Camino 2018 – Grijó

Ráno si vyzvedáváme na recepci slíbený balíček místo snídaně. Obsahuje lahvičku s vodou, malý džusík, jablko a obložený chlebík. Venku už na nás čeká Mary. Město takhle po ránu vypadá dost mrtvě. Připomíná to scénu z nějakého postapokalyptického filmu. Jako by někdo vymazal veškerý život. Procházíme dlouhé minuty prázdnými ulicemi.

Zvonkohra

U jednoho kostela se zastavujeme, protože se blíží sedmá hodina. Očekáváme totiž, že jako u mnoha předchozích kostelů se dočkáme v celou hodinu místo u nás klasického odbíjení, krásné zvonohry. Bohužel máme to “štěstí”, že stojíme asi u jediného kostela v Portugalsku, který v celou hodinu nic nedělá. Možná je to proto, aby nebudil obyvatele města takhle brzy ráno ve  všední den…

“Rozhodněte se, že to chcete víc, než se toho bojíte.”

Jdeme dál a v ulicích se konečně začínají objevovat lidé a auta. Šplháme do obrovského kopce a na Mary je vidět, že dneska se jí dobře nejde. Kopec nakonec zdárně všichni vyfuníme a následuje pochod kolem velmi rušné silnice. Chceme natočit video pro youtube, ale kvůli hluku z aut se to prostě nedá. Alespoň že nalevo v dálce je vidět oceán.

Neplánovaná snídaně

Po několika kilometrech nezáživné chůze městem a podél silnice vidíme kavárnu. Asi bychom pokračovali dál, ale Mary asi potřebuje nutně na záchod. Stačí ještě poprosit, abychom jí objednali kávu a něco slaného na zub a mizí na toaletách. A tak si dáváme snídani.

Po jídle se jdeme rozcvičit ven a pak pokračujeme dál. Je mi divné, že jsme na nikoho ještě nenarazili a tak se ptáme Mary, jestli je někdo už na trase. Prý ne, že prý všichni čekají na snídani na hotelu, která je od 8 hodin. Ale zároveň dodává, že je ráda, že jdeme takhle brzy. Že se jí jde lépe dopoledne bez slunce, než pak v tom horko. Dáváme jí za pravdu.

Podpisový plot

Pár desítek metrů za kavárnou vidíme reklamu na Pelegrino menu snídaně…a to se opakuje snad každých 500 metrů, až k odbočce vedoucí k cíli této reklamy. My ale už bříško plné máme a tak pokračujeme dál. V rezidentní části, kterou procházíme, je po pravé straně zaprášená stěna oddělující lesík od domů. Viditelně slouží už několik let pro zanechávání vzkazů poutníků. Nedá mi to a po nalezení volného místa přistupuji ke stěně a prstem, který se pro tento okamžik mění v popisovač, píšu na zaprášenou stěnu pozdrav “Buen Camino” pro další poutníky a připojuji naše tři jména.  

Zbývající kilometry jsou ve znamení střídání menších vesniček a malých lesíků. Grijo se před námi objevuje tak nějak nenápadně. Dnešní trasa nebyla hezká, byla celkem náročná díky velkému provozu kolem nás a tak toho máme dneska všichni celkem dost. I na Mary je vidět, že toho má plný kecky, ale i tak nasazuje úsměv, zvlášť když se ocitneme před dveřmi do albergue. Ten úsměv ale vzápětí mizí, když na naše bouchání nikdo neodpovídá. Naštěstí na dveřích je uvedeno telefonní číslo, na které máme zavolat. Zkoušíme, ale marně. Mary to zkouší také a po několika pokusech je úspěšná. Nicméně ten na druhém konci jí nerozumí ani slovo a dokonce ji s telefonem práskne, z čehož usuzuji, že se asi dovolala někam jinam. Už už to vypadá, že začne shánět jiné ubytování, když přijíždí postarší muž a jde nám otevřít albergue.

Procházíme vstupní branou, která je nalepená přímo na vozovku. Nade dveřmi je velká mušle. Mušle tu nakonec jsou vidět všude a z různých vystavených artefaktů, které vidíme během exkurze objektu, pochodujíce za chlapíkem – klíčníkem, je vidět, že správce nebo majitel albergue camino také absolvoval. Jedna ložnice s několika palandami je dole v přízemí vedle toalet se sprchami, uličkou dál se prochází na zahradu. Tam je několik lavic a stolů. V patře budovy je kuchyň, záchod, kancelář a tři pokoje bez dveří. V každém pokoji jedna palanda. Zabíráme tedy s Jitkou hned první pokoj, Mary bere pokoj vedle nás.

Klášter

Rychlá sprcha a praní. Po pověšení prádla si jdeme do vedlejšího obchůdku koupit nanuka a piva. Zjistil jsem, že tahle kombinace mému zažívacímu traktu nic nedělá, tak proč si nedopřát. Zatímco do sebe otáčíme pivko, přichází Mary ze sprchy a vstupní branou Jannik. Mary jde pro další várku piva. Přichází Jihokorejci. Po tomto menším občerstvení se jdeme projít k místnímu klášteru. Cesta vede po dlažebních kostkách, což je pro bolavé nohy plné puchýřů snad ten nejhorší povrch. Nalevo od silnice hřbitov, napravo klášterní zeď. Naštěstí po pár desítkách metrů odbočujeme ke klášteru. Krásná stavba a tiché prostředí.

Chceme tu natočit video pro holky na youtube, ale v zápalu hledání kešky na to zapomínáme a vzpomeneme si až cestou zpět na albergue. Nohy bolí, ale i tak se otáčíme a vracíme se ke klášteru. Při natáčení videa si uvědomíme, že ta letošní pouť pro nás celkem rychle končí a ačkoliv se těšíme domů na holky, tak je nám přes všechnu tu bolest opravdu líto, že to tak rychle uteklo.

Poslední společná večeře

Vracíme se zpět na albergue, kde už to celkem žije. Dozvídáme se, že Španělé se vydali na nákup a večer bude společná večeře. Při vaření přikládáme ruku k dílu všichni. Carles, Marion a Daniel vaří, Eva a Danny připravují suroviny, já s Jitkou, Mary a Jannikem zase stoly na zahradě včetně nádobí, skleniček a talířů. Víno už při vaření teče skoro proudem a tak je uvolněná atmosféra a všem nám je dobře. 

Jídlo je hotové a začíná hostina naší camino rodiny. Jannik už má dost upito a tak se tady culí na všechny. Sedíme proti Mary, Kim má viditelně také trochu upito. Bavíme se s Carlesem německy o Camino Norte, které absolvoval v minulých letech. Doporučuje ho, prý příroda a výhledy senzační, daleko méně lidí. Podle něho je nejlepší způsob navázat prima přátelství a vytvořit Camino rodinu na portugalské trase, kde není ani málo poutníků jako na Camino Norte a ani tak hodně jako na Camino Frances. Celkem mě a Jitku pobaví, když se Mexičanka Eva ptá Carlese, jestli s námi teď mluvil česky. Měl jsem za to, že němčina je tak specifický jazyk, který se nedá s jiným zaměnit. Zvlášť s češtinou.

Nesnáším loučení

Všechno končí a tak i večeře. Loučíme se se všemi a je to dojemné. Škoda, že tu není ještě Enrique a Tonya a třeba i Marek a Ania. Na trase jsme potkali celkem hodně lidí, ale většina stejně jako v životě se objevila a navždy zmizela. Jenže nedokážu vysvětlit, proč si myslím, že s těmito několika lidmi zůstaneme v kontaktu. Lidé různých národností, společenských vrstev, odlišných kultur, různého věku, pohlaví, zaměstnání i zájmů tu spolu během několika dní vytvořili silné a neviditelné pouto. A právě tohle je Camino.

Jdeme spát. Zítra nás čeká sice ještě jedna trasa a to do Porta, ale tu jdeme jen já s Jitkou, Jannik a Danny s Evou. Ostatní se přemístí do Porta autobusem a to včetně naší spolupoutnice Mary. V tomhle složení se prostě už nikdy nesejdeme.

Video z dnešního dne