nijak nevyhledáváme. Ale protože tu nejsou potraviny, je tu jen možnost jít do restaurace nebo ve fastfoodu za pár euro nasytit hladové žaludky. Úspora vítězí a prapůvodní plán dát si nějaké menu nebo tapas opět přesouváme na později a někde jinde – třeba v nějaké útulné hospůdce na břehu oceánu.

Po nasycení se vypravujeme ještě cestou na hotel odlovit nějaké kešky do parku a také najít nějaký obchůdek, kde bychom si koupili něco k pití na pokoj. Nakonec se daří najít miniaturní obchod Spar, kde mám problém se mezi regály otočit. Po nákupu piva, vody a nějakých nezdravých poživatin se přesouváme na hotel.

Porto >> Santiago de Compostela – Etapa 07 A Ramalosa >> Vigo – 24 km

Video z dnešního dne