Úvod Poutě2018 Camino Portugues (PT) Camino 2018 – São João

Camino 2018 – São João

od geomarbes
686 zhlédnutí

Už několikátý den za sebou vstáváme bez budíku. A každý den jsem zvědav, co nohy, tedy puchýře na nohách. Postavení se na zem je celkem ok, ale už cesta na záchod a do koupelny naznačuje, že klasicky první metry budou budou trošku nepříjemné. 

Svět je jako kniha, a ti kdo necestují, četli jen první stránku.

Svatý Augustin

Venku se setkáváme s Mary a společně rozcvičujeme nohy před dnešní chůzí. Zatímco cvičíme, tak odchází Jannik. Přejeme si navzájem buen camino a zatímco on mizí za zatáčkou, my končíme s rozcvičováním, bereme batohy a vydáváme se za směrovkou. Po asi kilometru a půl potkáváme Enriqueho, jak jde bez batohu proti nám…jen se usměje a prý, že na albergue něco zapomněl. Tonya, kterou potkáváme o několik set metrů dál nám vysvětluje, že na albergue zapomněl průvodce po caminu.

Bloudění k tomu patří

Pokračujeme dál. Míjíme Jihokorejce, kteří se zastavili a cosi hledají v batohu. Procházíme kolem domu, kde suší mimo prádla i plyšového medvěda a pak pokračujeme cestičkou podél tratě a při jednom náhodném otočení se dozadu vidím, že Jihokorejci jdou za námi. Během chůze a rozhovoru s Mary si uvědomujeme, že už to je docela dlouho, co jsme viděli naposled nějakou směrovku, či symbol mušle. Trošku nás polije horko, zvlášť při myšlence, že chudáci Jihokorejci jdou důvěřivě za námi. Otočím se a v dálce opravdu vidím dvě siluety.

Pohledem do mapy ale zjišťujeme, že nejde o žádné velké bloudění a že pokud hned uhneme do první ulice vpravo a pak půjdeme pořád rovně, tak se na camino opět napojíme. A opravdu, o pár minut později už vidíme klasickou žlutou šipku na modrém podkladě. Co ale nevidíme, jsou Jihokorejci. To samozřejmě nic neznamená. Mohou být klidně hned za první zatáčkou.

Pomáda

Procházíme vesnicí a na kopci je něco jako náves či náměstíčko a také Caffeterie. Usazujeme se venku ke stolu a dáváme si klasickou snídani. U vedlešího stolu sedí maník jako vystřižený z film Pomáda. Černá kožená bunda, vlasy mastné od tužidla, načesané dozadu a v puse zapálenou cigaretu. Když zmiňuji, že vypadá jako z Pomády, tak nemyslím Travoltu, tenhle týpek připomíná spíš toho poďobanýho z druhého gangu. Se sundanými botami popíjíme kávu a čekáme, že se každou chvilku objeví buď Jihokorejci nebo Tonya s Enriquem, ale nikde nikdo. Nakonec se obouváme a vydáváme dál s tím, že třeba už jsou dávno před námi. Už se nám párkrát stalo, že na křižovatce bylo značení jak doleva, tak doprava. Prostě dvě značené cesty, které se o nějaký ten kilometr dál opět spojily.

Mám pocit, že už trošku blbnu. Vyhýbám se díře v silnici. Díře, která mi tvarem připomíná mušli. Naštěstí nejsem sám. Jak Jitka, tak Mary mají podobný názor. Mary se nás ptá, jestli jsme viděli film The Way. Přitakáváme a ona, že je to jeden z jejích nejoblíbenějších filmů a že jí vlastně inspiroval k absolvování Camina. 

Konečně jdeme přírodou. Omlouvám se, že musím na malou a že ať jde Jitka a Mary napřed, že je doženu. Jitka se ale přidává a tak Mary jde napřed sama. Po menším zavlažení místní flory doháníme Mary u prastarého mostu, kde je podle mapy schovaná keška. Jitka jí nachází celkem rychle a já jí u toho fotím a fotku jako malý hint posíláme Enriquemu a Tonye pro případ, že by chtěli zkusit odlovit svou první keš.  

Jde se super, konečně mám pocit, že bych mohl jít dneska klidně padesát kilometrů.

Festival slaměných panáků

Vcházíme do městečka Oliveira de Azeméis, kde na nás z každého balkónu, od každého domu zdraví slamění panáci oblečeni do pekařského v případě panáka stojícího u pekárny, další jako nevěsta a ženich u svatebního salónu atd. Tím, že máme pořád na co koukat, uteče trasa městem strašně rychle.

V další vesnici tak zastavujeme v kavárně s názvem U uprchlíka. Zatímco sedíme venku a pijeme coca colu, prochází kolem Tonya, Enrique a španělské trio. My pomalu dopíjíme, bereme batoh a jdeme. Netrvá to dlouho a pravou nohou mi projede ostrá bolest. Cítím jako kdybych každým krokem našlapoval na dlouhou jehlu, která se mi zabodává do lýtka.

Bez rozcvičky ani krok

Ach jo, prostě jednoduše jsem si neprotáhnul nohy po přestávce, ale co, to se nějak rozhýbe. Podle mapy je to posledních 7 km. Jenže bolest nemizí ani po 2 km a ani po 5 km. Poslední dva kilometry už se táhnu za Mary a Jitkou jako smrad s chutí připomínající De Peyraca a nedočkavě vyhlížím hotel, kde se máme s ostatními ubytovat. S albergue je to tady na levačku a tak jsme se včera před večeří dohodli právě na tomto hotelu za příznivou cenu a všichni sem buď zavolali nebo jako my poslali emailem rezervaci. Konečně jsme tam.

Ovšem o naší rezervaci provozovatel hotelu nic neví. Až když mu ukazujeme email, tak začíná kolotoč pohádek, že jsou plně obsazeni a že teoreticky, když počkáme, tak by se mohlo něco uvolnit…ovšem za cenu vyšší atd. To nás přestává bavit a tak se s Jitkou po zjištění, že o pár metrů dál je jiný hotel, kde pokoje mají  za nižší cenu, balíme a odcházíme.  

Náhradní bydlení

Na recepci je mladá slečna a hned nám nabízí pokoj s poutnickou slevou, vlastní koupelnou a balkónem plus ráno s balíčkem na cestu. Paráda. Jdeme se ubytovat. Na pokoji jen shodíme batohy, přezouváme se do sandálů a jdeme zpět ven pořídit nějakou večeři a také koupit kolíčky, protože na balkóně to díky výšce, ve které máme pokoj, pěkně fouká a co bych vážně nechtěl je mít ráno okořeněné sundaváním našeho oblečení ze stromů pod námi.

K večeři si dáme pizzu, to bylo jasné už po cestě na hotel. Zhruba kilometr zpět je totiž pizzerie, kolem které jsme šli. Je neděle, tak si neděláme moc velkou naději, že bychom někde našli otevřený obchod, ale naštěstí cestou do pizzerie na jeden narážíme. Ovšem kolíčky tu nevedou a tak koukáme po regálech, čím bychom kolíčky nahradili a shodujeme se na umělohmotných vidličkách. Bereme jedno balení, k tomu něco k pití a balení sušenek na další den. V pizzerii skoro ani noha a tak se nám obsluha hned věnuje. Objednáváme si pizzu sebou. Zatímco se naše pizza peče, tak se s námi tenhle chlapík pouští do hovoru. Když slyší, že jdeme pěšky z Lisabonu do Porta, tak se div nepokřižuje. Podává nám pizzu v krabici, opětovně skládá poklonu a přeje šťastnou cestu. 

Na recepci mám trošku strach, že nám recepční řekne, že se na pokoji nesmí konzumovat apod., ale ona nám naopak oznamuje, že nám pokojská donese nějaké skleničky a talířky. 

Dáváme si sprchu a vyprané prádlo věšíme na roztaženou paracord šňůru na balkón. Pokus nechat prádlo bez kolíčků málem skončil ztrátou jednoho trička a tak chtě nechtě přišly na řadu plastové vidličky.

Funkci splnily na jedničku a my se tak mohl konečně vrhnout na pizzu. Jen jsme otevřeli krabici s pizzou, dorazila pokojská a přinesla nám slíbené nádobí. Během jídla píše Mary, že jdou skleničku vína do restaurace na náměstí a jestli přijdeme. Jo skleničku…asi jako v Aguedě … 🙂

Odepisujeme, že jsme už po jídle a že si dneska půjdeme lehnout o trošku dřív. A to také nakonec děláme.

Video z dnešního dne

Mohlo by se vám také líbit

4 komentářů

Růžena Mužíková 4. 8. 2019 - 11:34

Zdá se,že kešek jste odlovili celkem dost a patrně nakazili další kačery. Boudění na trase musí být nemilé. A bolavá noha určitě taky. Je hezké,že se tam lidé umí bavit,jako s těkmi deštníky a tady slaměnými figurínami. Sušení prádla jste zvládli bravurně. Mery je asi nezmar.

Odpovědět
Jitka a Martin 7. 8. 2019 - 8:28

Ano, kešky nám občas zpestřovaly cestu… byli ale i dny, kdy na Geocaching nebyla vůbec chuť a kolem míst s krabičkou jsme jen prošli a nezastavovali se. Ona i ta samotná tichá chůze bez rozhovorů se “spolucestujícími” byla nabíjející energií 🙂
Bloudění k tomu asi taky patří a naštěstí jsme nikdy nebloudili dlouho.
Bolavá noha byla signál, že příště nesmíme pořádné rozcvičení vychladlého těla opomenout, tohle se naštěstí upravilo a odpočinek to spravil.
Jak Agueda, tak Oliveira de Azeméis jsou malá městečka, která nejsou na trase většího turistického ruchu (trasu Camino de Santiago nepočítám, protože na úseku Lisabon – Porto tolik poutníků není) a o to to mělo větší kouzlo.
Pokud jsme nechtěli lovit svršky z korun stromů, museli jsme zaimprovizovat 🙂 Díkybohu, že byl v neděli nějaký obchod otevřený… poučili jsme se a letos už jsme byli vybavení dostatečným množstvím maličkých kolíčků, které nám váhu batohů navýšily jen minimálně.
Nejen Mary, ale i další “věkově zasloužilí” poutníci zaslouží obdiv!

Odpovědět
Nataša Jůzková 4. 8. 2019 - 13:49

Moc hezký!! Pořád vás ráda čtu a taky cestuji. Super nápad s vidličkami!!

Odpovědět
Jitka a Martin 7. 8. 2019 - 8:30

Díky, že se články líbí! Jestli někde sepisujete Vaše cestovatelské zážitky, rádi si je také přečteme. 🙂
Vidličky nám v obchodě padly do oka, když jsme nesehnali kolíčky, myslíme, že toto byla důstojná náhrada.

Odpovědět

Napsat komentář

* Použitím tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací

Zásady ochrany osobních údajů a cookies