Ranní sluníčko nás vytahuje z postele a my bereme batohy na záda a po rozloučení se s Alžířanem na recepci se pomalu vydáváme na pomyslný start naší poutě, ke katedrále Sé.
Ke katedrále
Podle informací z internetu by měla být otevřena od 9 hod. a protože je krátce po osmé, tak cestu ke katedrále máme vyplněnou hledáním kešek a procházkou skoro prázdnými ulicemi Lisabonu. Ke katedrále přicházíme pár minut před devátou hodinou. Na schodech vidíme poutnici s batohem a tak se snažíme o anglický pozdrav a nějakou konverzaci. Poté, co se nám poutnice představí “I´m Hanka”, je nám jasné, že můžeme volně přejít do nám přirozenějšího jazyka. Po pár větách se otevírají velké vstupní dveře katedrály a my vstupujeme dovnitř s kredenciálem v ruce.
Hanka ho nemá a chce si ho tu koupit. Bohužel ale máme smůlu a prý musíme počkat do deseti hodin. Alespoň tak nám to říká někdo, koho odhaduji na kostelníka, správce či hlídače, tzn. po uklízečce nejdůležitější osobu v této budově. Hanka na něj ale naléhá, že čekat nemůžeme a on nakonec přináší a prodává Hance kredenciál. Další kolo naléhání končí tím, že si od nás všech bere kredenciály a za chvilku je přináší orazítkované. Tím máme potvrzenou návštěvu katedrály a můžeme vyrazit.
Správně bychom měli jít pěšky odtud, ale chceme dát na rady zkušenějších poutníků, kteří radí začít pouť mimo industriální zónu Lisabonu. Hanka má stejný názor a tak se od katedrály vydáváme směr vlakové nádraží. Karta na MHD je tu neplatná a my si musíme koupit další kartičku za 0,50 € plus tiket do Vila Franca de Xira. Ten stojí 2,25 €. Vlak už stojí na nástupišti a my nastupujeme. Cesta vlakem trvá pár minut, které vyplňujeme rozhovorem s Hankou.
„ Necestujeme, abychom unikli životu, ale aby nám neunikl život. “
Ve Vila Franca de Xira vystupujeme a vydáváme se na cestu. Od Hanky se dozvídáme, že je studentka, že na rozdíl od nás to není její první Camino a že má volno 3 týdny a že má v plánu dojít až do Santiaga. V duchu si myslím, že se chudák zbláznila, protože by to znamenalo denně dělat v průměru 30-35km bez ohledu na počasí a zdravotní stav. Ale snad ví, co dělá.
Bambusová hůl – přítel poutníka
Jde se nám výborně. Cestou sbíráme uschlé bambusové stonky, ze kterých si děláme hole. V první vesnici po nějakých 10 km zastavujeme na menší občerstvení a doplnění vody. Hanka, kterou tlačí čas vymezený pro pouť ještě víc než nás, se s námi loučí a po výměně kontaktu pro případ nouze pokračuje dál.
V kavárničce si objednáváme dvě 1,5 litrové láhve vody, dvě kávy s mlékem a dvě Coca Coly. Cena pod 5 Euro za vše mi připadá, že se musela slečna v kavárně ošidit, ale podle účtenky je vše v pořádku. Káva je výborná a i přísun cukru z coly nám dává pocit energie pro další km. Kousek za kavárničkou zastavujeme na lavičce a převlékáme si ponožky. Mít nohy v suchu považujeme za důležité, nechceme hned první den řešit puchýře. Pokračujeme dál a cesta, která většinou chvilku po silnici, chvilku po cestě, nám rychle ubíhá.
Pozor vlak!
Sem tam se zastavujeme a občerstvujeme se všude kolem rostoucími ostružinami. Chvilku jdeme po silnici a okolo nás pole plné dozrávajících paprik. Procházíme přes vesnici, kde viditelně dodržují siestu. Pak už následuje přechod přes železnici v městečku Vila Nova da Rainha a nekonečný pochod prašnou cestou podél železniční tratě, kdy máme několikrát blízko k infarktu díky projíždějícím rychlovlakům. Jak fučí vítr, tak vlaky zaregistrujeme opravdu až v momentě, kdy nás míjí a tak není divu, že se zpočátku snažíme uskakovat z cesty.
Pravá strana cesty se oproti té levé mění a tak chvilku jdeme podél rýžového pole, chvilku zas kolem vodních nádrží, kde je vidět plno raků. Cestu si navíc krátíme hledáním kešek a natáčením videa pro youtube. Těsně před cílem dnešního dne, městem Azambuja procházíme doslova džunglí, na jejímž konci už už vidíme město. U blízké benzínové pumpy si na chvilku sedáme do stínu a pár minut relaxujeme. Jitce se na lýtkách objevují velké skvrny, zřejmě následek nějaké rostliny či živočicha v právě absolvované trase vysokým porostem. Prý to nebolí, tak nezbývá než si přát, aby to zmizelo stejně rychle jako se to objevilo.
Albergue
Po malém odpočinku cítíme, jak se nohy rozležely a vstává se těžko. Po nasazení batohů jdeme hledat naše první albergue. Albergue je ubytovna pro poutníky. Abychom se mohli v albergue ubytovat, musíme se prokázat kredenciálem (poutnickou knížkou či průkazem). Do kredenciálu dostaneme razítko, které je originální a specifické pro každou ubytovnu. Razítka v kredenciálu pak v Santiagu budou důkazem, že jsme absolvovali tuto pouť. Albergue jsou buď městská, církevní nebo soukromá. Některá jsou zcela zdarma či donativo (s dobrovolným příspěvkem) nebo s pevnou sazbou. Ta se pohybuje většinou od 5 do 10 EUR za postel, u soukromých albergue pak je cena o trošku větší.
První palandy
Naše albergue má být v centru, ale ať hledáme, jak hledáme, tak nenacházíme. Nikde navíc ani živáčka, takže se není ani koho zeptat na cestu. Někde zřejmě překračujeme bludný kořen, protože šipky nás prostě k albergue nechtějí dovést. Nakonec saháme po telefonu a pomocí online mapy se k ubytovně dostáváme. Po zaklepání vcházíme do malé místnosti, kde za kulatým stolem sedí černoška a hned po nás chce kredenciály. Ubytování prý stojí 6€ za osobu.
Obsazujeme dvě spodní postele paland. Na vedlejších postelích už někdo odpočívá a tak opatrně a potichu vytahujeme ručník a jdeme se vysprchovat a vyprat propocené oblečení. Sprcha nás osvěžuje a protože se necítíme nijak extra unaveni, tak se jdeme projít po městě. U jedné kavárny na chvilku “rozbíjíme stan” a necháme se zlákat nabídkou vaflí. Objednáváme si dvě kávy s mlékem, dvě Coca coly a dvě vafle. Když slyším celkovou cenu 5,50€, nechávám 0,50€ jako spropitné a servírka si div neudělá bouli na čele. Asi jsem to přehnal, ale jsem popravdě řečeno v šoku, že platíme tak málo. Vafle chutnají skvěle a plní nám hezky břicho. Po téhle něco jako večeři si jdeme do vedlejšího supermarketu koupit vodu na příští den.
Kde je telefon?
Cestou z obchodu Jitka sáhne pro telefon a ten nikde. Zkouším jí prozvonit, ale bohužel, telefon nedostupný. Polije nás pot s pomyšlením, že jsme ho nechali ležet na stolku kavárny. Rychlým krokem se dostáváme k místu, kde jsme seděli a kde je nyní čistý a prázdný stůl. Servírky se ptáme, jestli tu nenašla telefon a prý ne. Naštěstí si Jitka vzpomene, že telefon v obchodě dala při placení do kapsy v batohu a tak ostuda s hledáním telefonu není tak velká. Návrat na ubytovnu už probíhá bez problémů a na nás konečně padá něco jako únava. Albergue se v době, co jsme byli venku slušně zaplnilo. Z 12 postelí je už 9 obsazeno. Se zapadajícím sluncem voláme domů Terce a po popřání dobré noci a po dnešních startovních 22 km jdeme spát.
4 komentářů
Krásné,hezky se to čte. Už se těším na další.
Děkujeme, další článek už je skoro hotový. Těmi články se opět vracíme zpět na pouť. Škoda, že jen v myšlenkách.
Povídání se mi moc líbilo a krásná malůvka je super. Hanka je hodně mladá. Divím se tomu, nač si troufá a sama.
Děkujeme! 🙂 Camino je plné mladých studentů a hodně z nich chodí samostatně. Každý to má jinak… někdo vyžaduje při putování společnost, někdo potřebuje být sám.