Home Poutě2018 Camino Portuguese Camino 2018 – Alvorge

Camino 2018 – Alvorge

od Jitka a Martin
2 komentáře 117 zhlédnutí

Budííííček. Je ještě tma, když najednou se ozve zvuk budíku. Nicméně doba, než ruka vlastníka mobilu budík vypne, se mi zdá nekonečná. Peru se s myšlenkou, že také vstaneme a pomalu se sbalíme. No jo, ale jednak nechci být ten spánkokaz, který Jitku probudí (pokud tedy spí) a také cítím, jak moc se mi nechce ještě vstávat. Navíc každý večer usínám s nadějí, že se přes noc stane zázrak a ráno budou mé nohy v naprostém pořádku a bez puchýřů. A každé ráno se bojím pohnout a oddaluji zjištění, že dnes v noci se zázrak nekonal. A tak nehnutě ležím a simuluji spánek. Vnímám ale, jak Španělé balí a nakonec i odchází pryč, pak ticho a přichází opět spánek.

Vstávat, budíček

Do zvuku našeho budíku uplyne skoro hodina, ale mě připadá, že jsem právě zavřel oči. Jsem zvědav, jak jsou na tom mé nohy dnešní ráno. Že včera bolely nemusím říkat. Stačí letmý dotek chodidel s matičkou zemí a je jasné, že dnešní první kroky budou opět těžké. Ale i o tom je tahle pouť. 

“Nezlob se na růži, že má trnitý keř, ale raduj se z toho, že trnitý keř má růže.”

A tak oba balíme, abychom mohli vyrazit na další etapu. V průběhu balení natáčíme video pro youtube a pak už hurá na cestu. Je půl osmé a venku je zatím zatažená obloha. Kéž by to takhle chvilku vydrželo…První kroky po asfaltu jsou hodně cítit, ale jakmile máme své obvyklé tempo, tak se jde lépe a lehčeji. Po pár stovkách metrech zastavujeme, abychom odlovili dnešní první kešku. Jitka je obětavá a slézá pro ni do příkopu u silnice. V duchu před ní smekám. Vím, že je i pro ni složité najednou to naše tempo přerušit. Tenhle tělocvik při hledání kešky bere energii. Zalogováno a my pokračujeme dál.

Bohužel stále po silnici. Následuje kruhový objezd, kde zprava bychom včera přišli, nebýt našeho noclehu v Amigos albergue. Vlevo se nám ukazují první domy v Alvaiázere. Míjíme dopravní značku varující před sněhem. Úsměvné, když víme jaké horko tu přes den je.

V Alvaiázere se zastavujeme u kavárny a kupujeme si na cestu pitnou vodu. Ačkoliv to nebylo v plánu, dáváme si tu i kávu. Tentokrát je to bez moučníků. Je brzo a v kavárně zeje vitrína na zákusky prázdnotou. Ke kávě si tak dáváme sušenky, které mám v batohu pro strýčka příhodu. Po kávě bereme hole do ruky a mírně ven z města. Po pár kilometrech začíná stoupák. Funíme, ale jsme rádi, že ho šlapeme teď ráno, kdy je ještě celkem příjemně.

Psi a kočky

Cesta v kopci vede i osadou, kde se nám do cesty z levé boční uličky staví menší pes. Nechceme problém a tak se ho snažíme nevšímat a obcházíme ho. Během tohoto úhybného manévru zjišťujeme, že není sám. Tenhle podvraťák je zřejmé vůdcem asi 7 členné smečky a zřejmě se rozhodl, že nás jen tak lacino nepustí. Začíná na nás dorážet a ostatní psi jeho troufalost následují. Naštěstí máme bambusové hole, díky kterým si udržujeme smečku v bezpečné vzdálenosti. Vůdce smečky při jednom výpadu po našich achilovkách schytá menší ránu přes čenich. Následuje jeho zaskučení a celá smečka odbíhá pryč i se svým velitelem. Víc než psi útok nás zaráží, že ze žádného domu nikdo nevylezl, aby psy zahnal.

V další osadě nás místo útočících psů vítá kočka. Valí se tu na zídce a hlasitě přede, zatímco my vydechujeme po zdolaném kopci, kochajíce se přitom výhledem dolů do nížiny.

Následuje cesta z kopce s krásným výhledem. V dálce na cestě mezi olivovníky vidíme postavu poutníka. Konečně někdo na trase.

Beru foťák a během chůze točíme další video. Najednou za sebou slyšíme “Buen camino”. To nás míjí cyklista, se kterým jsme se včera dvakrát viděli. Cesta přírodou je parádní a nedá se srovnat s chůzí po silnici. Místo aut tu kolem nás létají motýly, které jsem ještě v životě neviděl.

Snídaně v Ancião

Mezitím opět vylézá slunce a vší silou nám ukazuje, že i dnešní kilometry nebudou zadarmo. Přicházíme do města Ancião. U místního kostela je kavárna a venku u jednoho stolu se právě balí na další cestu nějací poutníci. Mezi nimi i náš cyklista. Zdravíme se s nimi a střídáme je ve snídani. Za naši objednávku 2x káva, 4x zákusky, 2x Coca Cola a 1x voda platíme 5,70€. Zatímco nám mladá kavárnice přináší objednanou snídani, my sundaváme ponožky a na sluníčku sušíme nejen je, ale i nohy a boty před další cestou. 

Po snídani pokračujeme v cestě a z Ancião se dostáváme opět do přírody občas přerušované vesničkami. Vinice střídají eukalyptové lesíky. Podél cesty jsou tu fíkovníky a olivovníky. Všude krásné kvetoucí rostliny, podmanivá vůně. Snažíme tu krásu co nejvíc nasát. Na benzínce u cesty si dáváme na osvěžení nanuka a ledové vychlazenou colu. Venku zdravíme nějakého domorodce, který se usmívá, přeje mám úspěšnou pouť a zároveň nás opravuje, že už jde odpoledne a že už se neříká “Bon dia”ale “Boa tarde”.

Další kilometry přírodou, jenže na plném slunci a tak nám přichází vhod studna s pitnou vodou v podobě velkého kola. První roztáčím kolo já a Jitka se osvěžuje, pak se střídáme. Namáčím si hlavu a je to vážně krásné a příjemné osvěžení. Po pár desítkách metrech mám ale hlavu opět suchou a nejraději bych se ke studni vrátil. Ale to bychom tam takhle zůstali do večera.

Podle mapy nás čeká možná poslední dnešní kopec. Možná říkám proto, že dnešní pouť chceme skončit ve vesničce Alvorge, kde má být malé albergue jen s několika málo postelemi. Pokud bude volno, tak zůstaneme, pokud bude plno, jdeme dál. Kopec je snad šílenější než ten, který jsme zdolali ráno. Ale zřejmě je to díky kilometrům v nohách, možná sluncem, které z nás vysává sílu. Nakonec i tenhle kopec máme za sebou a vcházíme do městečka Alvorge, které mi strašně připomíná vesnice z filmů jako Sedm statečných ad.. Míjíme nějakou hospodu, když v tom z ní najednou vychází dvojice poutníků, které jsme zahlédli dopoledne v Ancião. Zdravíme se s nimi a během rozhovoru se dozvídáme, že v hospodě chtěli vyzvednout klíče od albergue, že on se jmenuje Danny a je z USA a ona je Mexičanka Eva. Klíč prý ale už někdo před námi vyzvedl.

Česko-polský freundschaft

Pomalu se v duchu připravujeme na další pochod v domnění, že budou postele obsazené. V albergue je ale naštěstí jen další dvojice. S námi je nás celkem šest a posteli tu je osm. Uff. Jdeme se tedy ubytovat. Albergue je donativo, což znamená, že je na nás, jestli něco zaplatíme a kolik. V další dvojici nakonec poznáváme poutníky, které jsme potkali ve škarpě na cestě z Tomaru. Jsou to Poláci a tak se spolu dáváme do řeči. Ona je Ania a on se jmenuje Marek. Domlouváme se na společné večeři v hospodě. Prý tam mají pro poutníky nějaké jídlo. Danny a Eva ale zůstávají na albergue. Čeká je velké praní a potom si mají v plánu uvařit večeři v kuchyňce. Spí prý většinou venku ve stanu a jednou za pár dní se ubytují v albergue, kde si vyperou. 

Marek, Ania a my dva

Po sprše a ubytování vyrážíme s polskou dvojicí na večeři. V hospodě na nás koukají jako na zjevení, když se jich ptáme na menu pro poutníky. Prý jídlo žádné nemají, ale prý nám na večer zajistí nějaký salát. Máme přijít po 19 hodině. Před hospodou sedí španělská poutnice s ovázanýma nohama. Poláci ji znají z cesty, my se s ní vidíme poprvé. Zjišťuje, jestli je na albergue ještě volná postel. Viditelně je na konci sil a tak se jí uleví, když jí Ania říká, že dvě postele tam ještě volné jsou. Jdeme zpátky a cestou se zastavujeme na nákup v místním minimarketu. Aby čekání na večeři lépe ubíhalo a také abychom trochu ochladili organismus, kupujeme několik lahví piva. Před albergue pak chvilku relaxujeme.

Konečně večeře

Po návratu do hospody se usazujeme ke stolu a protože salát je prý na cestě, objednáváme si zatím jen něco k pití. Česko-polská konverzace je super a společně se smějeme při vzájemné výuce jazykolamů. A tak čekání na jídlo hezky utíká. K večeři dostáváme každý obrovský talíř plný hranolků, salátu, obří řízky a ovoce. Ania má s masem coby vegetariánka trochu problém, ale pak sama připouští, že je “elastična vegetariánka” a něco masa sní. Navrch dostáváme na cestu něco, co vypadá jako bábovka. Včetně několika piv Heineken platíme za osobu 5€.

Cestou na albergue se dozvídáme, že Poláci mají v plánu dojít jen do Coimbry a pak se přesunout vlakem do Porta, odkud budou pokračovat dál. Na albergue se s nimi i s Danny a Evou loučíme s tím, že se možná někde cestou v následujících dnech ještě potkáme. Unaveni náročným dnem usínáme bez větších problémů v naší kóji.

Video z dnešního dne

Mohlo by se vám také líbit

2 komentáře

Růžena Mužíková 29. 7. 2019 - 19:37

Tak to byl hooodně náročnej den. Kde berete sily po tom všem pokračovat? Těším se na další čtení.

Odpovědět
Jitka a Martin 30. 7. 2019 - 11:25

Tu sílu pokračovat má každý v sobě. A i když všechno každé ráno bolí, po pár stovkách metrech se jde opět parádně.

Odpovědět

Napsat komentář

* Použitím tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací

Zásady ochrany osobních údajů a cookies