Úvod Poutě2018 Camino Portugues Camino 2018 – Albergaria a Nova

Camino 2018 – Albergaria a Nova

od geomarbes
632 zhlédnutí

Opět je šero a my jsme nachystaní na cestu, jenže Mary nikde. Nesměle ťukáme na její pokoj. Sice si myslím, že po včerejšku bude asi ještě spát, ale nechceme se vypařit a jen tak jí tu nechat. Na první zaklepání slyšíme, jak říká, že za minutku je venku. Co tahle ženská vydrží… já jít spát v takovém stavu, tak mám teď bolehlav a asi se raději pořádně vyspím.

“Raději budu chvíli trpět bolestí z cesty, než celý život trpět bolestí z výčitek, že jsem se na cestu nevydal!”

Z albergue pokračujeme do kopce. Po asi dvou kilometrech odbočujeme a napojujeme se na značenou cestu. V první kavárně míjíme některé z poutníků, kteří odcházeli ještě před námi. Je ale dost brzy na snídani, tak jim jen máváme na pozdrav a pokračujeme dál. Navíc je ještě ranní chládek a to se jde opravdu o dost lehčeji než v odpoledním vedru. 

Serem na to

Chvilku jdeme přírodou a toho na střídačku využíváme a odskakujeme si na malou. V jedné z vesnic zastavujeme u staré veřejné prádelny, kde má být keška a zároveň chceme natočit video. Mary jde pomalu napřed a čeká na nás na první křižovatce. Nevím, jestli kvůli tomu, abychom se neztratili my nebo aby se neztratila ona.

Dost nezvykle brzy nás vítá slunce svými prvními paprsky a zároveň s ním i cedule další vesnice, u jejíhož názvu vyprskneme smíchy. Mary se ptá, co se stalo a tak se jí snažíme vysvětlit, co v češtině název vesnice „Serém“ znamená. A taky, že když se nám něco nechce, tak se říká název téhle vesnice za tím zkratka Severoatlantické aliance. Společně natáčíme video pro youtube a pomalu jdeme dál. Mary se viditelně čeština začíná líbit a tak netrvá dlouho a například když nás čeká velký kopec, tak se zastaví a řekne „serem na to“. 

V Serém nacházíme kaffeterii. Uvnitř je nedýchatelně horko a tak zůstáváme venku. Mary odbíhá na záchod a já objednávám kafe a něco k snědku. Ten maník se sem hodí… mou objednávku celkem fuckuje (tohle slovo použité z angličtiny znamená něco jako „hned to bude“). Naštěstí se ale nakonec rozhoupe a my se můžeme konečně venku na obrubníku najíst. Přichází Jihokorejci a protože tu až tak moc místa není, tak se začínáme balit, abychom jim přenechali svá místa.

Divnější už to ani nemohlo být

Najednou přichází dva poutníci, ze kterých mě mrazí ještě dnes, když píšu tenhle článek. On běloch, ona černoška. Ona nemluví a on mluví v hádankách. Prý je všude doma i cizinec. Jediné, co z nich vypadne, je, že jdou do Fatimy. Loučíme se, že jako už půjdeme, když v tom ke mně a k Jitce přikročí, klekne si před námi, mou i Jitky ruku si přiloží na čelo a něco tiše brebentí. Snad modlitbu. Nevím. Stojíme jak solné sloupy, neschopní pohybu. Naštěstí to celé trvá jen snad minutu. Pak vstane, pozdraví nás a my konečně odcházíme s Mary pryč. Ani ona nechápe, co to bylo… chvilku nám trvá, než se vzpamatujeme. S přibývajícími kilometry ale necháváme myšlenky na toto divné setkání stranou a sledujeme pozorně cestu a značení.

Po jednom zastavení v malém obchůdku nás dohání Jihokorejci a tak pokračujeme s nimi. Jejich frekvence pauziček je ale trochu častější než u nás a tak se po pár kilometrech od nás odpoutávají.

Geocaching

Podle mapy zjišťujeme, že tu jsou na cestě sem tam nějaké kešky věnované právě svatojakubské cestě. Vysvětlujeme Mary pravidly hry geocaching a ona nám nadšeně pomáhá hledat jednotlivé krabičky. Tím pádem jdeme pomaleji, ale protože k cíli dnešní trasy to není už moc kilometrů, tak to nikdo neřešíme.

Navíc je vidět, že pomalejší tempo je vzhledem ke včerejšku pro Mary příznivější. Díky zvolnění nás dohání Jannik a i on zvolňuje a přidává se k nám. Stejně tak i jeho geocaching fascinuje a přímo hltá všechny informace a nadšeně se přidává k lovu krabiček. 

Cesta i přes pomalejší závěr rychle utekla a my najednou stojíme před alberguem. Je zamčeno, ale naštěstí je tu Jannik, který trošku drze jde někoho sehnat dovnitř domu. Za chvilku se vrací i se sympatickou Španělkou, která vede tohle soukromé albergue. Platíme za nocleh a poté, co jí ujišťujeme, že nás tu bude dnes spát o dost víc, tak nabízí, že nám uvaří hostinu a to zcela zdarma… kdo bude spokojený, tak že může po jídle hodit něco do kasičky. Do stejné prý máme házet peníze za nápoje a nanuky. Panuje tu důvěra. Nevím, jak dlouho by něco podobného fungovalo u nás. Společná večeře s ostatními poutníky je něco, co se nedá odmítnout.

Čekání na večeři si zkracujeme prohlížením pamětní knihy a samozřejmě praním a sprchou a poté relaxací a popíjením studeného pivka ve stínu pod slunečníkem. Majitelka nám přináší na talíři žebírka… prý jako pozornost. Chutnají božsky… Nebýt otravných much, tak si je vychutnávám déle. Takhle se s mouchami nehodlám o ně prát a nechávám na talíři jen pár kostiček. Mouchy se mi za to snaží pomstít a tak se domlouvám s Jitkou, že se skočím na chvilku natáhnout. Myslím, že jsem nespal, ale když mě Jitka konečně probudí, tak je čas se přesunout na zahradu k ostatním poutníkům.

Camino rodina je kompletní

Připojujeme se v okamžiku, kdy se řeší, kam půjdeme zítra a kde se všichni ubytujeme. U stolu sedí nové tváře. Carles, Mariona a Daniel. Když je plán na další den hotový, povídáme si, co kdo dělá v reálném životě. A tak se dozvídáme mimochodem, že nové tváře jsou Španělé. Carles s Marionou jsou z Barcelony a momentálně žijí a pracují v Berlíně. Daniel je z Madridu. V televizi říkali, že lidi v Madridu nesnáší lidi z Barcelony a naopak. Není to pravda. Jsou to kamarádi navzdory tomu, co tvrdí televize.

Enrique s Tonyou volají domů do Kalifornie svým dětem a ve video hovoru nás každého představují. Na zahradě právě staví svůj stan Danny s Evou, kteří dorazili mezi posledními. Asi už je plno anebo se domluvili v rámci úspory peněz na rozbití tábořiště na zahradě albergue.

Společná večeře

Mezitím slunce zapadá a majitelka albergue nás zve na večeři. V hale je prostřená tabule jako v nějakém hotelu, na stolech láhve vína a na vedlejších stolech připravené saláty, olivy a hlavní jídlo – těstoviny a vepřové v zelenině. Vedle je mísa plná ovoce.

Jídlo voní božsky a tak se po společném přípitku zvedáme a jdeme si všichni nandat na talíře podle chuti a hladu. Při večeři panuje super nálada a je hezké vidět kolem sebe lidi, kteří se tváří tak šťastně a bezstarostně.

Po večeři dostáváme kávu a majitelka rozlévá portské víno. Je silné a leze rychle do hlavy. Díky Jannikovi a Mary máme co vysvětlovat všem ostatním, cože to hrajeme při pouti za hru. Danny hlásí, že o geocachingu už slyšel a já po očku sleduji Tonyu, která na svém obřím Iphonu instaluje aplikaci geocachingu.

Po večeři vhazujeme peníze za večeři do kasičky a jen doufáme, že nejsme jediní. Byla by škoda, aby podobnou akci nezažili poutníci, co přijdou po nás. Zatímco Jannik, Carles, Daniel a Kim zůstávají na zahradě a snaží se vypít zbytek láhví vína z večeře, odcházíme spolu s ostatními zalehnout a nabrat síly na zítřejší pochod.

Video z dnešního dne

Mohlo by se vám také líbit

2 komentářů

Růžena Mužíková 3. 8. 2019 - 19:01

Zážitek s divnými poutníky jste asi chvíli rozdýchávali. Je to hodně divné. Líbí se mi květy které jste cestou míjeli. Je to nádhera. Společná večeře musela být krásný zážitek. Je dobře,že jste se na to nevy….. bude tak další čteníčko.

Odpovědět
Jitka a Martin 3. 8. 2019 - 21:42

Z toho setkání se zvláštními poutníky jsme byli chvíli paf, nechápeme, proč se z celé skupiny ten chlapík zaměřil jen na nás dva, ale asi je to jak cestou životem, kde se nám dějí milé a pěkné věci, ale občas se člověk setká i s nepříjemnostmi…
Společná večeře byla opravdu skvělá, kdybysme nemuseli ráno vstávat, určitě bysme dokázali sedět až do rána.
Vloni ani letos nebyla ani jedna chvilka, kdy bysme si řekli, že končíme 😉

Odpovědět

Napsat komentář

* Použitím tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací

Zásady ochrany osobních údajů a cookies