Camino 2018 – Cernache

Tmavá, díky absenci okna opravdu tmavá noc, jejíž klid prořízne drnčivý zvuk budíka. Pak chvilku ticho. Za pár minut se to opakuje. Marek a Ania vstávají. Snažím se spát dál, ale nejde to. V žádném případě nedělají takový kravál jako Ital v Tomaru a během 30 minut odcházejí pryč, ale přesto to nejde. Jsem už vzhůru, kouknu na Jitku a vidím, že taky nespí. A tak si jdeme vyčistit zuby, bereme batohy a jsme připraveni vyrazit také. Mezitím vstává i Eva a jde do kuchyňky připravovat něco k snídani. Ptá se nás, jestli si dáme s ní a s Dannym, ale s poděkováním odmítáme. S plným břichem by se nám startovalo špatně. Ze stolu si bereme sebou zbytek bábovky, kterou nám tam Ania a Marek nechali, házíme peníze za ubytování do určené truhličky na stěně a po napsání vzkazu do pamětní knihy a rozloučení se s Evou vycházíme ven. 

“Jestliže to chcete vzdát, zamyslete se nad tím, proč jste začali.”

Kolem kostela následuje sešup z kopce dolů. Po pár stovkách metrů procházíme kolem nějakých laviček a stolků, kde by se v nejhorším případě dalo také přenocovat. O kousek dál je zarostlá ruina kostela. Dochází nám, že jsme odešli bez rozcvičení se a tak na chvilku shazujeme batohy a provádíme menší strečink.

Cesta dál vede mezi kopci a co hlavní po pěšině v přírodě. Každou chvilku se nám otevírají parádní výhledy do okolí. Po necelých 9 km vcházíme do městečka Rabaçal. Pravá chvíle na ranní kávu a menší pauzičku. Kavárna je hned na kraji města a při našem příchodu od ní právě odcházejí Ania s Markem. Po snídani pokračujeme dál.

Z nebe na nás spadne pár kapek, ale než se můžeme začít radovat z možného deště a pročištění vzduchu, tak už zase svítí mozol jak o závod. Kousek za Rabaçalem si musím vyměnit ponožky. Díky puchýřům je chůze nepříjemná a připomíná chůzi po žhavých uhlících. Pokračujeme dál. Jitce zvoní telefon a volá Barča. Máme strach, co se stalo, ale jen nám oznamuje, že jede na víkend stanovat a že si koupila prima matraci… S přáním ať se nespálí a dá na sebe pozor se loučíme.

Dlaždičky všude kolem nás

Během cesty si všímáme, že podobně jako v Tomaru, tak i nyní se rapidně mění vzhled ukazatelů na Santiago. Hodně se nám líbí dlaždičkové infocedule ve vesnicích. Za jednou z vesnic nacházíme odpočívadlo s infocedulí z dlaždiček a pítkem. Využíváme toho a doplňujeme vodu. Není to jednoduché, protože opět je to pouze na pití, tudíž voda tryská vzhůru a to se do láhve špatně chytá. Naštěstí má Jitka sebou cestovní alu hrnek, do kterého vodu chytáme a z něj pak plníme láhve. Po tomto artistickém čísle si dáváme malou svačinku, relax a natáčíme video z cesty. Všude kolem klid a ticho, narušované pouze řevem cikád ze vzdálených eukalyptových lesů.

Co se to tady děje?

Cesta od odpočívadla nás vede kolem koryta vyschlé řeky. Zřejmě tady nějaký čas nepršelo. Jak tak koukám kolem sebe, najednou zakopávám o nějaký šutr. Cosi jako mnohem ostřejší “do prkýnka” zabrumlám pod vousy a ihned kontroluju botu, jestli je celá a zároveň si prohlížím viníka. Z cesty, po které již staletí den co den prochází poutníci, z cesty která je značená svatojakubskou mušlí, z cesty která je mnoho a mnoho kilometrů vzdálená od moře a oceánu, na mě kouká kámen se zkamenělinou mušle. Chvilku stojím a lapám po dechu. V šoku ukazuji Jitce o co jsem zakopl. Oba jen nevěřícně koukáme a se vzpomínkami na fatimské setkání s mnichem se nám po tomto nálezu hlavou honí mraky otázek bez jasných odpovědi. 

Další psí útok

Myslím, že jsem racionálně přemýšlející, ateistickým režimem vychovávaný člověk, ale hlava mi prostě nedokáže najít odpovědi. S menším závažím v batohu pokračujeme dál. Další vesnice a značené veřejné pítko. Máme chuť si opláchnout zpocený a od prachu špinavý obličej, ale obrovský pes, který se na nás vrhne, nám plán bleskově mění. Díky bambusové holi udržujeme psa v bezpečné vzdálenosti. Trvá to několik desítek metrů couvání, než to psa přestane bavit a odbíhá zpět, aby číhal na další, tentokrát méně vyzbrojenou oběť.

Pomalu se dostáváme z lesa a procházíme kolem zavřené brány, za kterou jsou vidět nějaké vykopávky s románskými stavbami. 

Cernache – cíl dnešního putování

Další kilometry střídavě přírodou a vesnicemi a konečně přicházíme do Cernache. Cíle naší dnešní trasy. Na zítřek si necháváme odpočinkových cca 15 km, abychom do Coimbry došli dopoledne a měli tak celý den na prohlídku města a regeneraci sil. 

Albergue nacházíme v jedné z uliček. U dveří zjišťujeme, že jsou na číselný kód a v momentě, kdy chceme zazvonit na zvonek zastavuje vedle nás auto a z něj vystupující chlapík nás zdraví a říká, že máme štěstí, že zrovna přijel. Otevírá nám dveře a vede nás po schodech nahoru do obytné části domu. V jedné místnosti naproti schodišti vidíme dvě palandy a dva vybalené batohy. Vedle schodiště další pokoj se třemi palandami, tedy šesti postelemi, z nichž na jedné kdosi zrovna hlasitě odpočívá. Pak další pokoj, dvě palandy a zcela prázdný, takže tady shazujeme batohy. Vedle sprcha, kde zrovna někdo je, pak kuchyně a jídelna. Po bleskové prohlídce nás nechává, ať se ubytujeme a odpočineme si, že přijede večer kvůli zaplacení noclehu, razítku do kredenciálu ad. 

Prima partička

Zatímco vybalujeme své věci a čekáme na sprchu, vychází ze sprchy vysoký chlapík a srdečně se s námi vítá. Zjišťujeme, že je z Německa… a prý jestli nechceme s ním a jeho manželkou, která je z Argentiny udělat společnou večeři, při které bychom mohli pokecat. Souhlasíme a domlouváme se, že až si vypereme, osprchujeme se a chvilku odpočineme, tak že si skočíme koupit nanuka a pivo a pak půjdeme na společný nákup surovin na dnešní večeři.

Nevím jestli jsem to tu už v minulých dnech zmínil, ale na Caminu ujíždím na nanucích a pivu. Když si dám nanuka, dostanu chuť na pivo a po pivu bych si dal zase nanuka. Jasně, že si říkám o nenadálou, ale očekávanou příhodu, po které by následovalo nutné praní minimálně spodního prádla, ale tady mám fakt nějak divné chutě.

Během nákupu se dozvídáme, že chlapík se jmenuje Stefan, je z Hamburku a je na cestě s manželkou už od května. Také to, že jdou směrem na Fatimu a že skoro pořád spí pod stanem, že denně jdou 10-15km, že na pouti zjistili, že manželka čeká dítě a že jeho batoh váží nějakých 20-25kg. Mám chuť se zeptat, jestli když je těhotná, jestli taky nemá takhle zvrácené chutě jako já, ale nakonec k tomu nedojde. 

Společná večeře

Na albergue se pouštíme hned do přípravy na vaření. Čistíme mrkev, loupeme a krájíme cibuli, když v tom přichází další pomocník a strávník. Američanka Mary se společným vařením souhlasí a protože suroviny jsme už koupili my se Stefanem, odbíhá do obchodu a vrací se s láhvemi vína a piva. Zatímco se vaří polévka a pod poklicí dusí hlavní chod, přichází majitel či správce albergue vybrat 8 euro za nocleh. V rychlosti s námi prohodí pár slov a popřeje šťastnou cestu. “Boa viagem” prý se to tak v Portugalsku přeje oproti španělskému Buen camino. Pak nám ještě přeje dobrou chuť a odchází. 

Jídlo je na stole a my se pouštíme jak do něj, tak do společného rozhovoru. Postupně říkáme, co kdo zažil na Caminu. Stefan vypráví o kamarádovi, kterému se na caminu stala divná věc. Prý už byl jednoho dne na pouti tak unavený, že pod posledním kopcem upadl únavou a nebyl schopný vstát. Najednou se u něho objevila mladá dívka, vzala jeho batoh na záda, pomohla mu vstát a dovedla až k albergue. Když jí chtěl poděkovat, byla pryč. Trošku až moc neuvěřitelná historka, ale po tom, co tady zažíváme my, už tak velký skeptik nejsem.

Shodujeme se, že tahle cesta je jako řeka plná energie, kterou tu zanechali poutníci před námi. Někde je ta energie pozitivní, občas i negativní. O tom zase vypráví Mary. Té se prý přede dvěma dny stala ošklivá věc. Prý na cestě potkala divného chlapíka, který se před ní začal obnažovat. Utekla mu a zbytek dne pak strávila na policii. My přidáváme naší historku z Fatimy a dnešní s kamenem.

Během povídání samozřejmě večeříme. Jídlo je výborné. Ano, musím se přiznat, že kdybych dostal tohle jídlo doma, tak se opět zeptám “zač ten trest” Ale tady je to jiné. Po celodenní chůzi tenhle mix cibule, fazolí, mrkve, rajčat, papriky a kdoví čeho všeho s vajíčky a těstovinami chutná úžasně. 

Loučení se Štefanem a Idelide, které už asi nikdy neuvidíme, je celkem dojemné. Za těch pár hodin mi tenhle dobrosrdečný chlapík přirostl k srdci. S Mary jsme domluveni, že se sejdeme zítra v Coimbře. Společně sklízíme po jídle a pak už odcházíme každý do svých postelí. Tmavou chodbou ještě zazní Good night, Guten Nacht a Buenas noches a naše dobrou noc pak už dnešní den definitivně končí.

Video z dnešního dne