Venku ještě tma. Tma je tím pádem i v pokoji. Beru z nočního stolku zubní kartáček a nanáším na něj pastu. Blbá změna času. V Portugalsku by už bylo světlo. Blbej vypínač světla. Proč není u postele. Díky tomu všemu je tu tma. Díky tomu všemu si já blbec nandám na zubní kartáček místo zubní pasty Voltaren. Nevím, jestli jste už někdo zkoušel a zvlášť takhle po ránu chuť Voltarenu, ale opravdu nic moc. Zůstat mi ten výraz v obličeji, tak si musím komplet vyměnit všechny fotky na dokladech. Výhodou je, že mě nějaký čas asi nebudou bolet zuby.
Větrný mlýn
Po této netradiční ranní hygieně, následuje opravné vyčištění zubů a odchod ven. Venku před albergue se rozcvičujeme pak už vyrážíme vstříc dnešním kilometrům. Jako první bod zájmu je včera v dálce viděný větrný mlýn. Když už jsme téměř u něj, zjišťujeme, že je v areálu nějakého kempu. Asi bychom tam neměli chodit, když tam nebydlíme, ale všude kolem je klid, všechno kolem spí, nic nehodláme krást, tak proč bychom se nešli podívat.
Po několika kilometrech podél silnice nás šipka vede přes silnici do kopce. Ale co to. Šipka nám ukazuje na cestu, kde jsou vrátka.
Rezervace nebo korida?
Tušíme zradu. Naposledy, když byla na cestě vrátka, tak nás čekala korida. Opatrně jdeme, krok za krokem ukrajujeme výškové metry a očima prozkoumáváme okolí, jestli na nás někde nečíhá nějaké divoké zvíře. Cestou se nám otevírá úžasný výhled na maják.
Jdu, fotím, když v tom mě Jitka zabrzdí, abych nešlápl na místního krasavce. Líně se tu válí a dělá ze sebe mrtvolu. Zřejmě čeká na sluneční paprsky, aby nabral potřebnou energii. Necháváme ho a držíme palce, aby ho někdo za námi opravdu nezašlápl.
Po vyšplhání na kopec nás čeká cesta z kopce dolů. Mezi domky nás vítají kočičí obyvatelé osady.
Převtělení do kočky?
Zatímco bílá kočka je přítulná, jiná s černým flíčkem pod nosem a tvářící se jako vůdce místní kočičí kolonie, nás zkoumá z bezpečné vzdálenosti. Vrchol tomu dává, když ho už nezajímáme a věnuje se osobní hygieně. Tím jak při osobní hygieně vymrští nohu vzhůru a naposledy se na nás s knírkem pod nosem podívá, mě opravdu dostává. Opravdový vůdce.
Baiona
Přicházíme do Baiony a protože už nohy i žaludek ví, že je čas dopřát si chvilku odpočinku a zároveň doplnit energii nějakou menší snídaní, jsme rádi, že jednu kavárnu vidíme u kostela Igrexa de Santa Liberata.
Spolu s kavárnou se tu potkáváme i se Sergiem. Společně si jdeme sednout do kavárny. Majitelka kavárny je studený čumák, ale kávy i croissantu se nakonec dočkáváme. Obojí teda dneska chutně nějak divně…možná je to tím voltarenem. Od Sergia se dozvídáme, že spal minulou noc právě v tom kempu, kde jsme se ráno šli kouknout na ten hezký mlýn.
Mezitím přichází další poutníci. Tenhle pár je z Finska a jakmile slyší, že jsme z Česka, hned je téma dalšího rozhovoru dané – hokej. Jsou to gentlemani a přejí titul mistra světa Česku. Nejsem takový gentleman ani lhář a tak místo podobné lichotky říkám, že by bylo fajn, kdyby bylo finále Finsko: Česko.
Jako první odchází Sergio. Plán, že si dáme nějaký večer víno zřejmě padá. Jeho plán je spát jinde než plánujeme my. Pak se loučí Finové. Ona se jmenuje snad Anne Marie, ale jeho jméno si nepamatuji a i kdyby, tak bych ho nedokázal napsat.
Hurá do kláštěra
Nasazujeme boty a stejně jako poutníci před námi, tak i my se vydáváme dál. Po chodníčku, podobném jako bývá na nějakých naučných stezkách jdeme podél potoka. Dále pokračujeme podél nějakých bažin až do městečka A Ramallosa.
Přes romantický most “Ponte Románica da Ramallosa” přecházíme na severní stranu městečka a míříme dál ke klášteru Pazo Pias, kde jak doufáme dnes přenocujeme.
Klášter nacházíme v pohodě, ale jako obvykle jsme tu brzy a zřejmě nás tak nemine čekání na otevření. Naštěstí ale Jitku na chodbě napadne nahlas pozdravit a přidat k tomu mezinárodní “Halooo”. Po chvilce se objevuje nějaká paninka a prý bychom měli počkat, ale že když už jsme tady a když už mají uklizené pokoje, tak že nás prý ubytuje. Jupííí. Během několika minut se za námi tvoří fronta z postupně přicházejících dalších poutníků. Zajímalo by mě, jestli budou muset čekat nebo je také ubytuje, ale my už klíč máme, tak hurá na pokoj.
Chrastíme klíčem v zámku pokoje a po pár pokusech se nám daří zámek překonat. V okně pokoje jsou mříže, dále tu jsou dvě stařičké kovové nemocniční postele a v rohu malé umyvadlo. Od klášterního pokoje nelze čekat luxus. Jdeme se rychle vysprchovat a vyprat. Prostě využít situaci, že tu jsme mezi prvními. Po sprše a pověšení prádla jdeme zpět na pokoj. Mám pocit, že omdlím. Vedle nás totiž bydlí ti dva vtipní Němci. Jsem rychlejší a než stačí otevřít pusu a říct něco vtipného, tak jim hlásím, že tady je čisto…teda aspoň na našem pokoji.
Jde se na průzkum
Jdeme na průzkum města. Recepční, no prostě ta paninka, co nám dala klíč, nám zároveň prozradila, kde se dá dobře najíst. Chvilku trvá, než to místo najdeme. Bohužel ale prý jdeme pozdě na oběd a brzy na večeři. No super. A tak jdeme zkoumat město s tím, že se prostě najíme někde, kde nám to bude sympatické.
Na jedné z křižovatek balí zelináři své stánky a poryvy větru uklízí z improvizované tržnice veškerý bordel na silnici, na trávník parku, no prostě všude. Nikoho to nezajímá. Nikdo se nesnaží tomu zabránit. Ani kolemjdoucí policisté. Kousek odtud se jdeme podívat ke kostelu Fatima Christine. Je věnovaný jednomu z dětí, kterým se prý v roce 1917 zjevila v portugalské Fatimě Panna Marie. Kostel je zavřený, takže po procházce přilehlou zahradou, kde je na památku zjevení umístěné sousoší, pokračujeme dál.
Hledání restaurace, kde by byla příznivá cena a zároveň to nebyl kebab, se zdá jako neřešitelný úkol. Navíc potřebujeme najít bankomat na doplnění hotovosti pro placení noclehů další dny. Bankomaty tu jsou, ale ačkoliv máme zahraniční výběr za pouhých 9Kč, mají tyto bankomaty přirážku za výběr ve výši od 5€. Nechce se nám jen tak vyhazovat peníze a tak hledáme dál. Nakonec se daří a jeden hodný bankomat nám dává peníze bez zlodějských příplatků.
Potkáváme finský pár a ptáme se jich, jestli byli někde na jídle, že nemůžeme nic vhodného najít. Prý si dali výbornou pizzu. No na pizzu teda zrovna chuť nemáme a tak je rozhodnuto. Nakoupíme si v obchoďáku a uděláme si klasickou pokojovou hostinu, jakou náš klášterní pokoj ještě nezažil.
Amie
S nakoupeným proviantem (bagety, půlka grilovaného kuřete, sýr, chorizo, olivy, pivo, coca cola, čokoláda a mini zákusky) se vracíme na pokoj, kde začíná hostina. Vypadá to, že jsme měli při nákupu velké oči a proto se jdeme projít do klášterní zahrady, aby nám trošku vytrávilo. Zahrada je hezká a svádí člověka, aby si sednul nebo spíš lehnul a nechal se uspat tichem a vůní kvetoucích záhonů. Na chvilku si tedy sedáme a domlouváme zítřejší trasu. Pak se jdeme podívat na prádlo a protože je suché, odnášíme si ho na pokoj a začíná tak druhá večeře. Jitka si odbíhá na záchod a vrací se na pokoj s vyvalenýma očima, jako by na ní z mísy vykouknul zelený mužíček.
Prý je tady Amie. Rozvalený na posteli jako z moře vyvržený vorvaň se nechápavě ptám jaká Amie. No ta Amie. Amie Chilson. Jo, jo jasně, na to ti určitě skočím. Zatímco Jitka zavírá dveře a já se ptám, proč se s ní teda nevyfotila odpovídá, že se s ní jen potkala na chodbě a že tam byla tma.
A ona tu fakt je
V tom je na chodbě slyšet chrastění klíčů a podle intonace v hlasu nějaké nadávky v angličtině. Otevírám dveře, abychom zjistili co se děje a naproti našemu pokoji zápasí nějaká malá poutnice se zámkem, podobně jako my. Naší “skvělou” angličtinou nabízíme pomoc a … ona to vážně Amie Chilson. Oba na ní koukáme vyjeveně, no asi jako na nějakého zeleného mužíka a zmůžeme se jen na otázku “Amie?” “Ty jsi Amie?” “Amie Chilson?”.
Tyhle otázky teď naopak dostávají Amie. Viditelně překvapená, že ji někdo poznal. Snažíme se jí říct, jak je to neuvěřitelné setkání, jak jsme její loňskou cestu sledovali na internetu a že jsme se před pár dny bavili, jak by to bylo hustý jí na trase potkat. Z naší angličtiny musí mít vážně srandu, ale ze setkání má také radost a tak společná fotka je samozřejmostí.
Shodujeme se, že se na Caminu dějí vážně neuvěřitelné věci. Poté se loučíme a zatímco Amie míří na nákup, my se odebíráme do pokoje, abychom vstřebali tohle setkání a nabrali sílu na další den.
Porto >> Santiago de Compostela – Etapa 06 Porto Mougas >> A Ramalosa – 20 km
2 komentářů
Ahoj, s Voltarenem dobrý. Rozesmálo mě to. Ta kočka byla krásná. Vlastně i ta bílá na videu. Ty květy které cestou vidíte,to je nádhera.
Potkat po roce známou,to je úžasný. Je to opět hezké čtení. Díky!
Jojo, s Voltarenem jsem se pobavila i já 😀 méně asi Martin 😉
Flora (a vlastně i fauna) nás cestou hodně udivovala.
Amie jsme v klášteře potkali prvně, je to americká cestovatelka, jejíž videa jsme zkoukávali na Youtube ještě před prvním caminem a byla pro nás inspirací.
Jsme rádi, že se články líbí! Jitka