Home Poutě2018 Camino Portuguese Camino 2018 – Cesta do Portugalska

Camino 2018 – Cesta do Portugalska

od Jitka a Martin
4 komentáře 600 zhlédnutí

Je tu den D. Den na který se těšíme už delší dobu. Den, kterým začíná naše velké dobrodružství – Svatojakubská pouť.

“Děláme to, protože můžeme. Můžeme, protože chceme. Chceme, protože nám ostatní říkali, ať to neděláme.”

Nejtěžší pro nás je loučení s dětmi. No s dětmi. Starší dcera 19 let a mladší dcera 16 let to loučení neprožívají jako my, což je nakonec možná dobře. Alespoň nemáme špatný pocit z toho, že je necháváme doma. Je dopoledne a my se sbalenými batohy nasedáme do auta a vyrážíme směr Cheb s Honzou (tchánem), který naše auto odveze domů. Cesta do Chebu je samé omezení včetně jedné uzavřené silnice, což nás stojí dobrých 20 minut navíc na objížďce.

Na autobusové nádraží v Chebu přijíždíme v momentě, kdy už na zastávce stojí žlutý autobus. Časové to vychází v pohodě. Jen odložíme batohy do zavazadlového prostoru a usedneme na svá sedadla, tak se autobus rozjíždí směr Praha. Cesta i díky interaktivní obrazovce v opěrkách sedaček ubíhá v pohodě a my tak za nějakou dobu mírně rozespalý vystupujeme na letišti v Praze. Bereme si své batohy a jdeme se projít s cílem odlovit jednu vyluštěnou kešku a hlavně se probrat.

Odletová kontrola

Po nalezení kešky míříme do odletové haly. Máme celkem hlad a tak se vydáváme na jídlo do restaurace (bufetu), kde jsme jedli s holkama před odletem do Londýna. Jenže nějakým způsobem stojíme ve frontě na odbavení a je pozdě. Jitka sice říká, že na jídlo můžeme určitě jít i po odbavení, ale mě se to nezdá…Odkládáme batohy na pás, stejně jako drobnosti z kapes a po projití bránou si bereme věci zpět. Můj pohled na chvilku spočine na monitoru ochranky, kde jasně svítí v něčí tašce za mnou nůžky z manikůry. To je pako, pomyslím si. Copak neví, že tohle do letadla mít nemůže? Když to Jitce říkám, tak taky nechápavě zavrtí hlavou.

Kontrolu máme za sebou a hledáme vchod do restaurace. To se nám nedaří a tak Jitka vymýšlí náhradní řešení – kupuje nějakou velkou mexickou tortilu či co, naplněnou celkem pálivým masem, fazolemi a dalšími dobrůtkami. Po společném zdolání této mexické sopky, která snad nevybuchne si jdeme na toalety naplnit do láhví pitnou vodu a následuje přesun na místo, které nám udává letenka. 

Nástup do letadla

Tady už je celkem plno. Nacházíme ale dvě volné židličky, které obsazujeme. Pozorujeme okolní ruch a já mám trošku strach, jak to dopadne s mým batohem. Přece jen je větší než kolik jsou povolené míry příručního zavazadla k naší nejlevnější letence. No snad to projde, pomyslím si, když slyším hlášení: ”Vážení cestující, vzhledem k plné obsazenosti letadla bude provedeno přeměřování příručních zavazadel”. Tohle oznámení na mě působí celkem infarktově. Batoh se snažím schovat pod nohama a mikinou a celkem se mi to daří. Osobně si připadám v tu chvíli menší než batoh. Personál několikrát projde kolem, ale mého batohu si naštěstí nevšímají. Když ale vidím tašky a batůžky, které neprošly přeměřením, mám nutkavý pocit se jít udat bez nároku na odměnu.

Jitka mi říká, že jsem zbytečně poctivý blbec a zdržuje mě tak dlouho, až je pozdě se přiznat a my si stoupáme do fronty na poslední kontrolu před vstupem do letadla. 

A samozřejmě jako naschvál já vyfasuju letušku, která chvilku předtím nekompromisně kontrolovala tašky a batohy. S batohem v ruce k ní přistupuju a ona jen: “děkuji a šťastný let pane”. Prvotní šok z toho, že to prošlo ze mne opadá až s usednutím na sedadlo. Jitka si sedá k okénku a já na prostřední sedadlo. Naštěstí sedíme v airbusu, kde je prostor na nohy a tak odpadá zaklínění mých kolenou do sedačky přede mnou a tím i nechtěná masáž zad přede mnou sedícího pasažéra.

Start se odkládá

Nastupují poslední cestující a já se raduji, že vedle mě je stále volno. Raduji se ale předčasně. Vedle mě si sedá maník arabského vzhledu. No paráda. Zblblý z televize si ho hned pohledem prolustruju, jakože jestli se mám bát, ale to už nás kapitán letadla vítá na palubě a prý, že za pár minut budeme startovat. Nasleduje přikurtování po kterém se opět ozývá hlas kapitána, že se let bohužel opozdí, že jsme nedostali povolení ke vzletu a že to bude trvat asi 45 minut. Letušky okamžitě roznáší a rozlévají vodu do kelímků jako občerstvení.

Po asi 35 minutách se konečně odlepujeme od země a nabíráme výšku. Po chvilce letu vidíme vlevo pod sebou plochou dráhu v Mariánských Lázních a pak už se letadlo stačí na jihozápad. Celý let je v naprosté pohodě a nejvíc nás baví pozorovat místa nad kterými se zrovna nacházíme. Nejzajímavější je pro nás samozřejmě Španělsko a Portugalsko, kde na obrazovce a i pod sebou vidíme místa, kterými bychom měli podle plánu procházet. Až z toho naskakuje husí kůže. U letušky si objednáváme panáka ginu a plechovku tonicu. I díky tomu let utíká a tak se ani nenadějeme a už jdeme na přistání v Lisabonu.

Infarktové přistání

Klesáme a děláme malý okruh kolem města protože se přistává směrem od jihu. Klesáme a už se jen a jen dotknout přistávací dráhy, když v tom motory mohutně zaburácí, špička letadla vyletí vzhůru a nás tlak zarazí zpět do sedaček a nepříjemný tlak mi drtí ruku. Celé letadlo se neskutečně klepe a vrže. Místo přistání je tu opětovný vzlet na poslední chvíli. Opatrně vymaňuji svou pravou ruku ze sevření arabské dlaně a po oční výměně se to daří. Šok v očích lidí je celkem dost dobře vidět. Až na pár výkřiků je v letadlo hrobové ticho.

Když opět nabereme výšku, tak se ozve hlas kapitána, který se velmi omlouvá a vysvětluje situaci, ke které došlo. Prý jsme (jako letadlo) nedostali na poslední chvíli povolení k přistání a že musíme provést ještě jeden oblet města. Druhé přistání se daří a tak konečně vstupujeme na portugalskou půdu. Letiště je veliké a zmatečné a jsem rád, že máme batohy u sebe a nemusíme tak hledat, kde se nachází pás s odbavenými kufry. Na konci letištní haly vidíme info stánek, kde se dozvídáme, jak a kde si můžeme koupit lístky na metro. U automatu nejprve volíme, že chceme koupit karty (0,60€/ks) a ty pak nabíjíme jednotlivými jízdami podle tras, kam chceme jet.

Nabitou kartu pak musíme pípnout při vchodu do metra. Naše ubytování v centru Lisabonu je vzdálené od letiště 9 zastávek červenou trasou metra a poté 5 zastávek zelenou trasou. Metro tu vypadá dost staře a ošuntěle, ale vše je čisté. V jednom stánku v metru kupujeme magnetku Lisabonu a pak už nasedáme do vlaku metra.

Bons Dias

Z metra vycházíme na stanici Rossio ven na nějaké náměstí a míříme k našemu ubytování jménem Bons Dias. Netrvá to dlouho a přidává se k nám nějaká pochybná existence a nabízí nám k prodeji trávu. Odmítáme a přidáváme do kroku. Najít penzion Bons Dias se zdá být nemožné. Nakonec objevujeme dveře do domu, vedle kterých je malá cedulka oznamující nám, že jsme správně. Opatrně vcházíme dovnitř a výtahem jedeme do patra, kde penzion sídlí. Vystupujeme z výtahu a stojíme přede dveřmi, nad kterými nás sleduje bezpečnostní kamera. Ani nemusíme zazvonit a ozve se bzučák. Otevíráme dveře a v chodbě za nimi nás vítá lámanou angličtinou snědý muž. Vede nás k našemu pokoji, kde se moje obavy z bydlení vytrácí. Je tu pro nás připravený hezký a čistý pokojík s krásným výhledem na Lisabon. Hned vedle pokoje je společná koupelna a záchod, ale opět krásně čistá.

Po zaplacení noclehu a vyplnění formuláře nám recepční (Alžířan) dává tipy, kam zajít a co kde vidět a že si máme dávat pozor na kapsáře. Ptá se proč jsme tu jen na jednu noc a na co máme ty batohy. Když mu říkáme, proč jsme v Lisabonu a že zítra vyrážíme na pěší tůru do Porta, tak jen zakoulí očima a podobně jako mnoho našich známých a příbuzných se nás ptá proč, co nás to napadlo a že když chceme do Porta, tak můžeme jet autobusem nebo vlakem. Jsou lidi, kterým tohle prostě vysvětlit nejde.

Co takhle koks?

Večerní Lisabon je hezký, ale také nebezpečnější. Místo trávy nám teď po pár krocích nabízí pouliční dealeři hašiš a kokain…My ale odmítáme a jdeme na malou procházku. Po cestě kupujeme Terce špendlíkovou vlaječku Portugalska a pak míříme za zvukem hudby na náměstí ke stánkům, odkud se line krásná vůně dost nezdravých pokrmů. Máme hlad a tak neodoláme a kupujeme si u jednoho ze stánků dva sendviče. Cestou od stánků odlovujeme pár kešek a na chvilku se zastavujeme v obchůdku se sardinkami, kde je zajímavý obal konzervy víc než obsah.

Konzervy jsou totiž označeny letopočty. První co mě napadne, je že padesát let starou konzervu si může koupit jen idiot, ale pak zjišťujeme, že to jsou dárkové konzervy a letopočet má korespondovat s letopočtem narození obdarovaného. Ten pak zjistí, která další slavná osobnost se narodila ve stejný rok a co důležitého se ten rok ve světě stalo. Předražený suvenýr nekupujeme a raději se vracíme zpět na pension, kde si chceme sníst sendviče a před nadcházející pěší poutí si pořádně odpočinout.

Mohlo by se vám také líbit

4 komentáře

Bronislava Hazuzová 24. 7. 2019 - 9:45

Super .. a jak to bylo dál ??????

Odpovědět
Jitka a Martin 24. 7. 2019 - 10:11

Děkujeme za přečtení a jsme rádi, že se líbí! Další článek dokončujeme a nejpozději zítra ráno zveřejníme 🙂
Jitka a Martin

Odpovědět
Natasa, Mar. Lázně 24. 7. 2019 - 11:15

Ano, taky moc ráda vás čtu, dřív na Orionu, teď jsem ráda, že našla tady. Moc děkuji, jako bych šla taký. Moc hezký píšete!!

Odpovědět
Jitka a Martin 24. 7. 2019 - 14:03

Děkujeme za komentář a doufáme, že i další články z naší svatojakubské pouti se budou líbit. Jsme rádi, že máme spřízněnou duši i tady v ML.

Odpovědět

Napsat komentář

* Použitím tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací

Zásady ochrany osobních údajů a cookies