Camino 2019 – Den 02 Povoa de Varzim > Marinhas

Vstáváme skoro za tmy, všichni okolo spí nebo se snaží spát, jen soused na vedlejší posteli chrápe extraligu. Nevím jak Jitka, ale já se cítím jak zmlácený. Ze včerejšího otlaku na noze je puchýř, hlava mě drnčí z chrápání mého souseda. Nejraději bych zalezl někam do kouta a pořádně to dospal. Ale co, snad se vyspíme dnes o něco lépe. Takže na záchod, ranní hygiena, sbalit věci, namazat nohy a pak hurá ven. Je půl sedmé a my vycházíme z albergue nejspíš jako první. Před odchodem ještě vhazujeme do díry na recepčním stole příspěvek za ubytování a pak už vycházíme do celkem studeného rána.

Dnešní ráno je nejen studené, ale i dost větrné. Zřejmě se máme na co těšit. To nám říká i kolemjdoucí domorodec a odrazuje nás od cesty podél oceánu.

Cesta kolem oceánu je ale i v tomhle větru krásná. Jen jak fouká jako blázen, tak na sebe musíme doslova křičet, abychom se slyšeli. Vítr postupně sílí a tak navlékám bundu.

„To, jak žijeme teď, nás může stát celou naši budoucnost.“

Sogjal Rinpočhe

Stále jdeme po lávce a ačkoliv jsme určitě nějakých 50m od vody, cítíme na sobě dopadat slanou spršku. Fučí opravdu pěkně. Oproti včerejšku není na lávce ani noha, ale i tak se občas podívám, jestli nemusíme někomu rychlejšímu uhnout. Lávka je totiž místy úzká tak akorát pro jednoho člověka.

Divná postava

Při jednom otočení vidím divnou postavu v mikině s kapucí na hlavě za námi. Když si musím zavázat botu a podívám se nenápadně za sebe, ona postava se zastavuje a dívá se na oceán. Jdeme a dál a jakmile vykročíme, postava se dává do chůze také. Nemám strach, ale asi bych tu nechtěl být úplně sám. Naštěstí se na obzoru objevuje nějaký pár proti nám. Uvolňujeme jim cestu a jak kolem nás prochází, podívám se za nimi a ten divnej cápek nikde. Třeba to byl jen nějaký rybář. Kdo ví, to pochmurné počasí si dokáže s lidskou fantazií pohrát. Naše myšlenky čistí místy modrá obloha, jako příslib lepšího počasí a také okolí.

Cesta nás přivádí ke stojanu, který si pamatujeme z fotek jiných poutníků. Přesně netuším, o co se jedná, ale vzhledem k mušlím a vzkazům na nich jde zřejmě o nějakou poutnickou pamětní knihu, nástěnku se vzkazy a přáními. V tomhle větru mušličky cinkají a zní to jako nějaká melodie.

Bohužel dřevěná lávka brzy končí a nás ukazatele táhnou do vnitrozemí. Procházíme několik kilometrů nudnou krajinou, viditelně se jedná o zemědělskou oblast. Všude jsou nějaké skleníky a kolem neustále jezdí zemědělské stroje všech druhů. Co ale my hledáme, je nějaká kavárna, kde bychom si vypili kávu a na chvilku odpočinuli.

Apulie

Konečně se po nějakých 12-13km dostáváme do vesničky Apulie. Hned na kraji nás překvapí cedulka ukazující směr veřejné záchody. To jsme kolikrát neviděli ani v městech, natož ve vesnicích. Přicházíme ke kostelu, před kterým dělníci pokládají novou dlažbu. Zatímco se díváme na kostel a dohadujeme se proč jsou na špičkách věží váhy a meče, prochází kolem nás nevšímavě, ale hlasitě hlučné Portugalky ze včerejšího albergue. Nějaký maník k nám přichází a říká, že v kostele je hezké razítko do poutnického pasu – credenciálu, ale že si ho tam musíme dát sami. A tak vplouváme do ticha kostela, které naruší pouze dva údery razítka na památku.

Z kostela jdeme podle mapy mimo trasu k místu, kde se má skrývat kavárna. Po zhruba 13 km potřebujeme na chvilku shodit batohy a při dobré kávě si odpočinout. Ulicí proti nám jdou poutníci. Možná jdou z kavárny, ale spíš je tu někde nějaká ubytovna a oni tak právě vyráží na dnešní etapu.

Konečně kafe

V kavárně si dáváme dvě kávy, dvě Cola Coly a tři zákusky (bo si nemůžu pomoct, protože jsou moc dobré). Platíme něco kolem 6 EUR. Jaká to je úleva si na chvilku zout boty a sundat ponožky. Nevím jestli stejná i pro ostatní v kavárně, ale pro nás určitě. Ne, nebudu tvrdit, že nám nohy a boty na pouti voní a proto si vždy sedáme ven (pokud je to možné a počasí dovoluje). Pokud to podmínky nedovolují a musíme sedět uvnitř, pak volíme místa co nejdále od ostatních, takže stejně jako doteď, ani dnes s větráním našich dopravních prostředků nikdo nic nenamítá.

Cestou od kavárny se zastavujeme v malém krámku, kde si kupujeme vodu na cestu a pak už se opět napojujeme na trasu. Znáte to, když jsou někde na silnici semafory, že chvilku je velký provoz a chvilku nic. Stejně tak si teď připadáme. Z ničeho nic se objevuje mrak poutníků. Zpomalujeme a necháváme je přejít. A protože zřejmě někde za námi naskočila na semaforu červená, následuje klid a my si můžeme konečně užívat chvilku chůzi o samotě.

Kala, kala a zase kala

Procházíme lesíkem a květy kaly tu jsou všude kolem nás. Když si spočítám, co tahle květina stojí u nás a vynásobím počtem květů, které jsme viděli jen za dnešní den, tak je to pěkná sumička.

Fao a Esposende

Městečko Fao působí dost ospalým dojmem. Ulice vypadají, jako by bylo opuštěné. Je tu kavárna a albergue, ale ani jedno teď nepotřebujeme a tak pokračujeme dál. Most přes Rio Cavado je jako obří fukar. Vítr tady fučí tak silně, že se musíme několikrát chytnout zábradlí. Konečně jsme za mostem a po chvíli už i v ulicích Esposende.

Je tu pár kešek, které bereme jako rozptýlení. A také vtipné balkóny. Zřejmě určené pro nájemníky, kteří trpí závratí.

Po vymotání se z města procházíme po nábřežní kolonádě. Na chvilku naši pozornost upoutává kamenná socha koně s rytířem a hlavně keška k tomu patřící.

V dálce vlevo vidíme velký nápis ESPOSENDE, u kterého by se dala udělat fotka na památku, ale jednak tohle město není naším dnešním cílem, dále nám nepřipadá ničím extra vyjímečné a v neposlední řadě, jak se blížíme, vidíme houfy lidí, kteří mají podobný nápad na fotku. Takže s hlasitou omluvou, že je to stejně mimo trasu a snad někdy příště, pokračujeme dál.

Albergue v Caminha

K albergue přicházíme poměrně brzy. Otevřeno má až od 14hod, což znamená, že skoro hodinu musíme ještě čekat. Nejsme tu sami, odhadem už nás tu čeká 12 poutníků a mezi nimi i náš známý z minulé noci. Nechápu, kde nás předběhl. Buď šel nějakou kratší cestou nebo šel bez pauzy v kavárně. Jak ho tu vidím, tak mi začíná drnčet v uších. Přepadají nás myšlenky a chuť vzít do zaječích a přespat jinde, ale navzájem se uklidňujeme, že třeba budeme spát v jiné místnosti. Sundaváme batohy, sedáme si do trávy a zouváme boty i ponožky. Jitka jde odlovit místní keš a já se ujímám úlohy hlídače našeho majetku. Za odměnu mi Jitka, vracející se z odlovu kešky, přináší pivo a jak už je mým zvykem, tak i nanuka.

Čekání je u konce, albergue otevírá. Stojíme ve frontě za chrápalem a tak je logické, že po zaplacení za ubytování se vydáváme zabrat postel do jiného pokoje. Máme štěstí, spodní postele jsou ještě volné a tak je zabíráme. Po návratu ze sprchy zjišťujeme, že už je skoro plno. Nad Jitkou je ubytovaný nějaký Korejec, nade mnou leží a spí odpoledním spánkem mladá dvojice. Štěstí, že půjdeme ven a na večeři. Jestli má ta horní postel spadnout, tak tam teď nebudu.

Jdeme jíst

Na večeři jdeme stejně jako snad všichni z albergue do místní restaurace, no spíš něco mezi restaurací a kioskem. K večeři si dáváme polévku a pizzu. Polévka je dobrá, ale pizzu ani nedojídáme. Není to sice žádná olympiáda, ale také není úplně špatná. Spíš je moc velká. Při placení 18€ za celou večeři včetně pití jen smutně vzpomínáme na levné jídlo na loňském caminu.

Já budu placatej

Po návratu na albergue si jdeme vyčistit zuby a lehnout. Chceme si pustit hokej v rádiu přes internet, ale nějak extra to neběží a tak jsme rádi, že nám dává Barča vědět, jak se našim daří proti Lotyšsku. Vlevo od mé postele leží na palandě dva Slováci, ale protože nechci narušovat ticho pokoje, nechávám případné seznamování a konverzaci na další den, pokud se tedy potkáme na cestě. Neusíná se mi vůbec dobře, protože k mladíkovi na posteli nade mnou se po večerní hygieně vrací jeho partnerka. Přeji Jitce ještě jednou dobrou noc a loučím se s ní naposledy jako 3D. Jsem si totiž skoro jistý, že po nočním složení palandy, ze mě bude ráno fotografie.

Porto >> Santiago de Compostela – Etapa 02 Povoa de Varzim >> Marinhas – 25 km

Video z dnešního dne